Č. 6319.

Vojenské věci: O propočtení služební doby vojenským gážistům mimo hodn. třídu, poděleným před převratem voj. certifikátem.
(Nález ze dne 17. února 1927 č. 2846).
Věc: František H. v P. proti ministerstvu národní obrany o propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž sloužil jako poddůstojník z povolání a byl dne 16. prosince 1913 podělen certifikátem, žádal podáním ze 13. září 1922, aby mu byla výjimečně udělena dvanáctiměsíční dovolená bez požitků, poněvadž jest nucen z rodinných a existenčních důvodů přijmouti místo prozat. okr. cestmistra v P., jež bude po roce změněno v definitivní, bude-li st-l vyhovovati požadavkům na něho kladeným. Výnosem z 30. listopadu 1922 přeložilo mno st-le k žádosti dnem 30. listopadu 1922 podle § 93 branných předpisů (vl. nař. z 28. července 1921 č. 269 Sb.) na trvalou dovolenou. Ke st-lově žádosti ze 14. dubna 1924, aby mu bylo dovoleno setrvati v činné službě voj. jako rotmistr, poněvadž def. místo okr. cestmistra mu bylo odepřeno, povolilo mu mno výnosem ze 16. června 1924 nastoupiti do činné služby.
Podáním ze 7. srpna 1924 žádal st-l, aby mu byla služ. doba propočtena nikoli podle ustanovení § 44, nýbrž podle ustanovení § 38 vl. nař. č. 10 ex 1924, poněvadž byl dne 24. července 1923 na dovolené bez požitků. Nař. rozhodnutím byla tato žádost zamítnuta z důvodu, že st-l nevyhovuje podmínkám §u 26 cit. vl. nař. a dodáno: Žadateli nelze přiznati výhody bodu 132 směrnic proto, že nenastoupil další činnou službu jako důstojník z povolání, nýbrž že byl dán na trvalou dovolenou podle § 93, odst. 6 branných předpisů a patřil tedy podle § 151, odst. 9 lit. g) týchž předpisů mezi osoby mimo činnou službu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
§ 38 vl. nař. ze 20. prosince 1923 č. 10 Sb. ex 1924, provádějícího předpisy zák. ze 4. července 1923 č. 152 Sb. o propočtení služ. doby voj. gážistům, stanovil, že gážistům mimo hodn. třídy se započítává voj. služba, čítajíc v to službu presenční, do postupu do vyšších požitků celá bez omezení. Ustanovení toto vztahuje se podle § 26 téhož nař. vedle jiných podmínek jen na ty, kteří v den účinnosti zák. čís. 152/1923, t. j. v den 24. července 1923 ještě činnou službu jako gážisté z povolání konali a ji dne 8. června 1922 nastoupili (srovnej též § 46 nař.). Byli-li opětně přijati do voj. služby až po 8. červnu 1922, zařadí se dle § 44 cit. nař. do platového stupně, kterého naposledy požívali v době, kdy byli ještě v činné službě jako gážisté z povolání, při čemž se jim doba ztrávená v tomto stupni započítá do dalšího postupu.
St-l tvrdí, že vyhovuje řečené podmínce § 26 cit. nař., totiž, že byl dne 24. července 1923 v činné službě voj., třeba že se nalézal v této době na trvalé dovolené, poněvadž dle § 84 vl. nař. č. 269/1921 poddůstojníci z povolání jsou po dobu setrvání v poměru poddůstojníků z povolání povinni k činné službě a tato povinnost a tím i poměr činné služby neruší se dle cit. branných předpisů ani trvalou dovolenou, nýbrž teprve dobrovolným vystoupením nebo vyloučením dle zvláštních předpisů, což se u st-le nestalo, tak že jeho služ. poměr nebyl jeho trvalou dovolenou právně zrušen, a že ustanovení § 151 branných předpisů nelze na daný případ použíti, poněvadž tento paragraf má na zřeteli pouze účel evidenční.
Tato námitka není důvodná.
Služ. řád čsl. branné moci A-I-1 stanovil — podobně jako dříve plativší Dienst-Reglement I. díl — ve svém úvodním článku o osobním rozsahu působnosti řádu toho — že k voj. osobám v činné službě náleží voj. osoby z povolání jen pokud činně slouží nebo pokud jsou na dovolené s čekaným nebo bez požitků nebo vůbec na dočasné dovolené a §§ 132 a 133 cit. branných předpisů stanovily, že voj. osoby, jsoucí v záloze nebo na trvalé dovolené, jsou mimo činnou službu. Podobně vypočítává i vl. nař. z 18. října 1923 č. 203 Sb. v § 1. odst 5—7, kteří voj. gážisté z povolání jsou v činné službě a kteří mimo činnou službu, a zejména uvádí, že k voj. gážistům mimo činnou službu patří voj. gážisté na trvalé dovolené. § 151 cit. branných předpisů stanoví v odst. 6, že evidenční úřady vedou evidenci všech voj. osob v záloze a na trvalé dovolené, i vypočítává v odst. 9, které z voj. osob, jsoucích mimo činnou službu, patří k voj. osobám na trvalé dovolené, a uvádí mezi nimi výslovně i poddůstojníky z povolání, kteří byli podle § 93, odst. 6 branných předpisů dáni na trvalou dovolenou (lit. g).
Žal. úřad poukázal k tomu, že st-l byl v kritické době na trvalé dovolené dle § 93, odst. 6 branných předpisů, dle něhož jest poddůstojníky z povolání (nyní rotmistry), kteří byli provisorně ustanoveni v některé ze služeb, uvedených v zákoně o certifikátech, dáti na trvalou dovolenou; při tom měl pro svůj výrok, že st-l nevyhovuje podmínkám § 2 nař. č. 10/1924, dostatečnou oporu v platných normách prve uvedených i nebylo ani nutno, aby se dovolával ještě ustanovení § 151 branných předpisů, který nestanoví, kdo z voj. osob jest mimo činnou službu, nýbrž v odst. 9. vypočítává, která z osob mimo činnou službu jsoucích patří k vojenským osobám na trvalé dovolené, — čili kdo jest na trvalé dovolené. V tomto směru však stížnost námitky žádné neuplatňuje a zejména nepopírá, že st-l v kritický den 24. července 1923 na trvalé dovolené byl.
Hledí-li stížnost ze shora uvedeného obsahu § 84 branných předpisů dovoditi, že st-l byl i za své trvalé dovolené v činné službě, poněvadž jeho právní služ. poměr jako gážisty z povolání nebyl zrušen, činí tak bezdůvodně, neboť § 26 nař. č. 10/1924 vylučuje ze započtení a propočtení služ. doby právě ony voj. gážisty, jejichž služ. poměr po právu trvá, jestliže 24. července 1923 činnou službu voj. nekonali, o těch pak, jichž služ. poměr byl již zrušen, se samozřejmě nezmiňuje.
Paragraf 26 tedy předpokládá, že gážista, o něhož jde, jest dne 24. července 1923 ještě gážistou z povolání, klade však za podmínku pro propočetní, že uvedeného dne činnou službu skutečně konal; tato podmínka u st-le splněna není.
Stížnost namítá konečně, že předpis bodu 132 směrnic nevylučuje, aby žádané propočtení bylo přiznáno i st-li jakožto gážistovi mimo hodn. třídu, třeba výslovně mluví jen o důstojnících, neboť předpis ten patrně předpokládá jako spravedlivé a samozřejmé, že propočtení podobné u poddůstojníků přípustné jest.
Bod 132 shora cit. směrnic stanovil, že právo na propočtení služ. doby podle vl. nař. č. 10/1924 bude přiznáno i těm voj. gážistům, kteří jako gážisté z povolání v den 24. července 1923 efektivní činnou službu nekonali, jsouce — pokud jde o dovolené — na dovolené s čekaným nebo bez požitků — nebo pro zavedené superarbitr. řízení a kteří po skončení dovolené nastoupili opětně do činné služby jako důstojníci z povolání. Ustanovení toto přiznává tedy právo na propočtení a započtení jen osobám jsoucím na dočasné dovolené čili osobám jsoucím v činné službě, nepřiznává je však osobám, které jsou na trvalé dovolené a tedy mimo činnou službu. Již z toho důvodu není tedy možno ustanovení toho použíti na st-le, jenž byl na dovolené trvalé. Mimo to jest ustanovení toto, přiznávajíc právo na propočtení a započtení i některým gážistům, kteří dne 24. července 1923 efektivní činnou službu nekonali, jak to žádá § 26 nař. čís. 10/1924, ustanovením výjimečným a nelze ho ani rozšiřovati na gážisty mimo hodn. třídu (rotmistry), jestliže výhodu tu přiznává výslovně jen těm, kteří po uplynutí dovolené nastoupili opětně do činné služby jako důstojníci z povolání, ani nelze výjimku podobnou předpokládati, když nebyla učiněna výslovně.

Citace:

č. 6319. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 394-396.