Č. 6380.

Závodní výbory: Usnesení záv. výboru nemají povahu úředních rozhodnutí neb opatření právní moci schopných.
(Nález ze dne 9. března 1927 č. 4441).
Prejudikatura: Boh. 3849/24 adm.
Věc: Závodní výbor firmy Sch. v Ú. (adv. Dr. Arn. Engel z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zák. o záv. výborech v O. (za zúč. záv. výbor adv. Dr. Frt. Glaser z Teplic-Šanova) stran výloh závodního výboru.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem z 11. listopadu 1924 zamítla rozhodčí komise dle zák. o záv. výborech v Ú. návrh stěžujícího si záv. výboru, aby bylo uznáno, že správa závodu je povinna buď přijmouti zpět do práce propuštěného dělníka Maxe M. nebo vyplatiti mu přiměřené odškodné, resp. odbytné a zároveň vyslovila, že záv. výbor je povinen k náhradě útrat, jež způsobeny byly výslechem svědků v částce 11 Kč 85 h. Na to usnesl se záv. výbor, aby k úhradě těchto výloh jakož i výloh, jež vzešly účastí předsedy závodního výboru při ústním líčení před rozh. komisí, přispěla jednou polovinou zaměstnavatelka a druhou polovinou dělníci. Ježto správa závodu zdráhala se toto usnesení provésti, žádal záv. výbor rozhodčí komisi, aby uznala, že usnesení ono odpovídá zákonu, a že firma je povinna sraziti dělníkům se mzdy příspěvek na ně připadající. Rozhodčí komise nálezem z 5. února 1925 odmítla rozhodnouti o tomto petitu pro věcnou svoji nepříslušnost. Když nss nál. Boh. 5156/25 adm. výrok rozhodčí komise pro nezákonnost zrušil, omezil záv. výbor při novém ústním líčení před rozh. komisí svůj žalobní petit na výlohy vzniklé výslechem svědků, kdežto správa závodu namítala, že nelze oklikou § 24, odst. 2 zák. o záv. výborech přesunouti na podnikatele polovinu výloh, jež pravoplatně uloženo bylo nésti záv. výboru, a že útraty záv. výboru možno hraditi i repartováním jich na členy záv. výboru.
Na to zamítla rozh. komise novým nyní nař. nálezem žádost záv. výboru, poněvadž usnesení jeho o náhradě zmíněných výloh odporuje závěrečnému ustanovení § 26, odst. 1 zák. o záv. výborech, neboť záv. výbor, prováděje nález rozh. komise z 11. listopadu 1924 nepřihlížel k tomu, že tímto nálezem právě jemu samému s konečnou platností uložena byla náhrada dotčených útrat, a že tedy mu nelze vysloviti, že tyto útraty platiti náleží dílem druhé straně procesní dílem osobám třetím (dělníkům).
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost má za to, že žal. rozh. komise měla již z toho důvodu návrhu záv. výboru vyhověti, poněvadž podnikatelka proti rozvrhu výloh záv. výboru na podnikatele a zaměstnance dle 2 odst. § 24 zák. o záv. výborech č. 330/1921 námitek nevznesla, čímž zbavila se jediné možnosti odporu proti usnesení záv. výboru. Okolnost, že podnikatelka odepřela placení částky na ni připadající, nemůže dle náhledu stížnosti býti pokládána za zákonný projev odporu proti usnesení záv. výboru, neboť zákon zná prý v tom směru pouze prostředek jediný, totiž podání námitek k rozh. komisi.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou. Cit. zák. ustanovuje sice v § 24, odst. 2, že proti usnesení záv. výboru o vybírání příspěvku k úhradě výloh záv. výboru může si podnikatel neb třetina zaměstnanců k volbě oprávněných stěžovati u rozh. komise. Leč zákon nemá žádného ustanovení, podle něhož by podnikatel pozbýval práva takovémuto usnesení záv. výboru odporovati, jestliže opomenul podati stížnost k rozh. komisi. Neboť jednak zákon nepředpisuje žádnou lhůtu, tím méně pak lhůtu propadnou, v níž bylo by nutno námitky proti usnesení záv. výboru uplatniti, jednak — a na tom zejména náleží — nemají usnesení záv. výboru, jak nss již v nál. Boh. 3849/24 adm. podrobněji dovodil, povahy úředních rozhodnutí neb opatření právní moci schopných. Z toho plyne, že usnesení záv. výboru nestávají se nenaříkatelnými, jestliže stížnost proti nim nebyla podána .
Stížnost obrací se dále i proti obsahu nař. nálezu rozh. komise a uvádí, že rozh. komise neprávem odkazuje na svůj nález jako na rozhodnutí konečné a že neprávem z tohoto důvodu odpírá věcné rozhodnutí o otázce, která jí byla předložena. Této námitce musil soud přisvědčiti. Nálezem, jehož se rozh. komise dovolává, bylo ovšem rozhodnuto o otázce, která ze stran procesních ve sporu před rozh. komisí provedeném jest povinna nésti procesní útraty, jichž úhrada jest nyní na sporu. Tím bylo zajisté konečně rozhodnuto, že útraty tyto má nésti záv. výbor a nikoli procesní odpůrce. Výrokem tímto není však rozřešena otázka, jak opatřiti sluší úhradu procesních útrat záv. výboru uložených. Žal. rozh. komise směšuje v rozhodnutí nyní nař. dvě různé věci, totiž jednak rozhodnutí o útratách procesních podle § 37 prov. nař. z 29. prosince 1921 č. 2 Sb. z r. 1922, jednak rozhodnutí o tom, jak výlohy záv. výboru z toho vzešlé mají býti uhrazeny. V prvé otázce jde o případ § 37 cit. prov. nař., kdežto v druhé otázce jde o případ § 24 zák. o záv. výborech. Rozh. komise nebyla oprávněna odpírati věcné rozhodnutí záv. výborem žádané poukazem na svůj dřívější nález a bylo tudíž nař. rozhodnutí, které mylně pokládá dvě různé otázky právní za otázku totožnou, zrušiti pro nezákonnost, aniž měl nss příčiny zabývati se otázkou, zdali zcela všeobecně znějící předpis § 24 zák. o záv. výborech o úhradě hotových výloh záv. výboru dopouští restriktivní výklad v ten smysl, že procesní útraty záv. výboru ve sporu s podnikatelem uložené, mají se uhraditi způsobem od všeobecného pravidla § 24 zák. o záv. výborech odchylným.

Citace:

č. 6380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 511-513.