Č. 6219.

Školství: I. Ani zák. č. 226/22 ani vl. nař. č. 64/25 nezakládá právní nárok rodičů na to, aby jejich školou povinnému dítěti byla povolena návštěva jiné školy národní než té, která je jeho školou povinnou.
— II. Rodiče dítěte, které bylo podle § 20 zák. č. 4 z. z. mor. z r. 1906 pravoplatně přikázáno do školy jednoho jazyka vyučovacího, nemají právního nároku na to, aby dítěti tomu byla povolena návštěva školy národní jiného jazyka vyučovacího.
(Nález ze dne 12. ledna 1927 č. 232).
Prejudikatura: Boh. 1397/22 a 5044/25 adm.
Věc: Jan P. ve V. (adv. Dr. Lev Dembitzki z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran osvobození dítka od návštěvy veřejné obecné školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. škol. žádosti st-lově, aby jeho dceři bylo povoleno navštěvovati měšť. školu s něm. jazykem
vyučovacím ve V.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost založena jest ve své podstatě na názoru, že jsou v sporném případě splněny předpoklady, za kterých ukládá zák. ze 13. července 1922 č. 226 Sb. a zejména vl. nař. ze 4. dubna 1925 č. 64 Sb. školské správě, aby povolovala výjimky z pravidla o nucené docházce do veř. školy národní určitého jazyka a že je proto nezákonným, když žal. úřad nesvolil k tomu, aby st-lova dcera Marie docházela do obč. školy s něm. jazykem vyučovacím ve V. Tím tvrdí vlastně stížnost, že má st-l právní a tudíž stihatelný nárok na udělení dotčeného povolení a jest tedy podle §§ 2, 5, 6, 7 a 18 zák. o ss jenom zkoumati, zda lze nárok takový vyvoditi z právních předpisů st-lem citovaných.
Zákon ze 13. července 1922 č. 226 Sb. ustanovil v §§ 11—14 povinnost skutečné osmileté docházky školní bez jakýchkoliv úlev a uzákonil tak základní pravidlo o tom, že má zásadně každé školou povinné dítě docházeti plných osm školních let do veř. školy národní. O tom, že by bylo lze připouštěti výjimky z této základní maximy a osvobozovati dítky od povinnosti docházky do veř. školy národní, není v zákoně
tomto žádné positivní normy a chybí v něm i předpis, který by státní školskou správu zavazoval, aby osvobození takové vyslovovala a za jakých předpokladů. Nelze proto dovoditi ze zákona tohoto nějaký právní nárok na udělení osvobození od docházky do veř. školy národní, která jest pro určité dítko jeho školou povinnou a nelze pak ovšem mluviti ani o porušení rodičovského práva, nevyhověla-li školská správa
žádosti za udělení osvobození toho.
V přítomném sporu nevyhověl žal. úřad žádosti st-lově za ponechání dcery jeho Marie, která byla pravoplatným rozhodnutím žal. úřadu z 31. prosince 1924 přikázána podle § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 veř. škole obecné s českým jazykem vyučovacím ve V., na občanské škole s něm. jazykem vyučovacím tamže a neosvobodil tak vlastně jmenovanou dceru od docházky do obecné školy
s českým jazykem vyučovacím, která byla pro dceru tu ve smyslu nál. Boh. 1397/22 a 5044/25 adm. školou povinnou. Podle toho,
co nahoře vypověděno, neposkytuje však zákon č. 226/22 st-li práva
na to, aby byla dcera jeho osvobozena od docházky do školy této a je proto stížnost, pokud právo to dovozuje ze zákona toho, bezpodstatná.
Leč stížnost není důvodnou ani pokud se opírá o vl. nař. ze 4. dubna 1925 č. 64 Sb. Neníť ve vl. nař. tom předpisu, který by zavazoval školskou správu, aby povolovala osvobozování školou povinných dítek od docházky do školy obecné, jež jest pro ně podle § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 školou povinnou a zakládal tak právní nárok rodičů, resp. zákonných zástupců dítek těch na osvobození od
docházky té. Nároku takového nelze zejména dovoditi ani z § 19 cit. vl. nař., který upravuje povinnost docházky do obč. školy, určuje ve
třetí větě, že výjimky (sc. povinnosti té se týkající) mohou povolovati orgány stát. škol. správy, uvedené v § 21 cit. nař., na žádost rodičů neb jejich zástupců z důvodů zvláštního pozoru hodných. Nemá proto stížnost pravdu, dovolává-li se pro oporu svého stanoviska předpisů vl. nař. ze 4. dubna 1925 č. 64 Sb. a jsou argumentace její nepřípadné.
Stejně mylně dovolává se konečně stížnost i nál. Boh. 1397/22 adm. je sice pravda, že bylo v nálezu tom vysloveno, že připouští dikce »zpravidla« § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. z r. 1906 potud výjimku ze zásady o povinnosti dítěte docházeti do školy své národnosti, že návštěva školy jiné národnosti může býti zákonnými zástupci dítěte ze zvláštních důvodů žádána jako dispens z oné zásady a že nebude v takovém případě zákonné překážky, aby příslušný školní úřad žádosti takové mohl vyhověti. Než nehledíc ani k tomu, že nález tento byl vydán ještě před účinností zák. č. 226/22 a že tedy neřešil otázku docházky do povinných škol s hlediska zák. toho, nelze nalézti v uvedené části jeho žádného podkladu pro názor, že by státní školské úřady byly
povinny udělovati dispens od docházky do veř. škol obecných určitého jazyka a že by této povinnosti jejich odpovídalo právo rodičů na povolení dispense té.
Ze všeho, co předesláno, vysvítá, že st-l neměl právního a tudíž stihatelného nároku na to, aby vyhověl žal. úřad jeho žádosti za ponechání dcery Marie na občanské škole s něm. jazykem vyučovacím.

Citace:

č. 6219. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 211-213.