Č. 6320.

Státní zaměstnanci: * Výhody stanovené § 10 zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. může se dožadovati jen ten zaměstnanec státní, který vykazuje plných 10 let započítatelné služební doby.
(Nález ze dne 18. února 1927 č. 3271).
Věc: Jindřich P. v K. proti ministerstvu financí stran dobrovolného odchodu ze státní služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 24. března 1925 žádal st-l, fin. komisař v B.. se zřetelem na svůj zdrav. stav, aby byl dán do trvalé výslužby podle § 9 zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. a poskytnuty mu příslušné výhody. Vynesením z 25. dubna 1925 dalo presidium fin. řid. v O. st-le na základě zmocnění uděleného min. fin. dnem doručení dekretu podle § 9 cit. zák. do trvalé výslužby a vyměřilo mu v důsledku jeho k poslednímu dni měsíce dubna 1925 pro výměru odpoč. požitků započítatelné služeb. doby 9 roků, 6 měsíců, 23 dní odbytné jednou pro vždy ve výši desaterého násobku jednoměsíčního příjmu naposled vyplacených stálých požitků ve výši 16 446 Kč. Vynesení toto bylo st-li doručeno dne 30. dubna 1925. Před doručením dekretu toho podal st-l novou žádost o přeložení do trvalé výslužby podle § 10 cit. zák. a uvedl, že dnem 8. dubna 1925 nastal nárok podle tohoto předpisu cit. zákona. Žádosti této nevyhovělo min. fin. nař. rozhodnutím, poněvadž žadatel nevykazuje nejpozději v den doručení dekretu plných deset roků započítatelné služ. doby, předepsaných § 10 cit. zákona. Služ. dobu podle § 1, odst. 4 č. 74 ř. z. z r. 1896 lze počítati pouze pro výměru odbytného, po případě pense, nikoli však též pro nárok.
O stížnosti uvážil nss takto:
Spor soustřeďuje se v otázku, sluší-li rozuměti 10letou započítatelnou služ. dobu podle § 10 zák. č. 286/24 služ. dobu plně vyslouženou, či možno-li považovati zlomek desátého roku služby, převyšující dobu 6 měsíců, za dovršení 10leté započítatelné služ. doby. Žal. úřad připouští použití § 1, odst. 4 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. jen pro stanovení délky služ. doby té při určování výměry odbytného, resp. odpoč. požitků, soudí však, že nelze postupovati podle předpisu toho, běží-li o zjištění, zda žadatel vykazuje 10letou služ. dobu jako předpoklad přiznání odbytného. Stížnost stojí naproti tomu na stanovisku, že pro zmíněné rozlišování není zák. podkladu a snaží se dovoditi jednak z intence zák., jednak ze znění jeho, že dovršením 9 let a 6 měsíců je získán předpoklad výhod, stanovených § 10 zák. č. 286/24.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Upravuje otázku výhod stát. zaměstnanců, kteří se rozhodli opustiti dobrovolně činnou službu, vyslovil zákonodárce v §§ 9—13 cit. zák. právní zásadu, že jest rozsah výhod těch závislým především na délce započítatelné služ. doby a rozdělil podle ní zaměstnance ve 3 skupiny. Do první skupiny zařadil ty, kteří vykazují »nejméně« 1 rok započítatelné služ. doby (§ 9), do druhé zaměstnance, kteří mají »aspoň« 10 roků započítatelné služ. doby (§ 10) a do třetí konečně všechny, kteří v den účinnosti zákona vykazují započítatelné služ. doby »nejméně« 20, případně »nejméně« 17 roků (§11). Již z obratů »nejméně« a »aspoň«, které vyjadřují po jazykové stránce nesporně minimum toho, oč v určité věci může běžeti, vysvítá, že měl zákonodárce na mysli absolutní délku započítatelné služ. doby a že stipuloval výhody v uvedených předpisech výhradně jen těm, kteří dovršili plně délku služ. doby, požadovanou zákonem jako předpoklad přiznání výhod těch. Že tomu tak, plyne i z úvahy, že by při opačném výkladu musila býti poskytnuta výhoda § 9 cit. zákona i těm státním zaměstnancům, kteří vykazují jenom 6 měsíců činné služby státní a nelze přec míti za to, že by byl zákonodárce neuvedl výslovně tuto délku služ. doby jako předpoklad přiznání odbytného, kdyby byl chtěl, aby předpokladem tím byla. A konečně i srovnání § 10 s předpisem § 9, odst. 2 cit. zák., který stanoví, kolik činí odbytné a jakým způsobem se vypočítává při době služ. delší jednoho roku, mluví pro výklad shora uvedený. Ustanovuje-li tu zákon, že činí odbytné při službě delší jednoho roku částku jednoměsíčního příjmu naposled vyplacených stálých požitků, násobenou počtem služ. let, jakož i že částky roku převyšující 6 měsíců, počítají se za celý rok, pak projevil tím zřejmě svou vůli, že mají míti zlomky roku delší 6 měsíců právní relevanci jen a toliko pro určování délky služ. doby při výměře odbytného, že však předpis ten neplatí v relaci jiné, zejména ne při posuzování délky započítatelné služby jako podmínky pro přiznání odbytného vůbec. Sluší proto míti za to, že recipoval zák. č. 286/24 zásadu předpisu § 1, odst. 4 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., jenom pokud běží o určování služ. doby jako násobitele při výpočtu odbytného, že však zásadu tu nepřevzal při určování délky služební doby jako předpokaldu přiznání odbytného. Nemá proto stížnost pravdu, hájí-li opačný názor, a jsou vývody její po této stránce liché. Na tom nemůže nic měniti ani tvrzení stížnosti, že zákon v § 9 přiznal odbytné i stát. zaměstnancům, kteří podle práva platného před jeho účinností nároku na pensi vůbec neměli a že proto nelze míti za to, že by byl chtěl odníti výhodu počtu služ. doby podle § 1 odst. 4 zák. č. 74/1896 ř. z. oněm, kteří již podle dřívějších pens. předpisů nárok na výslužné měli. Jeť správnost názoru toho vyvrácena — jak právě dovozeno — jasnou dikcí zákona samotného a může potom ovšem jenom toto znění zákona býti rozhodujícím při výkladu jeho.
Stejně bezpodstatny jsou konečně vývody stížnosti, které se snaží z nadpisu § 10 cit. zák. a ze znění 2. odst. paragrafu toho dovoditi, že zákon č. 286 z r. 1924 převzal všechny dosavadní předpisy pensijní a tím i ustanovení § 1 odst. 4 zák. č. 74/1896 v celém rozsahu. Nemáť nadpis ten jiného účelu, než aby souhrně označil materii, která došla své úpravy v paragrafu tom, a neuvádí také nic bližšího o tom, v jakém rozsahu a s jakými změnami chtěl převzíti zákonodárce dosavad platný právní řád o odpoč. a zaopatř. požitcích stát. zaměstnanců. Naopak z ustanovení § 30, odst. 1 cit. zák. plyne, že zákonodárce upravil otázku snížení počtu zaměstnanců odchodem ze služby zcela samostatně a neodvisle od dosavadních služ. pens. předpisů a že proto nelze se jich dovolávati při výkladu jeho předpisů o podmínkách, za kterých může býti zaměstnanec přeložen do trvalé výslužby. A ježto také druhý odstavec cit. § 10 nemá ustanovení, z něhož by plynulo, že zákonodárce převzal ve příčině nároku na dání do výslužby předpisy dřívějšího pens. práva úřednického, nelze při řešení sporné otázky z předpisu toho nic vyvoditi a jde opačný názor stížnosti mimo. — — — — —

Citace:

č. 6320. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 396-398.