Č. 6393.

Církevní věci (Slovensko): I. Podle zák. čl. XIV : 1898 a XIII : 1909 lze duchovním nejen zastaviti již poukázané příplatky kotigruové, ale odepříti též první přiznání jich. — II. Možnost ta týká se jak vlastního doplňku kongruy, tak ostatních příplatků z prostředků státních jako věkového, rodinného a ošacovacího přídavku.
(Nález ze dne 14. března 1927 č. 15622/26.) Prejudikatura: Boh. 2469/23, 3138/24, 5378/26 a 5615/26 adm.
Věc: Emil Sz. v R. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o výplatu požitků poskytovaných státem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze 14. prosince 1925 zažádal st-l u žal. úřadu, aby mu byly poukázány státní podpory ode dne 10. srpna 1925, od kdy působí v R. jako ev. a. v. farář. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad tuto žádost z důvodu, že st-l, který byl zvolen 10. srpna 1925 za ev. faráře v R., nemůže míti účast v důchodkovém doplnění vzhledem k výslovnému ustanovení § 7 lit. b) zák. čl. XIV z 1898, kdyžtě byl rozsudkem tabule v Košicích odsouzen pro přečin pobuřování dle § 172— II. tr. zák. na 14 dnů do vězení a 100 K pokuty.
St-l zakládá svou obranu proti tomuto rozhodnutí celkem na těchto námitkách: 1. že je pochybno, zda čin, pro který byl odsouzen rozsudkem sedrie v R., potvrzeným rozsudkem soudní tabule v Košicích, spadá pod pojem protistátního chování po rozumu § 13 zák. čl. XXVI : 1893, jehož se zák. čl. XIV : 1898 dovolává; 2. že čin ten spáchal v době, kdy nebyl ještě farářem, ba kdy nebyl ještě vůbec duchovním, a že tudíž nedopustil se ho ve své vlastnosti jako duchovní a 3. že § 7 zák. čl. XIV : 1898, o který žal. úřad svůj výrok opřel, mluví toliko o doplňku kongruy, o kterýžto doplněk však st-l nežádal, a že tedy nemůže onen zákonný předpis sloužiti za základ pro odepření jiných požitků, státem duchovním poskytovaných a zakládajících se na těch kterých specielních normách.
Nss námitkám těm důvodnosti nepřiznal, uváživ takto:
1. Podle posledn. odst. § 7 zák. čl. XIV : 1898, co rozuměti jest protistátním chováním, vykládá posl. odst. § 13 zák. čl. XXVI : 1893. Tento předpis změněn však byl 2. odstavcem § 4 zák. čl. XIII : 1909 v ten rozum, že na místo § 13 zák. čl. XXVI : 1893 nastupuje nadále 1. bod lit. c) §u 22 zák. čl. XXVII : 1907, podle něhož za protistátní chování jest pokládati zejména každé jednání, jež směřuje proti ústavě, národnímu rázu, jednotnosti, samostatnosti nebo územní celistvosti státu.
Byl-li st-l, jak nesporno, odsouzen zmíněnými svrchu rozsudky pro přečin pobuřování podle § 172 odst. II. tr. zák., spáchaný tím, že podněcoval maďarskou národnost k nenávisti proti čsl. národnosti, není vůbec pochybnosti, že čin ten spadá pod pojem protistátního chování, jak vymezen byl směrodatným nyní předpisem cit. § 22 zák. čl. XXVII : 1907 a jest tudíž námitka ta zřejmě bezdůvodná.
2. Podle § 7 cit. zák. čl. XIV : 1898 duchovní, jemuž lze přičítati protistátní chování, nemůže býti účasten výhody tam uvedené, resp. ztrácí ji v případě, že ji již požíval. Z tohoto doslovu dotčené normy je zřejmo, že za podmínek tam blíže rozvedených úřad jest oprávněn nejen odníti výhodu tu duchovnímu, kterému byla již přiznána, nýbrž že může ji též nepřiznati osobě, která se o ni teprve uchází a která za předpokladu, že ony podmínky zde skutečně jsou, nemůže jí býti, jak zákon praví, účastna. Ostatně bylo by protismyslné, kdyby duchovnímu, jemuž lze protistátní chování přičítati, bylo sice lze výhodu tu odníti, kdyby však duchovnímu za týchž podmínek nebylo lze výhodu tu odepříti, když by se o ni teprve ucházel, neboť ratio legis je v obou případech táž, totiž ztráta nároku na onu výhodu, poskytovanou státem, a to ztráta z důvodu nehodnosti toho kterého duchovního, zračící se v jeho protistátním chování.
Poněvadž pak zákon nerozeznává, zda duchovní dopustil se onoho činu v době, kdy byl již duchovním, případně v této své vlastnosti jakožto důchodní, jsou st-lovy vývody, pokud k těmto okolnostem se vztahují, bez významu právě tak, jako pokud se st-l dovolává dále ustanovení cit. § 7 stran časového omezení onoho opatření, kdyžtě podle správních spisů i dle vlastního st-lova přednesení doba, o kterou jde, totiž od srpna 1925, spadá nesporně v ono tříleté období. Že by pak nař. rozhodnutí bylo stiženo vadností, spočívající v tom, že žal. úřad zároveň nevyslovil, na jak dlouho st-li žádané jím výhody odpírá, st-l nenamítá.
3. Zbývá tudíž již jen námitka, že předpisu § 7 zák. čl. XIV : 1898 nelze užíti proto, že nejde o doplněk kongruy, nýbrž o jiné požitky, státem duchovnímu poskytované a to, jak ze stížnosti a z odvodního spisu jest souditi, o věkový přídavek, rodinný přídavek, drah. přídavek, nouzovou výpomoc a přídavek ošacovací.
Nss shledal i tuto námitku bezdůvodnou, uznav v podstatě správnost vývodů uvedených žal. úřadem v odv. spisu. Pokud totiž jde o věkový přídavek, zavedený zák. čl. XXXVIII : 1913, je patrno již z jeho § 1, že běží toliko o doplnění předpisů zák. čl. XIV : 1898 a zák. čl. XIII : 1909. Stanoví-li pak § 8 zmíněného zák. čl. XXXVIII : 1913 ještě výslovně, že předpisů zák. čl. XIV : 1898 a zák. čl. XIII : 1909 v příčině represivních opatření vůči duchovním, jakož i vůbec všech ustanovení oněch zák. článků, pokud neodporují tomuto zákonu, použíti jest i s hlediska věkového přídavku, nemůže býti pochybnosti, že i stran věkového přídavku platí předpis §u 7 zák. čl. XIV : 1898, a že tedy i věkový přídavek může býti za předpokladů tam uvedených odňat, případně odepřen právě tak, jako doplněk kongruy.
Týž stav jest však i pokud jde o rodinný přídavek po rozumu § 14 zák. čl. IX : 1917 (ve spojení se zák. čl. XXXV : 1912), dovolávajícího se výslovně zák. čl. XXXVIII : 1913, který pak opět, jak již uvedeno, jest pouhým doplňkem zák. čl. XIV : 1898. Jde tudíž opět jen o normu poskytující duchovnímu další fin. výhodu ze stát. prostředků a odpovídající systému, jehož základ viděti jest v zák. čl. posléze zmíněném, jehož zásad použíti jest i v příčině této další výhody, rod. přídavku, jakožto pouhého doplňku podpor a výpomocí placených státem duchovenstvu recipovaných církví, jak patrno zejména i z bodu XII. č. 2 § 14 zák. čl. IX : 1917, dle něhož ministr může odníti tento rodinný přídavek duchovnímu, který je ze státního stanoviska závadným (srovnej nál. Boh. 2469/23 adm.).
Že pak nejinak je tomu i v příčině ošacovacího příspěvku, viděti již z bodu 1. nař. býv. uh. min. z 1. června 1918 č. 2500 (Rend. Tára 1918 č. 208), dle něhož příspěvek ten přiznán byl toliko těm, kdož účastni jsou rod. přídavku podle zák. čl. XXXV : 1912, resp. § 14 zák. čl. IX : 1917.
Pokud jde posléze o ostatní podpory st-lem požadované, totiž nouzovou výpomoc, platové zlepšení a nákupní přídavek, dovodil nss již v nál. Boh. 3138/24, 5378/26 a 5615/26 adm., že není vůbec všeobecného právního nároku na ona mimořádná platová zlepšení, poskytovaná duchovenstvu v duchovní správě teprve po převratu vládou čsl. republiky, ježto není zákonného ustanovení, jež by takový závazek státní správy vyslovovalo. Pokud by bylo vůbec lze právní nárok této povahy dovozovati z příslušných výnosů min. škol., jimiž bratislavský referát téhož min. byl zmocněn, aby ona platová zlepšení duchovním na Slov. vyplácel, byla tato výhoda, jak z výnosů těch a zejména i z výnosu z 2. prosince 1925 stran roku 1926 patrno, omezena toliko na duchovenstvo kongruálních církví, tedy na duchovní, kteří mají nárok alespoň na doplněk svých požitků dle zmíněných již zákonů kongruových. K duchovním tohoto druhu však st-l, jak výslovně přiznává, nenáleží. Nemá tedy vůbec nároku na ona mimořádná platová zlepšení a nemůže spatřovati porušení nějakého svého subj. práva v tom, když žal. úřad odepřel poskytnouti mu výplatu oněch podpor a výpomocí.

Citace:

č. 6393. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 535-538.