Č. 6296.

Řízení před nss-em: * K rozhodování o žádostech za povolení odkladu podle § 17 zák. o ss je příslušný ten správní úřad, který ve věci konečně rozhodl a jehož rozhodnutí je naříkáno.
(Nález ze dne 8. února 1927 č. 2369).
Věc: Lev K. v B. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti ministerstvu financí stran odkladného účinku stížnosti na nejvyšší správní soud.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Vynesením presidia zfř v Brně ze 16. července 1925 byl dán st-l do trvalé výslužby podle § 13 zák. č. 286/24. Podav do výroku tohoto stížnost k nss-u, zažádal u min. fin. o přiznání odkladného účinku stížnosti té podle § 17 zák. o ss.
Žádosti této nevyhovělo jmenované min. nař. rozhodnutím, poněvadž výkonem vynesení zfř nevznikne žadateli žádná nenahraditelná ztráta (byl-li by pensijní dekret nss-em zrušen, budou mu požitky doplaceny) a již úsporná tendence zák. č. 286/24 přikazuje okamžité provedení stěžovaného rozhodnutí. Názor žadatelův, že v daném případě nutno užíti § 82, odst. 3 služ. pragmatiky, je klamný, poněvadž cit. ustanovení možno užíti jen při stížnosti proti rozhodnutí I. instance, které podléhá ještě přezkoumání v II. instanci, nikoliv však proti rozhodnutí konečnému, které lze potírati stížností jen v instanci mimořádné, t. j. u nss. Stížnost taková pak nemá podle 1. věty § 17 zák. č. 36/1876 ř. z. odkládacího účinku.
Maje rozhodovati o stížnosti musil si nss především ujasniti z povinnosti úřední otázku, bylo-li nař. rozhodnutí vydáno úřadem k rozhodování po zákonu příslušným a je-li tedy schopno, aby vešlo v právní moc a vytvořilo určitou právní situaci. V tom směru uvažoval pak soud takto:
Zákon z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 ustanovil v § 17, že stížnost k nss-u nemá odkladného účinku, že však může st-l žádati za takový odklad u správního úřadu, který má povoliti odklad, nevyhledává-li veř. zájem, aby rozhodnutí bylo vykonáno a vzešla-li by tímto výkonem straně újma nenahraditelná. I když předpis tento výslovně neurčuje, který správní úřad má o dotčené žádosti rozhodovati, vysvítá přec již z dikce »u správního úřadu«, že má zákon na zřeteli jenom ten správní úřad, který ve věci rozhodl a jehož rozhodnutí jest naříkáno. Tomu svědčí zejména další obsah cit. ustanovení, který mluví o podmínkách, za kterých má dotčený správní úřad žádaný odklad povoliti a tím provedení nař. rozhodnutí odsunouti až do doby, kdy bude sporná otázka vyřešena tímto soudem. Nemůžeť přec podle povahy věci zkoumání těchto předpokladů příslušeti jinému úřadu, než tomu, který nař. rozhodnutí vydal a který tedy nejlépe zná jak obsah, tak i dosah a proveditelnost výroku toho. Jen tento úřad může také správně posouditi, vyhledává-li veř. zájem neprodleného provedení nař. rozhodnutí a může- li vzejíti žadateli z výkonu toho újma neodčinitelná. Je proto příslušným k rozhodování o žádostech za povolení odkladu podle § 17 zák. o ss ten správní úřad, který ve věci konečně rozhodl a jehož rozhodnutí je naříkáno (srovn. nál. býv. ss-u Budw. 4442 A, 6065 A a 7155 A).
Jak již v úvodu vyznačeno, rozhodlo o nuceném odchodu st-lově z činné služby podle § 13 zák. č. 286/24 zfř v Brně, byvši k tomu zmocněno min. fin. a byl výrok jeho se zřetelem na předpis § 15 cit. zák. konečný. Potom se však nedostávalo žal. úřadu kompetence k tomu, aby rozhodoval o žádosti st-lově za povolení odkladu výkonu uvedeného konečného rozhodnutí zfř podle § 17 zák. o ss a učinil-li tak přes to, je výrok jeho zmatečný. Musilo proto nař. rozhodnutí zrušeno býti podle § 7 o ss.

Citace:

č. 6296. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 347-348.