Č. 6252.

Dávka z motorových vozidel: Dávková pravidla č. 143/ 1922 nečiní dávkovou povinnost při dávce z motorových vozidel závislou ani na tom, zda vozidlo je tuzemské nebo cizozemské, ani na tom, zda držitel vozidla je příslušníkem tuzemským nebo cizím.
(Nález ze dne 26. ledna 1927 č. 998.)
Věc: Dr. Otto S. v B. proti zemské správní komisi v Opavě (zem. rada Frt. Stich) stran dávky z držení motorových dopravních prostředků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem měst. úřadu v B. z 26. listopadu 1924 byla st-li vyměřena dávka z držení motorických dopravních prostředků pro rok 1923 částkou 374 K 88 h. Odvolání obecní zastupitelstvo zamítlo, poněvadž st-l nepatří k osobám, jež jsou od placení této dávky osvobozeny, naopak spíše dávce podléhá, ježto neprokázal, že tato dávka jest placena v jiné tuzemské obci. Současně bylo usneseno, aby dávka obnosem 374 K 88 h omylem předepsaná byla zvýšena na 518 K 76 h. Dalšímu odvolání žal. úřad nevyhověl vzhledem na správné důvody měst. zastupitelstva.
O stížnosti nss uvážil: — — — — — —
Stížnost zastává stanovisko, že pravidla o vybírání obecní dávky z držení motorických dopravních prostředků č. 143 Sb. z r. 1922 vztahují se pouze na tuzemská vozidla, resp. na držitele, kteří jsou čsl. státními příslušníky a opírá svůj názor o ustanovení §§ 1, 3 a 6 pravidel. Názor stížnosti nelze však uznati správným.
Pravidla nečiní povinnost dávkovou závislou ani na té okolnosti, zda vozidlo jest tuzemské či cizozemské, ani zda držitel vozidla jest příslušníkem státu čsl. či cizincem. Dle § 1 podléhá dávce držení motorických dopravních prostředků, jichž stálé stanoviště jest v dotyčné obci. § 6 jedná o motorických vozidlech, která nemají stálých stanovišť na území obce dotyčné a ze kterých se neplatí dávka v jiné tuzemské obci, kde jest jejich stálé stanoviště, a podrobuje taková motorová vozidla dávkové povinnosti dle doby, po jakou vozidlo v obci se zdržuje. Z toho se podává, že účelem pravidel jest to, aby dávce podrobeno bylo držení všech motorových vozidel, která mají stanoviště v tuzemsku, bez rozdílu, zda podléhají podobné dávce v cizině také a bez ohledu na to, zda držitel jest tuzemec či cizozemec. Od dávky jsou sproštěny pouze vozidla v § 2 uvedená, dále pak taková vozidla, která nemají stálého stanoviště na území obce, ze kterých se však platí dávka v jiné tuzemské obci.
Ustanovení § 6 nepředpokládá tudíž, že motorové vozidlo musí míti své stálé stanoviště v tuzemsku, naopak nařizuje, že každé motorové vozidlo, které v tuzemské obci zdržuje se nepřetržitě déle než 14 dní, podléhá dávce, mimo případ, že by z vozidla v jiné tuzemské obci dávka byla placena.
Konečně § 3 pravidel stanoví, že dávku platí držitel motorického vozidla, t. j. osoba, které byla příslušným úřadem vydána značka pro motorické vozidlo; při tom paragraf tento poukazuje na nař. min. vnitra z 28. dubna 1910 č. 81 ř. z., kteréžto nař. v § 38 předpisuje zvláštní rozeznávací znamení pro cizozemské jízdní silostroje. Z tohoto poukazu na min. nař. a ze znění § 3 jest zřejmo, že při stanovení, kdo jest držitelem motorického vozidla, povinným k dávce, jest nerozhodným, zda rozeznávací znamení bylo vydáno od tuzemského nebo cizozemského úřadu.
Okolnost pak, že st-l za svůj silostroj platí měsíčně celní zálohu čsl. pohraničnímu celnímu úřadu, nemůže založiti pro něho důvod sproštění od dávky, když pravidla takovéto důvody osvobozovací od dávky nestanoví. — — — — —

Citace:

č. 6252. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 263-264.