Č. 6294.

Státní zaměstnanci: * Bylo-li státnímu zaměstnanci dáno návěští s výzvou podle § 13, odst 3 zák. č. 286/24, nemůže účinně vázati své ohlášení dobrovolného odchodu na povolení výhod, které přesahují rámec cit. § 13.
(Nález ze dne 8. února 1927 č. 1768.)
Prejudikatura: Boh. 6044/26 adm.
Věc: Jan H. v Praze (adv. Dr. Jan Šejk z Prahy) proti zemskému finančnímu ředitelství v Praze stran pensionování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle správních spisů trpěl st-l od roku 1922 vleklou dnou, neurastenií, záduchou, zvětšením jater a pravého srdce a od 6. července 1923 nekonal jako tajemník okr. fin. řed. službu. Dne 30. června 1925 oznámilo presidium zfř st-li, že jej hodlá dáti se zmocněním min. fin. na trvalý odpočinek podle odst. II. § 13 zák. č. 286/24, poněvadž pro svou chorobu není již způsobilý k službě. Současně byl st-l upozorněn, že podle odst. 3 § 13 může v nepřekročitelné lhůtě 8denní zažádati o dobrovolný odchod z činné služby.
Na podkladě tohoto výnosu učinil st-l dne 10. července 1925 k zfř podání, které označil jako námitky podle § 82 služ. pragm. — — — —
Nař. rozhodnutím byl st-l přeložen podle § 13, odst. 2 zák. č. 286 z r. 1924 na trvalý odpočinek na podkladě služební doby 27 roků, 10 měsíců a 3 dnů. Při tom bylo podotknuto k jeho námitkám, že 1. se stanoviska služebního není přípustno omeziti úřední činnost pouze na domácí práci, 2. že žádost o připočtení let pro výměr výslužného jest uplatniti zvláště a musí st-l podmínky prokázati a 3. že tím, že dosud nejsou vyřízeny dřívější žádosti a stížnosti st-lovy, není zmenšována doba pro výměru pens. požitků rozhodná. Budou-li stížnosti a žádosti ty vyřízeny kladně, budou podle toho upraveny i pens. požitky. Presidium trvá proto na pensionování st-lově a poněvadž sám žádal o dobrovolný odchod v případě, že na jeho námitky nebude vzat zřetel, přiznává mu výhody § 13, odst. 4. Žádost o udělení titulu fin. rady nelze doporučiti min. fin.
Výtky stížností vznesené lze rozděliti ve tři skupiny:
První z nich brání se st-l proti svému pensionování vůbec, a to jak z důvodů formálních, tak i věcných; druhou vytýká, že materielní stránka jeho pens. základny nebyla náležitým způsobem zjištěna, třetí konečně obrací se proti tomu, že zfř odepřelo doporučiti min. fin. jeho žádost o přiznání titulu fin. rady.
Pokud jde o první skupinu výtek, není pochyby o tom, že st-lovo přeložení do výslužby bylo provedeno na základě § 13 zák. č. 286/24. Ustanovení toto, jak plyne z nadpisu záhlaví umístěného před §em 13 »Nucený odchod« i z jeho obsahu, jest předpisem normujícím nucený odchod do trvalé výslužby stát. zaměstnanců, kteří nepodali včas žádost za dobrovolný odchod podle §§ 9 až 11 cit. zák. a stanoví v odstavci 3., že o tom, že má býti dán do pense, má býti zaměstnanec písemně zpraven na datované potvrzení s výzvou, že může ještě dodatečně v nepřekročitelné lhůtě 8denní ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby. V odstavci 4. se pak stanoví, že učiní-li tak, t. j. ohlásí-li ve zmíněné lhůtě písemně svůj dobrovolný odchod z činné služby, mají mu býti poskytnuty výhody v tomto ustanovení zákonném dále uvedené. Z předpisů těchto je patrno, že ohlášení stát. zaměstnance, že se rozhodl v tomto stadiu řízení pro »dobrovolný odchod« z činné služby, má význam jedině pro nárok na přiznání výhod uvedených v odst. 4. § 13 cit. zák., že však přeložení stát. zaměstnance na trvalý odpočinek samo o sobě není závislým na podání tohoto ohlášení. Podle toho jest tedy pro možnost přeložení stát. zaměstnance do trvalé výslužby podle § 13 samo o sobě zcela nerozhodné, zdali zaměstnanec, jemuž bylo zasláno návěští podle 3. odst. tohoto předpisu, svůj dobrovolný odchod z činné služby v ustanovené lhůtě ohlásí čili nic, a nemůže býti přípustnosti jeho pensionování na překážku ani ta okolnost, že se ohlášení jeho dobrovolného odchodu z činné služby nestalo bezpodmínečně, nýbrž jen za určitých výhrad. Může proto příslušný úřad přikročiti po zákonu i přes takové výhrady k pensionování stát. zaměstnance, aniž jedná formelně vadně, a bude mu nejvýše rozhodnouti o tom, zdali podání úředníkovo, i přes výhrady v něm obsažené, jest považovati za ohlášení dobrovolného odchodu čili nic.
V daném případě bylo přikročeno k pensionování st-le podle § 13 zák. č. 286/24, bylo mu zasláno návěští podle odst. 3. cit. normy a ohlásil st-l ve lhůtě tam uvedené svůj dobrovolný odchod, vázal však toto své prohlášení na řadu výhrad, úvah a předpokladů. Kdyby tedy žal. úřad, rozhoduje o přípustnosti přeložení st-le do trvalé výslužby, nebyl k těmto jeho námitkám, pokud se dotýkaly otázky právě zmíněné, vůbec přihlédl, nebylo by lze označiti takový jeho postup za formelně vadný a na újmu strany. Tím méně lze tak učiniti, když žal. úřad na výhrady st-lovy reagoval. Formelní výtka stížnosti, vrcholící v tom, že žal. úřad nepřihlédl náležitě k tomu, že st-l vázal své ohlášení dobrovolného odchodu určitými výhradami, jmenovitě možností svého zaměstnání určitým způsobem, nemůže proto obstáti.
K jednotlivým věcným výtkám stížnosti, dotýkajícím se otázky pensionování, sluší uvésti toto:
Vytýká-li stížnost, že pensionování st-lovo odporuje § 80, odst. 2. služ. pragmatiky, stačí poukázati k tomu, že — jak nss již vyslovil v nál. Boh. 6044/26 adm., není přeložení na trvalý odpočinek podle § 13 zák. č. 286/24 vázáno na splnění předpokladů § 80 služ. pragmatiky. Vytýká-li pak stížnost, že pensionování st-le odporuje §u 3 zák. č. 286 z r. 1924, neshledal nss, že toto ustanovení propůjčuje státnímu zaměstnanci nárok na ponechání v činné službě.
Výtky prvé skupiny nejsou proto důvodné. — — — — —

Citace:

č. 6294. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 341-343.