Smlouva o odstoupení nemovitosti s výhradou doživotního požívání jest darováním a nepodléhá tudíž takový převod obecní dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí.

Manželé N. odstoupili v roce 1924 notářským spisem v svoji usedlost sestře (resp. švakrové) a jejímu ženichu se zřetelem k nastávajícímu jejich sňatku za to, že tito ponechají jim doživotní, požívání předaných realit.
Zemský inspektorát vyměřil z tohoto převodu dávku 3252 Kč 60 h (nešlo zde o příbuzenský poměr dle odst. 3. § 4 pravidel o dávce).
Do platebního rozkazu podali zcizitelé odvolání.
V něm namítali, že převod ten nepodléhá vůbec dávce z přírůstku hodnoty, protože se jedná o neúplatné jednání mezi živými (dle § 4 č. 1 pravidel).
Neboť úplatou se rozumějí pouze statky a práce, které se ze jmění spolusmluvníka navzájem plní. (Tak rozh. ze dne 26. června 1923 Rv I 205/23, sb. Vážný č. 2765).
Zemský správní výbor ve svém rozhodnutí ze dne 10. června 1925 č. 46701/VIII/25 se k tomuto názoru přiklonil a odvolání vyhověl.
Uznal, že v daném případě se jedná pouze o t. zv. deducilo servitutis se strany zcizitele, tedy o darování se zachováním požívacího práva pro zcizitele, a uvádí doslovně:
»Zciziteli jest volno buď darovati nemovitost ničím nezatíženou nebo při darování si zachovati právo požívací, t. j. prakticky darovati nemovitost zatíženou vlastním požívacím právem tak, jako ji může darovati zatíženou věcným, právem osoby třetí.
Pro pojem darování je totiž lhostejno, že požívací právo vznikne teprve při převodu.«

Citace:

Smlouva o odstoupení nemovitosti. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, s. 46-46.