Ustanovení stanov společenstva s ruč. obm., že vyloučený člen přestává býti členem družstva okamžikem, kdy vyloučení vešlo v právní moc, neodporuje zákonu § 77 zák. č. 70 ai 1873 ř. z., jen když stanovy ve shodě s cit. zákonem obsahují ustanovení o době ručení a výplaty podílu vyloučeného člena.
Za to odporovalo by zákonu ustanovení stanov, že provozování společenstevního podniku může býti svěřeno i nečlenům.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 11. září 1925 R I 608/25. Krajský soud v Kutné Hoře Firm 858/25.)
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu »výrobního družstva dlaždičských dělníků, zapsaného společenstva s ruč. obmezeným, pokud souhlasnými usneseními nižších soudů zamítnuta byla žádost za zápis stanov do společenstevního rejstříku z toho důvodu, že ustanovení § 9 stanov, podle něhož vyloučený člen vystupuje z družstva dnem právoplatného vyloučení, jest nepřípustné a usnesení rekursního soudu v ten způsob změnil, že tento důvod zamítnutí žádosti odpadá. Odůvodnění:
Rejstříkový soud zamítl žádost stěžujícího si družstva za zápis nových stanov, poněvadž některá ustanovení jich shledal po zákonu závadnými. Jde o souhlasná rozhodnutí v nesporném řízení a tu shledává dovolací soud po rozumu § 16 cís. pat. z 9. 8. 1854 č. 208 ř. z. zřejmý rozpor se zákonem jen v bodě shora uvedeném a to z těchto důvodů:
Nelze sdíleti názoru nižších soudů, že by bylo nepřípustným ustanovením § 9 stanov, podle něhož vyloučený člen vystupuje z družstva dnem právoplatného vyloučení, poněvadž prý i v případě vyloučení končí členství posledním dnem správního roku, kdy se vyloučení stalo.
Nutno rozlišovati mezi dobrovolným vystoupením a vyloučením člena družstva, jež rozeznává i § 5 čís. 4. zákona z 9. 4. 1873 č. 70 ř. z. Prvý případ upravuje § 77 cit. zák., podle něhož společenstevní poměr může skončiti teprve po uplynutí závodního roku. Takovéhoto ustanovení pro případ vyloučení člena však zákon nemá, poněvadž již z pojmu a z účelu vyloučení člena, jehož další setrvání ve společenstvu mohlo býti škodlivým, vychází, že musí působiti již okamžikem, kdy se stalo. Takovouto úpravu smlouvou připouští zákon v § 5 č. 4. Tomu nikterak nejsou na závadu ustanovení §§ 78 a 79 cit. zák., jež určují jen dobu ručení člena společenstva s ručením obmezeným, když přestal býti členem družstva, a dobu, kdy musí býti vyplaceno jeho pohledávání ze společenstevního poměru.
Stanovy vyhovují tudíž po této stránce zákonu, zvláště když i ručení vyloučeného člena stanovami jest upraveno způsobem po zákonu přípustným. (Viz rozh. č. 4156 sb. nejvyš. s. a Adler Čl. č. 2390.)
Za to však přisvědčili sluší nižším soudům, že právní povaha družstva nepřipouští, aby bylo provozování společenstevního podniku svěřeno také nečlenům. Odporovalo by zásadě, vyslovené v § 1 cit. zák., podle něhož (jsou družstva spolky, jichž účelem je podporovati výdělek a hospodářství členů společným provozem závodu. Členové družstva musí tedy býti súčastněni na provozu podniku jako takoví. Rozšíření provozů na nečleny bylo by již s podstatou družstva neslučitelno. (Adl. Čl. 2561.) Ustanovení § 5 zák. z 15. 10. 1896 č. 220 sleduje jen účely daňové. Není ovšem na závadu, aby při provozu závodu členy bylo použito pro práce druhu podřadného sil pomocných, jež nejsou členy družstva (výpomocných prodavačů, nádenníků, osob služebných atd.).
—er.

Citace:

Ustanovení společenstva s ruč. obm.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 6., s. 55-55.