Č. 6316.

Justiční správa. — Vojenské věci: * Osoby zkoušené pouze pro vojenský úřad soudcovský nemají nároku ve smyslu § 39 ř. trestn., aby byly zapsány do seznamu obhájců, a to ani po vydání zák. č. 198/25.
(Nález ze dne 16. února 1927 č. 3097.)
Věc: Dr. Lev H. v P. proti ministerstvu spravedlnosti stran zápisu do seznamu obhájců ve věcech trestních.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Dne 10. dubna 1924 podal st-l u presidia vrch. zem. soudu v Praze žádost, aby byl ve smyslu výn. min. sprav. z 2. února 1889 č. 884 (a nař. min. sprav. z 1. listopadu 1900 č. 182 ř. z.) a §u 39 tr. ř. zapsán do seznamu obhájců ve věcech trestních se sídlem v P. a aby mu byla vydána příslušná legitimace. K žádosti připojil mimo jiné doklady, i vysvědčení o vykonané vojensko-soudcovské zkoušce u vrch. voj. soudu ve Vídni. Žádost byla dekretem presidia vrch. zem. soudu v Praze z 18. dubna 1924 zamítnuta, poněvadž žadatel neprokázal náležitosti v § 39 tr. ř. uvedené. Zkouška před voj. vyšším soudem vykonaná nenahrazuje soudcovskou zkoušku, předepsanou §em 12 zák. o organisaci soudů. Stížnost do tohoto rozhodnutí st-lem podanou zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím z 2. srpna 1924.
Dne 13. září 1925 podal st-l u presidia vrch. zem. soudu v Praze žádost o zapsání do seznamu obhájců ve věcech trestních se sídlem v Č. a vydání příslušné legitimace. K žádosti přiložil mimo jiné doklady opět vysvědčení o voj.-soudcovské zkoušce, vykonané u vrch. voj. soudu ve Vídni, a uvedl, že tato zkouška nahrazuje soudcovskou zkoušku, pokud se týká trestn. oboru, což prý jmenovitě dotvrzuje právě vyšlý zákon, připouštějící přestup resp. přijímání voj. soudců do služeb soudů civilních, zvláště ve funkcích samosoudce ve věcech trestních, soudce vyšetřujícího, člena trestního senátu a konc. úředníka stát. zastupitelství. Tvrdil v žádosti, že když dle toho voj. soudce jest kvalifikován pro úřad trest. soudce civ., jest tím také kvalifikován pro úřad obhájce ve věcech trestních. Presidium vrch. zem. soudu výměrem z 19. října 1925 nevyhovělo žádosti s poukazem na usnesení z 18. dubna 1924 a rozhodnutí min. sprav. z 2. srpna 1924 s připomenutím, že zákon, připouštějící přestup osob voj. do služeb soudů civ., jehož se žadatel dovolává, dosud nevyšel.
Dne 14. listopadu 1925 předložil st-l u vrch. zem. soudu poznovu touž žádost a přílohy, s tím, že zákon, připouštějící přestup osob voj. do služeb soudců civ., již vyšel a opětoval petit žádosti prvé ze 13. září 1925. Výměrem presidia vrch. zem. soudu ze 7. prosince 1925 nebylo žádosti vyhověno, protože žadatel není ve smyslu § 39 tr. ř. osobou pro úřad soudcovský zkoušenou, s poukazem na usnesení téhož presidia z 18. dubna 1924 a 19. října 1925 a na výn. min. sprav, z 2 .srpna 1924 a s dodatkem, že zákona č. 198/25 nemůže se žadatel dovolávati, ježto zákon ten se týká jen převzetí důstojníků justiční služby v činné službě stojících a nikoliv důstojníků justiční služby ve výslužbě, jimž nepropůjčuje způsobilost k úřadu soudcovskému u civilních soudů. Stížnost do tohoto výměru st-lem podanou zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím z 2. ledna 1926.
O stížnostech do těchto rozhodnutí podaných uvážil nss takto:
Trestní řád soudní, zavedený zákonem z 23. května 1873 č. 119 ř. z. pro občanské soudy trestní, stanoví v § 39 hlavy IV., pojednávající o obviněném a jeho hájení: tr. ř., hl. 4, § 39 tr. ř., hl. 4, § 39 — — — —
Neprávem vytýká st-l nař. rozhodnutí nezákonnost proto, že popřel platnost výn. min. sprav, z 2. února 1889 č. 884. Výnos ten byl rozhodnutím o konkrétní stížnosti, kterou auditor-setník podal do rozhodnutí vrch. zem. soudu pro odepření zápisu do seznamu obhájců na základě voj. zkoušky soudcovské, a min. sprav., vyhověvši cit. rozhodnutím stížnosti, vyslovilo v něm právní názor, že dle 39 tr. ř. mohou býti do seznamu obhájců na vlastní žádost zapsány osoby práva znalé, zkoušené pro úřad soudc., t. j. pro výkon souc. úřadu u těch soudů, u nichž jest užívati trest. řádu, a že k těmto osobám čítati jest i st-le, jenž vykonal voj. soudc. zkoušku roku 1860, a dle dvor. dekr. ze 16. července 1808, cit. v poznámce k dvor. dekretu z 29. května 1838 č. 283 Sb. z. soud., oni auditoři, kteří se ucházejí o civilní justiční místo ve věcech trestních (o úřad kriminální), jsou zproštěni povinnosti opětovati soudc. zkoušku před úřady civilními.
St-l přehlíží, že takovéto rozhodnutí min. sprav. o konkrétním případu nemůže míti nikdy ani závaznost zákona nebo platného nařízení ani váhu autentického výkladu zák. neb nař. do té míry, že by pro budoucnost zavazovalo, aby každý obdobný případ byl stejně vyřešen a že nemůže mu takového významu dáti ani okolnost, že rozhodnutí to bylo citováno v různých vydáních trest. řádu při § 39. Tvrdí-li st-l, že toto rozhodnutí jest posud v platnosti, a chce-li tím říci, že bylo s trest. řádem č. 119 z r. 1873 ř. z. převzato i zákonodárstvím republiky čsl., stačí k vyvrácení názoru toho poukázati na čl. 2 zák. č. 11 z r. 1918, dle něhož zůstávají v platnosti pouze právní předpisy býv. státu rak. a uh., platné do 28. října 1918, a nelze proto mluviti o platnosti a závaznosti rozhodnutí v konkrétní věci vydaného a názoru v něm vysloveného. Vyřešení sporu závisí jedině na výkladu slov »osoby práva znalé, zkoušené pro úřad soudcovský, advokacii a notářství«, jichž užil zákonodárce v § 39 tr. ř. č. 119 ř. z. z r. 1873. Při výkladu těchto slov nutno dle § 6 o. z. o. přihlížeti ke smyslu, jaký vychází ze slov zákona v jejich souvislosti i k úmyslu zákonodárcovu, který jest patrný ze souvislosti zákona s platným právním řádem.
Materiálie zák. č 119 ř. z. z r. 1873 nepodávají žádného vysvětlení o tom, co rozumí se v § 39 tr. ř. pod spornými slovy, ale ustanovení to není novotou, která se v tomto trest. řádě poprvé vyskytla, nýbrž jest to téměř doslovná recepce § 214 tr. ř., vydaného cís. patentem č. 151 ř. z. z r. 1853 který praví, že do seznamu obhájců ve věcech trestních mohou býti pojaty ke své žádosti osoby práva znalé, zkoušené pro úřad soudcovský, advokacii neb notářství. Ustanovení takové není však ještě obsaženo v trest. řádě ze 17. ledna 1850 č. 25 ř. z. Má-li tedy vyložen býti význam sporných slov, jakých užívá § 39 tr. ř. č. 119 ř. z. z r. 1873, nutno míti na zřeteli právní řád, jaký platil v Rak. nejen v době vydání tohoto trest. řádu, ale i v době vydání trest. řádu č. 151 z r. 1853, pokud jest nebo může býti v souvislosti s ustanovením cit. paragrafů, zejména bude nutno míti na mysli vzájemný poměr soudnictví občanského a vojenského v těchto dobách. Aby vzájemný poměr a vztahy těchto dvou institucí jasněji vynikly, jest nutno sledovati je v historickém vývoji do kritické doby!
Do roku 1827 byly, pokud se občanského soudnictví týče, dvojí úřady soudní a to jednak civilní úřad soudcovský, k jehož dosažení bylo třeba výkonu zvláštní zkoušky pro civilní úřad soudcovský, a jednak trestní úřad soudcovský, u něhož mohl býti ustanoven, kdo vykonal zkoušku pro trestní úřad soudcovský. O výkonu každé z těchto zkoušek se vydávaly t. zv. »Wahlfähigkeitszertifikate«. Vedle občanských soudů byly úřady vojensko-soudcovské, které vykonávaly soudnictví nad osobami voj. jurisdikci podrobenými, a to nejen ve věcech trest. práva, ale i ve věcech práva civ. a soudcové auditoriatní museli se vykazovati voj. zkouškou soudc. jak z oboru práva trest., tak i civ. Zkouška ta byla jednak nižší k dosažení nižších stupňů auditoriátu, jednak vyšší t. zv. přísná štábní zkouška, jíž se musel podrobiti, kdo chtěl dosáhnouti hodnosti štábního auditora. Hodnocení zkoušek, vykonaných u občanských soudů a u soudů voj., a jejich vzájemný poměr bylo provedeno dvor. dekretem z 19. července 1808, který stanovil, že při přechodu z voj. služby soudc. k soudům občanským osvobozeni jsou od složení nové zkoušky ti voj. soudcové, kteří vykonali přísnou štábní zkoušku, a že ostatní, kdož vykonali jenom voj. zkoušku soudc. povinni jsou skládati novou zkoušku u civ. soudů, ucházejí-li se o místo zemského rady neb o místo rady u magistrátu hl. provinc. města. Žádají-li však o místo nižší kategorie soudcovské neb jen o úřad kriminálního soudce, nemusí voj. soudcové skládati nové zkoušky. Z toho patrno, že v této době nahrazovala voj. soudc. zkouška bezpodmínečně pouze trestní soudc. zkoušku občanskou, zakládající způsobilost k dosažení místa soudcovského u trest. úřadu soudcovského.
Dvorským dekretem z 13. dubna 1827 č. 2272 sb. just. zák. byla zavedena u obč. soudů jednotná zkouška soudc. z oboru civ. a trest. práva a zavedena povinná praxe. Aby odstraněny byly pochybnosti, jež po vydání tohoto zákona vzešly o poměru zkoušek voj.-soudcovských se zkouškami obč.-soudcovskými, nařídil dvor. dekret z 29. května 1838 č. 273 sb. just. zák., že předpisy dvor. dekretu z 19. července 1808 zůstávají nadále v platnosti, a nově stanovil, že auditoriatní praktikanti, kteří na základě zkoušky před apelačním soudem nabyli vysvědčení o způsobilosti k voj. úřadu soudc. mají býti ke své žádosti bez dalšího průkazu o civ. neb kriminální praxi připuštěni ke zkouškám občansko-soudcovským. U těch praktikantů, kteří zkoušku tu dosud nesložili, nemůže auditoriatní praxi nahraditi požadavek praxe civ. neb kriminální. Takový byl zákonný stav do roku 1849, kdy přikročeno v Rak. k nové organisaci obč. soudnictví a na základě tohoto zák. stavu možno prohlásiti, že do té doby poměr soudnictví voj. a obč. a hodnocení zkoušek voj.-soudcovských s obč. soudcovskými byl takový, že soudcem u obč. soudů se mohla stát jedině osoba, která složila u obč. soudů jednotnou zkoušku z oboru civ. a trest. práva, že však zkoušku tu při přechodu k obč. soudům nemusili skládati ti soudcové vojenští, kteří se vykázali složením přísné štábní zkoušky, takže úplně rovnocennou se zkouškou obč.-soudcovskou byla pouze přísná štábní zkouška voj.-soudcovská, kdežto nižší voj. soudc. zkouška propůjčovala pouze způsobilost k dosažení nižších hodností soudc. u soudů civ. a bezpodmínečnou způsobilost k dosažení úřadu trest. soudce.
Cís. rozhodnutím ze 14. června 1849 č. 278 ř. z. vyhlášeny byly zásady nové organisace soudů občanských a cís. patentem č. 258 ř. z. z r. 1850 vydán zákon o nové organisaci soudní, který v § 9 stanoví, že v budoucnosti nemá býti nikdo jmenován soudcovským úředníkem, kdo nesloží stát. zkoušku pro úřad soudcovský. Ku provedení obou cit. zákonů vydáno nař. min. sprav. č. 328 ř. z. z r. 1850, jež obsahuje předpisy o praktických zkouškách pro just. službu a zavádí v § 2 zkoušky soudc. k dosažení úřadu soudc. zkoušky advokátní k výkonu advokacie a zkoušky notářské k provozování notářství. V §§ 6—14 jsou pak předpisy o praxi soudní a zkoušce soudc., v §§ 15—17 předpisy o praxi a zkoušce advokátní a v §§ 18—19 ustanovení o praxi a zkoušce notářské. V § 20 se stanoví, že t. zv. »Wahlfähigkeitszertikate« pro civ. úřad soudc., pro trest. úřad soudc. a pro advokacii, vydané dle dřívějších zákonů, zůstávají na dále v platnosti a že z dosavadních voj. zkoušek soudc. propůjčuje pouze t. zv. štábní zkouška, složená již před účinností tohoto nařízení, způsobilost k úřadu civ. neb trest. soudce u obč. soudů neb u stát. zastupitelství. V § 28 cit. nař. se praví, že ode dne účinnosti tohoto nař., t. j. od 30. srpna 1850, pozbývají platnosti všechny dosavadní předpisy, pokud stanovily něco jiného o předmětu tímto nařízením upraveném.
Přihlédne-li se k tomuto právnímu stavu, jaký platil v době, kdy byl vydáván trest. řád č. 151 z r. 1853, nutno dospěti k závěru, že rovnoprávnost voj.-trest. soudců se soudci občanskými a voj. zkoušek soudc. se zkouškami obč.-soudcovskými, pokud existovala na základě dvor. dekretů ze 16. července 1808 a 29. května 1838 č. 273 sb. just. zák., zanikla nejpozději dnem 30. srpna 1850, kdy počalo působiti nař. min. sprav. č. 328 ř. z. z r. 1850, neboť po tomto dni složená štábní voj.-soudcovská zkouška nemohla již nahraditi zkoušku soudc. u obč. soudů, a že dnem 30. srpna 1850 pozbyly platnosti výše cit. dvorské dekrety, pokud se týkaly tohoto poměru.
Jestliže tedy trestní řád č. 151 z r. 1853 v § 214 stanovil, že do seznamu obhájců ve věcech trestních mohou býti pojaty ke své žádosti osoby práva znalé, zkoušené pro úřad soudcovský, advokacii neb notářství, nelze slovům těm přikládati jiný smysl, než jaký za tehdejších poměrů mohla míti a dlužno pod osobami práva znalými, zkoušenými pro úřad soudc., advokacii a notářství, rozuměti jediné osoby vykonavší zkoušky soudc., advokátní a notářské na základě nař. min. sprav. č. 328 ř. z. z r. 1850 a nikoliv osoby zkoušené pro voj. úřad soudc. Sleduje-li se další zákonodárství do zavedení trest. řádu č. 119 ř. z. z r. 1873, aby se zjistilo, zda pozdějším vývojem právním nebyla zavedena nějaká změna, z níž by se dalo souditi, že právní poměry mezi rokem 1853 a rokem 1873 se změnily ve prospěch voj. soudců, dlužno poukázati na cís. patent č. 181 ř. z. z r. 1853, jímž provedena organisace soudnictví a zaveden jednací řád, jehož § 5 stanoví, že každý uchazeč o konc. místo u soudů musí prokázati vlastnosti zvláštními předpisy stanovené. Předpisy ty obsaženy jsou v cís. nař. č. 262 ř. z. z r. 1854, které v § 2 nařizuje, že každý, kdo se chce státi soudním adjunktem, musí se vykázati, že složil praktickou zkoušku pro soudc. úřad, a v §§ 9—16 a 20 obsahuje pak podrobnější předpisy o těchto zkouškách. S tímto cís. nařízením vnitřně souvisí nař. min. sprav. č. 264 ř. z. z r. 1854, jež obsahuje předpisy o tom, kdo může vykonávati advokacii, a o zkouškách advokátních, a pak nař. min. sprav. č. 266 ř. z. z r. 1854, jež obsahuje podmínky, potřebné k výkonu notářství a předpisy o not. zkoušce. Pokud se týče zkušební materie, obsahují všechna tato tři nařízení shodné předpisy potud, že jak min. nař. o výkonu advokacie, tak i min. nař. o výkonu notářství odvolávají se na ona ustanovení cís. nař. č. 262 z r. 1854, jimiž upravena zkouška soudcovská.
Dále dlužno připomenouti zákon č. 96 ř. z. z r. 1868, jímž zaveden nový advokátní řád a jímž nejpozději zrušeno privilegium voj. soudců, týkající se oprávnění auditorů na odpočinku k výkonu advokacie, zavedené cirkulářem dvorní válečné rady z 28. září 1824, jehož se stížnost dovolává, a konečně zákon č. 78 ř. z. z r. 1864, kterým odňata voj. soudům pravomoc ve věcech civilních, zachovaná jim ještě cís. pat. z 22. prosince 1851 č. 255 ř. z.
Z tohoto přehledu patrno, že ani do r. 1873 zákonodárství nejen nepřineslo nic, co by voj. soudce a voj.-soudcovské zkoušky postavilo na roveň soudům občanským a soud. zkouškám občanským, nýbrž že vývoj právního řádu spíše sledoval tendenci seslabiti nebo aspoň zúžiti význam voj. soudnictví ve prospěch soudnictví občanského. Byly tedy právní poměry, roku 1873 rozhodné pro posouzení sporné otázky tytéž jako r. 1853, a platí proto o výkladu sporných slov § 39 tr. ř. č. 119 z r. 1873 totéž, co bylo výše řečeno o výkladu týchž slov, užitých v § 214 tr. ř. č. 151 z r. 1853 s obměnou, že osobami zkoušenými pro úřad soudcovský, advokacii a notářství rozuměli se v r. 1873 pouze soudcové, advokáti a notáři ve smyslu cís. nař. č. 262 ř. z. z r. 1854, pokud se týče nař. min. sprav. č. 264 a 266 ř. z. z r. 1854 a nikoliv také osoby zkoušené pro voj. úřad soudc.
Pro správnost názoru toho mluví ostatně i úvaha, že trest. řád z r. 1873 byl vydán pro trest. řízení před soudy občanskými a že proto mohl míti na mysli jen osoby, zkoušené pro úřad soudcovský u soudů obč., když nevyslovil, že stačí i zkouška pro úřad soudcovský u soudů voj.
Poněvadž ani pozdějším zákonodárstvím nenastala změna ve prospěch soudů voj., dlužno po vydání zák. č. 217 ř. z. z r. 1896, jímž byly nově upraveny soudc. zkoušky u soudů obč., a po doplnění tohoto zák. nařízením min. sprav. č. 182 ř. z. z r. 1900 rozuměti osobami zkoušenými pro úřad soudc. po rozumu §u 39 tr. ř. jedině osoby, které vykonaly soudc. zkoušku pro soudy občanské ve smyslu zák. č. 217 z r. 1896.
Trest. řád č. 119 ř. z. z r. 1873 i zák. č. 217 ř. z. z r. 1896 staly se zákonem č. 11 z r. 1918 součástí právního řádu, platného v republice čsl., a nelze proto § 39 tr. ř. vykládati jinak, nežli bylo jej možno vykládati za Rakouska.
Na základě těchto úvah dospěl nss k názoru, že výtka nezákonitosti, kterou st-l spatřuje v tom, že nař. rozhodnutí vykládá § 39 způsobem, který se prý příčí zákonu, duchu zákona i úmyslu zákonodárcovu, jest bezdůvodná; v důsledku toho uznal nss za bezdůvodnou i výtku nezákonitosti spatřovanou v tom, že žal. úřad upřel platnost dvor. dekretům, jichž se st-l dovolával, a že vykládá § 39 tr. ř. na základě zákona č. 217 z r. 1896. Bezdůvodnou jest též výtka nezákonitosti, již spatřuje stížnost v tom, že prý nař. rozhodnutí porušuje zákony vydané čsl. republikou a úst. listinu, které prý znají instituci voj. soudů a voj. soudců, neboť nař. rozhodnutí, řešíc ex professo pouze otázku, zda za osoby práva znalé, zkoušené pro úřad soudc. ve smyslu § 39 tr. ř., možno pokládati i osoby, zkoušené pro soudc. úřad voj., nikterak nepopírá existenci voj. soudů a voj. soudců.
Tvrdí-li st-l, že trest. řád č. 119 ř. z. z r. 1873 byl naším státem převzat celý se všemi rozhodnutími, výnosy, nařízeními a dvor. dekrety, dlužno mu v tom přisvědčiti potud, že to platí pouze o těch nař. a dvor. dekretech, jež nebyla do vydání zák. č. 11 z r. 1918 zrušena, což nemožno říci o dvor. dekretech a výnosech min., jichž se st-l ve stížnosti dovolává ve prospěch svého názoru právního, ježto ony právní normy byly, jak výše vyloženo, zrušeny již před účinností zák. č. 119 z r. 1873, a nemožno to říci o rozhodnutí min. sprav. z 2. února 1889 č. 884, jehož se st-l dovolává, ježto toto rozhodnutí nemohlo se, jak rovněž výše vyloženo, nikdy státi pramenem práva a proto také nebylo zákonem č. 11 z r. 1918 převzato.
Jsa povolán, aby přezkoumával pouze zákonitost nař. rozhodnutí, nemohl se nss zabývati ostatními částmi stížnosti, v nichž st-l vykládá, že za býv. Rak. bývali auditoři zapisováni do seznamu obhájců a že i na Slov. jsou případy, kde se tak stalo, v nichž mluví o materii zkoušek voj.-soudc., o své praxi u soudů obč., v nichž dále vyvozuje, že by bylo nelogické, kdyby auditoři nemohli býti zapsáni do seznamu obhájců, když voj. soudy připouštějí civilní soudce, advokáty a jiné oprávněné obhájce za obhájce u soudů voj., řídíce se stanoviskem reciprocity. Z téhož důvodu nemohl nss zabývati se dalšími vývody stížnosti, pokud poukazují na to, že absolvovaný právník se třemi právnickými zkouškami, zapsaný jako koncipient advokátní, neb st-l sám má právo obhajovati u soudů, kdežto starý voj. soudce nemohl by samostatně funkci tu vykonávati, že notářská zkouška opravňuje ke zkoušce té, ačkoliv notáři praxi soudní nemají. Z téhož důvodu musely zůstati nepovšimnuty i další vývody o advokátech, soudcích, notářích a obhájcích ve věcech trest. na Slov. a Podk. Rusi, z nichž prý přemnozí jako absolventi právnických akademií nemají plné kvalifikace a přece mohou vykonávati funkce své i v hist. zemích a že prý v jiných nástupnických státech jsou voj. soudcové zapisováni do seznamu obhájců.
Pokud stížnost vytýká nař. rozhodnutí vady řízení, jež vidí v tom, že žal. úřad vyžádal si ve věci dobrozdání mno a nejv. soudu voj., jež vyzněla příznivě pro názor st-lem zastávaný, a že se jimi žal. úřad přes to neřídil a ani na ně nereagoval, jest výtka tato bezdůvodná již proto, že není nikde předepsáno, že by úřad, rozhoduje nějakou spornou otázku, byl vázán právním názorem, který o téže otázce má jiný úřad a že by dokonce musil odůvodňovati, proč s názorem tím nesouhlasí.
Ve druhé stížnosti, podané do rozhodnutí min. sprav. z 2. ledna 1926 — — — — vytýká st-l nezákonnost, kterou vidí jednak ve výkladu § 39 tr. ř., jednak ve výkladu zák. č. 198/1925. Pokud se týče výkladu § 39 tr. ř., poukazuje nss na to, co bylo ve věci té řečeno v prvé části tohoto nálezu, v níž se pojednává o prvém nař. rozhodnutí a prvé stížnosti. Ve směru druhém je st-l náhledu, že zákonem č. 198 z r. 1925 bylo provedeno zrovnoprávnění soudců voj. se soudci obč., že v důsledku toho voj. soudc. zkouška nahrazuje soudc. zkoušku obč. a že proto mohou býti důstojníci justiční služby na základě voj.-soudc. zkoušky zapisováni do seznamu obhájců ve smyslu § 39 tr. ř. Jak z materialií zák. č. 198 z r. 1925, zejména z důvodové zprávy, nade vši pochybnost jest zřejmo, jest tento zákon důsledkem zák. o úsporných opatřeních ve veř. správě č. 286 z r. 1924 a má jím býti umožněno, aby přebyteční důstojníci just. služby byli umístěni v civ. soudnictví, jež vykazuje v určitých oborech nedostatek soudců. Aby se dosáhlo prvého účelu, byly v § 1 cit. zák. suspendovány do konce roku 1927 předpisy § 26 zák. č. 131 z r. 1912 ve znění čl. IV. zák. č. 89 Sb. z r. 1918 a § 99 úst. listiny, druhý účel sleduje § 2, který stanoví, že do téže doby důstojníci just. služby mohou býti na žádost svou jmenováni soudci u obč. soudů neb konc. úředníky u stát. zastupitelství. Přihlédneme-li k tomu, že dle § 3 zák. č. 198 z r. 1925 převzatého důstojníka just. služby lze užíti jen jako samosoudce ve věcech trest., soudce vyšetřujícího, člena senátu v řízení trestním a konc. úředníka stát. zastupitelství, tedy pouze v oborech práva trest., kdežto v ostatních oborech soudc. služby lze ho použíti jako soudce teprve tehdy, když v nich konal aspoň po jeden rok s úspěchem pomocnou službu soudce nebo složil doplňovací zkoušku, je zřejmo, že zákonodárce nezamýšlel postaviti voj. zkoušku soudc. na roveň civ. zkoušce soudc., naopak že vychází z názoru, že voj. zkouška soudc. není rovnocenná s civ. zkouškou soudc.
Ale i kdyby toho nebylo, nutno jest se zřetelem na tendenci zák. a pak na jeho časové omezení považovati zákon ten za normu zcela výjimečného rázu, jejíž ustanovení dlužno vykládati striktně dle úmyslu zákonodárcova. Účelem zák., jak již bylo výše řečeno, bylo jedině omeziti počet voj. soudců a umožniti jim přechod do služby u soudů obč. a stanoviti kautely, za nichž u soudů obč. mohou působiti jako soudcové ve smyslu zák. č. 217 z r. 1896. O ustanovení § 39 tr. ř. zákon č. 198 z r. 1925 pražádné zmínky neobsahuje a nelze proto tento výjimečný zákon extensivně vykládati tak, jakoby jím byl změněn § 39 tr. ř. v ten smysl, že ode dne účinnosti jeho dlužno pod osobami zkoušenými pro úřad soudc. rozuměti osoby zkoušené pro voj. úřad soudc.

Citace:

č. 6316. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 379-386.