Č. 6258.

Školství. — Administrativní řízení: I. * Právo presidenta republiky »jmenovati vysokoškolské profesory« podle § 1 zák. č. 79/1919 (srovnej § 10 lit. e) prozatímní ústavy z r. 1918 a § 64, odst. 1 bod 8 ústavní listiny z r. 1920) nezahrnuje právo povolovati jim zároveň osobní přídavky. — II. I podle prozatímní ústavy z roku 1918 přísluší vládě moc výkonná, pokud není výslovně vyhrazena presidentu republiky.
(Nález ze dne 29. ledna 1927 č. 22580/25).
Věc: Dr. Emanuel Sch. v Brně proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Frt. Havelka) stran osobního přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl rozhodnutím presidenta republiky ze 17. října 1919 jmenován řádným profesorem .... na vysoké škole zemědělské ... se zákonitými požitky s nárokem na první kvadrienálku od 1. ledna 1921, s osobním do pense vpočítatelným přídavkem, rovnajícím se rozdílu mezi nynějšími drahotními a nákupními přídavky zem,, a přídavky státními na dobu, po kterou rozdíl tento potrvá a se započtením služební doby do pense, která by mu byla včítána ve službě zemské. Rozhodnutí toto bylo st-li intimováno dekretem min. škol. ze 13. listopadu 1919, při čemž byl zároveň tento přídavek poukázán částkou 2760 K s dodatkem, že tento přídavek se přiměřeně zmenší nebo zanikne, jakmile postupem st-le do toho kterého stupně platového obnos státních přídavků dosáhne výše zem. přídavků, které st-li příslušely při převzetí do stát. služby, nebo jakmile vláda ve smyslu § 2 čl. IX. zák. č. 541/1919 mimořádné přídavky zákonem tímto stanovené dle drah. poměrů sníží nebo zruší. Počínajíc dnem 1. dubna 1920 zastavila zsp v Brně výnosem z 23. prosince 1921 další výplatu tohoto přídavku a setrvala přes rozklad st-lův rozhodnutím z 25. dubna 1924 na tomto opatření, odůvodňujíc svoje rozhodnutí takto: »Ježto ustanovení zák. z 9. dubna 1920 č. 214 Sb. a zák. z 15. července 1920 č. 446 Sb., jakož i zvýšení mimořádné výpomoci působí na snížení, resp. zánik osobního přídavku, a ježto obnos státních drahotních přídavků shora jmenovaného profesora dosáhl dne 1. dubna 1920, od kdy se vyplácely nákupní přídavky (dříve čtvrtletní) měsíčně, výše zemských přídavků, které jmenovanému příslušely při jeho převzetí do státní služby, zanikl osobní přídavek jmenovaného dnem 31. března 1920.«
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-le, poněvadž »zánik osobního přídavku byl vysloven přesně podle podmínek, za nichž byl zmíněným dekretem presidenta republiky osobní přídavek přiznán a poněvadž tyto podmínky nevyloučily zánik osobního přídavku v důsledku zvýšení stát. drah. přídavků všeobecným jejich zvýšením pro státní zaměstnance, jak st-l se dovolává.«
Stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí odporuje nejen výslovnému ustanovení jmenovacího dekretu, ale i účelu, pro který osobní přídavek byl poskytnut. Tato námitka byla st-lem při ústním líčení blíže rozvedena v tom směru, že důvod nař. rozhodnutí odporuje prý jasnému znění dekretu, kde v odst. 4. byly stanoveny pouze dvě podmínky pro zánik nebo zmenšení přídavku, které však v daném případě splněny nebyly.
Žal. úřad naproti tomu stojí v nař. rozhodnutí na stanovisku, že podmínky, za nichž byl osobní přídavek dekretem presidenta republiky přiznán, nevylučují zánik osobního přídavku v důsledku zvýšení stát. drah. přídavků všeobecným jich zvýšením pro státní zaměstnance, a rozvádí v odv. spise tento právní názor v ten smysl, že pro rozsah subj. oprávnění plynoucích z jmenování provedeného presidentem republiky jest vedle zákonů a nařízení směrodatno jedině rozhodnutí presidenta republiky. Z tohoto důvodu jest prý také jmenovací dekret st-lův pouze v prvních třech odstavcích, kterými bylo toto rozhodnutí presidenta republiky st-li intimováno, povahy konstitutivní, kdežto 4. odst. tohoto dekretu jest povahv pouze deklaratorní a nemůže založiti práv, která by byla v odporu s ustanoveními předchozími a tudíž s rozhodnutím presidenta republiky.
Nss vycházel z těchto úvah:
Dle § 1 zák. ze 13. února 1919 č. 79 Sb. jsou profesoři vysokých škol jmenováni presidentem republiky. Podobně normoval § 10 bod e) prozatímní ústavy ze 13. listopadu 1918 č. 37 Sb., za jejíž platnosti jmenování st-lovo řádným profesorem bylo provedeno, že president republiky 37/1918 sb., § 10.lit.e, pod kterýžto předpis v době vydání prozatímní ústavy spadali též řádní profesoři vvsokých škol stojící tehdy podle § 1 odst. 1 zák. z 19. září 1898 č. 167 ř. z., resp. § 1 zák. z 24. února 1907 č. 55 ř. z. v šesté hodn. třídě stát. úředníků (srovnei ostatně pro dobu pozdější — od účinnosti úst. listiny z roku 1920, § 64 odst. 1 bod 8 úst. listiny).
»Jmenováním« lze však již dle obecného významu slova rozuměti jen dosazení osoby pro určitou funkci, kdežto stanovení požitků osoby takto dosazené jest buďto výsledkem ustanovení zákonných nebo výsledkem samostatného aktu správního; totéž platí ohledně přiznání osobních přídavků, které rovněž má povahu samostatného, od jmenování odlišného aktu, třeba se časově děje zároveň s jmenováním.
Prozatímní ústava z roku 1918 nemá sice o kompetenci stran moci výkonné tak jasného předpisu, jaký obsažen jest v § 64 odst. 2 úst. listiny z roku 1920, podle něhož »veškerá moc vládní a výkonná, pokud úst. listinou nebo zákony čsl. republiky vydanými po 15. listopadu 1918 není a nebude výslovně vyhrazena presidentovi republiky, přísluší vládě.« Nicméně je z jednotlivých předpisů prozatímní ústavy zřejmo, že již i tato prozatímní ústava stojí na stanovisku, že kompetence vlády k jednotlivým úkonům moci výkonné jest všeobecná, kompetence presidenta republiky však specielní, takže vládě přísluší vše to, co není výslovně vyhrazeno presidentu republiky.
Že tomu tak je, podává se zejména ze srovnání jednak § 14 proz. ústavy, který zcela povšechně praví, že »moc výkonná a nařizovací ... přísluší vládě ...«, jednak §§ 7 až 12 proz. ústavy pojednávajících o postavení presidenta republiky, kde zejména v § 10 jednotlivá správní oprávnění presidenta republiky jsou konkrétně uvedena.
Podle toho přísluší tedy presidentu republiky jenom »jmenování« řádného profesora vysokoškolského ve smyslu shora vylíčeném, »tedy jenom dosazení určité osoby v postavení takového profesora, kdežto právo přiznati vysokoškolskému profesoru osobní přídavek a stanoviti podmínky, za kterých tento přídavek zaniká, nespadá do pravomoci presidenta republiky, nýbrž spadá — jelikož není zákonné normy vyhrazující věc tu presidentu republiky — do pravomoci vlády.
Při tom neměl nss v daném případě příčiny zkoumati, zda může právo takové — povolovati osobní přídavky vysokoškolským profesorům — býti přiznáno, po případě vládou delegováno též ministru školství, poněvadž v daném případě nesporně onen osobní přídavek ministrem školství povolen nebyl. Ostatně neshledal nss — jen mimochodem řečeno — řádně publikovaného a tudíž všeobecně závazného předpisu, který by kompetenci takovou ministru školství přiznával; kompetenčním předpisem zejména není ustanovení § 11 zák. z 19. září 1898 č. 167 ř. z. stran snížení nebo zrušení osobních přídavků, ani nelze kompetenci min. škol. v tomto směru opírati o § 17 zák. ze 13. února 1919 č. 78 Sb., poněvadž tento § obsahuje toliko obvyklé zmocnění min. škol k provedení zák. č. 78/1919; stejně nebylo lze opírali kompetenci min. škol. také ani o § 50 odst. 3 služ. pragmatiky úřednické z roku 1914 ani o § 54 odst. 1 služ. pragmatiky učitelské z r. 1917, kdyžtě profesoři vysokých škol nejsou ve služ. poměru těmto zákonným předpisům podřízeném. Případně, pouze interní předpisy nemohou však měniti kompetenci ze zákona plynoucí.
V daném případě bylo ovšem přiznání osobního přídavku profesoru Sch. a ustanovení podmínek zániku přídavku toho provedeno presidentem republiky na návrh vlády, kterémužto návrhu nelze za vylíčeného stavu kompetence rozuměti jinak, než že pro případ, že president republiky provede »navržené« jmenování, vláda povolí »jmenovanému« onen osobní přídavek. Třebas tedy nelze pokládati dle toho, co shora uvedeno, presidenta republiky dle zákona za příslušného, aby st-li povolil osobní přídavek a stanovil podmínky jeho zániku, nutno v povolení tohoto osobního přídavku a ve stanovení podmínek jeho zániku v daném případě spatřovati akt vlády, podle § 14 prozatímní ústavy (srovnej nyní § 64 odst. 2 úst. list.) k tomu příslušné.
Dekretu st-lovu nutno tedy rozuměti tak, že 1. president republiky jmenoval Dra Sch. řádným profesorem a 2. že vláda mu povolila osobní, do pense nevpočítatelný přídavek »rovnající se rozdílu mezi nynějšími drah. a nákupními přídavky zemskými a přídavky státními na dobu, po kterou rozdíl ten potrvá.«
Pro posouzení podmínek zániku osobního přídavku jest tedy rozhodno jen to, co právě řečeno. Jelikož tu jde o akt vlády celkové, nebyl ovšem ministr školství sám oprávněn o své újmě měniti — ani zhoršiti ani zlepšovati — podmínky zániku osobního přídavku, pročež další obsah st-lova dekretu — jevící se zřejmě podle svého znění jako emanace min. škol. — nemá pro posouzení podmínek zániku osobního přídavku st-lova významu. Ostatně nelze — bez nutnosti — také ani předpokládati, že by min. škol. byl měl úmysl stylisací svého intimátu ze 13. listopadu 1919 měniti podmínky zmenšení a zániku osobního přídavku st-lova, tak jak podmínky ty aktem vyššího činitele státní správy — vlády — byly stanoveny, a nutno naopak onu část jmenovacího dekretu st-lova. která mluví o zmenšení a zániku povoleného osobního přídavku, chápati tak, že tím měl býti uveden jen jeden z případů, kdy zmenšení nebo zánik osobního přídavku nastane, aniž tím však mělo a mohlo býti vyloučeno zmenšení, resp. zánik onoho přídavku také v případech jiných, pokud jen případy ty lze zahrnovati pod ustanovení učiněná v tomto směru vládou a uvedená v jmenovacím aktu presidenta republiky.
Poněvadž pak toto shora uvedené a jedině směrodatné stipulování podmínek zániku st-lova osobního přídavku nevylučuje — jak stížnost ostatně ani nepopírá — zánik přídavku z důvodu celkového zvýšení drah. přídavků stát. zaměstnanců — jak se právě ve sporném případě stalo — nelze shledati, že by nař. rozhodnutím bylo bývalo nezákonným způsobem porušeno subj. právo st-lovo, pročež slušelo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 6258. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 274-277.