Soud pozůstalostní nemůže ustanoviti zákonným dědicům, jimž zůstavitel určil jen odkazy, opatrovníka, třeba jejich bydliště bylo neznámo aneb velmi vzdáleno, je-li tu testament zevně odpovídající zákonným požadavkům formálním, byť v něm byla určena za universálního dědice osoba k zůstaviteli zcela cizí.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 29. dubna 1925 R I 346/25.)
Bezdětná zůstavitelka ustanovila ve své závěti za universální dědičku svou posluhovačku a stanovila dětem po svém bratru někde v Rumunsku, neznámého jména a bydliště, odkazy po 5000 Kč. Soud pozůstalostní prohlásiv poslední vůli, přijal bezvýminečnou přihlášku testamentarní dědičky na soud, odevzdal jí také správu pozůstalosti, avšak pro zákonné dědice ustanovil advokáta za opatrovníka.
K rekursu dědičky testamentarní zrušil zemský sond usnesení, jímž dětem po zůstavitelčině bratru v Rumunsku neznámého jména a bydliště ustanoven byl opatrovník. Odůvodnění:
Dle § 77 č. 2 nesp. pat. má pozůstalostní soud z moci úřední zříditi opatrovníka domnělým dědicům, jichž pobyt je neznám nebo bydliště jich je vzdáleno, že nemohou svých práv včas hájit. Dle § 75 odst. 2 téhož zák. jsou domnělými dědici ti, kdož se jeví býti povoláni dle posloupnosti dědické in concreto nastalé, tedy buď dle testamentu nebo dle zákona nebo dle dědické smlouvy.
V tomto případě přihlásila se k dědictví z posledního pořízení odpovídajícího formálně zákonným předpisům jediná dědička a soud přijal přihlášku její na soud. Nebylo proto důvodu zříditi osobám, jež by byli dědici ze zákona, v daném případě však dědici nejsou, dle § 131 pat. nesp. opatrovníka, neboť dle § 79 nesp. pat. nemá být nikomu z účastníků v pozůstalostním řízení proti jeho vůli soudem vnucován opatrovník. Dle posledního pořízení jsou děti po zůstavitelčině bratrovi pouze odkazovníky a o ty se soud pozůstalostní nemusí starati, leda že by byly nezletilé, v kterémžto případě má soud úředně vyrozuměti zákonné jich zástupce, aby naléhali na doplnění nebo pojištění odkazů (§§ 76, 83, 100 nesp. pat.); vždy však má dědic před odevzdáním pozůstalosti vykázati soudu, že zpravil odkazovníky o odkazu. Že by jmenované děti byly nezletilé nebo pod ochranou soudu, ze spisů nevyplývá a bylo by ostatně věcí soudu, aby sám bez opatrovníka jednal po rozumu cit. zákona.
Nejvyšší soud dovolací stížností opatrovníka nevyhovil. Důvody: Rekursní soud zcela správně vzhledem k tomu, že jest zde formálně bezvadná poslední vůle, že testamentarní dědička se k dědictví přihlásila a její přihláška k soudu byla přijata, zaujal stanovisko, že děti po bratru zůstavitelčině, i když by jako zákonní dědicové přicházeli v úvahu, nejsou »domnělými« dědici podle § 75 nesp. pat., s nimiž podle téhož § je pozůstalostní řízení provésti a protože podle § 77 č. 2 c. z. jest z úřední povinnosti zříditi opatrovníka pro neznámé nebo vzdálené domnělé dědice, podle § 79 c. z. pak kromě případů v zákoně uvedených opatrovníka zřizovati je nepřípustno, právem rekursní soudí opatrovnictví pro děti zůstavitelčina bratra zrušil, ježto není pro ně zákonných předpokladů. Umožnění přezkumu pravosti a platnosti testamentu dědicům ze zákona, jichž bydliště je příliš vzdáleno, není po zákonu důvodem, aby jim byl zřízen opatrovník.
-er.

Citace:

Soud pozůstalostní nemůže ustanoviti zákonným dědicům. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 4., s. 37-37.