Vztahuje se předpis § 1. lit. d. zákona ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. pouze na projev vůle dárcovy, nebo též na prohlášení obdarovaného, že dar přijímá?

Majitelka domu M. Z. chtěla zajistiti své zletilé dceři meškající mimo domov věno na této své usedlosti a učinila proto slib toho obsahu, že jí daruje peníz 60000 Kč а k jeho zajištění dává v zástavu svůj dům.
O tomto darovacím slibu byl zřízen notářský spis, o přijetí daru pak prohlášení, které bylo zasláno obdarované s tím, aby je v notářské kanceláři svého pobytu podepsala a aby notář její podpis ověřil.
Týž však sepsal o přijetí daru nový notářský spis, jsa toho názoru, že pouhé prohlášení postrádající formy notářského spisu nestačí k přijetí daru skutečně neodevzdaného. Poukazoval zejména na ustanovení § 1. lit. d. zákona z 25. července 1871 č. 76 ř. z., dle kterého se vyžaduje k platnosti darovací smlouvy bez skutečného odevzdání formy notářského spisu a odvozoval z toho, že souhlas k smlouvě ve formě pouhého prohlášení by činil smlouvu neplatnou.
Byl tu tudíž dvojí názor o otázce zákonem samým neřešené, totiž zda také k přijetí slibu darovacího, jest třeba formy notářského spisu, či zda předpis zákona se vztahuje pouze na projev vůle dárcovy.
Prvý notář uznával sice, že k platnosti darování jest nutně třeba přijetí slibu se strany obdarovaného, ale domníval se, že stačí dodatečný projev o přijetí v jakékoliv formě učiněný, jak o tom jedná § 863. obč. z., — a poněvadž v daném případě šlo o knihovní zajištění daru, zřídil o přijetí daru listinu způsobilou ke vkladu.
Názor druhého notáře však byl, že, je-li podstatnou náležitostí smlouvy projev souhlasné vůle obou stran, a je-li k zřízení smlouvy v daném případě zapotřebí formy notářského spisu, nemožno některou z náležitostí smlouvy předepsané formě vymykati.
Náhodou bylo v týž čas nejvyšším soudem rozhodováno o obdobném případě a týž ve svém rozhodnutí (ze dne 15. dubna 1924, Rv II 442/24, Vážný č. 3725) dal za pravdu notáři prvému.
V rozhodnutí tom uvádí se doslovně
»Arciť stanoví § 1. zákona ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z., že k platnosti darovací smlouvy bez skutečného odevzdání jest zapotřebí formy notářského spisu, ale zákon jest vykládati z jeho přirozeného smyslu (§ 7. obč. zák.) a nelze mu přikládati jiný význam, než jaký vysvítá ze zřejmého úmyslu zákonodárcova § 6. obč. z..
Nutno si položiti otázku, proč stanoví zákon právě pro smlouvu darovací tak přísnou formu.
Toho důvodem není nic jiného než snaha zákonodárcova, chrániti dárce před jeho vlastní lehkomyslností. — Jestiť známo, že dárce v okamžiku, kdy pojme obdarovací úmysl, slíbí více, než by chladná rozvaha uznala za vhodné.
Mimo to třeba si všimnouti, že dárce mnohdy si není vědom dosahu a závaznosti slibu darovacího. — Následkům, jež by mohly dárci z toho povstati chtěl zákonodárce předpisem přísné formy notářského spisu zabrániti.
Dle jeho úmyslu má si dárce, než dojde k sepisování smlouvy u notáře, věc dobře rozvážiti a pohnutky, jež ho k daru přiměly, přivésti na správnou míru.
Dále si třeba uvědomiti, že jen vázáním projevu vůle přísnou formou, mající, jako notářský spis ráz obřadný, lze nabýti jistoty, že slib darovací jest míněn vážně.
Při darovacích smlouvách, jimž následuje skutečné odevzdání daru, ony obavy pomíjejí. Zákon také tento případy pravidla §u 1. zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. vyloučil, což potvrzuje jasně správnost právě uvedených úvah.
Má-li tedy zákon příčinu chrániti stranu darující, nelze seznati, v čem by měl chrániti druhou smluvní stranu — příjemce daru. Tento nemůže přijetím daru utrpěti újmy. Přijetí daru nemůže býti nikdy lehkomyslné a dle povahy věci není důvodu k pochybnostem o vážnosti dotyčného projevu vůle. Úvahy o slibu dárcově u něho nepřiléhají, z čehož nutno souditi, že ustanovení o formě darovací smlouvy vztahuje se jen na projev vůle dárcovy a nikoliv na prohlášení obdařeného, že dar přijímá.

Citace:

Vztahuje se předpis. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 5., s. 46-47.