Č. 6229.

Státní občanství (Slovensko): * Nárok podle § 41 zák. čl. L : 1879 přísluší jenom ženě, která provdáním ztratila státní občanství čsl.
(Nález ze dne 18. ledna 1927 č. 20.028/24.)
Věc: Vilma K. v Bratislavě proti ministerstvu vnitra (okr. hejt. Vlad. Verner) o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě nál. nss-u Boh. 2210/23 adm. nevyhovělo min. vnitra nař. rozhodnutím znovu žádosti Vilmy K. za znovuudělení čsl. stát. občanství podle § 41 zák. čl. L : 1879 z těchto důvodů:
»Ustanovení § 41 zák. čl. L : 1879 zůstalo ohledně čsl. stát. občanství vzhledem k § 3 úst. zák. č. 236/20 jen potud v platnosti, pokud tímto zákonem nebylo změněno, t. j. pokud jde o osoby, které v důsledku tohoto úst. zákona staly se čsl. stát. občany nebo v budoucnosti se čsl. stát. občany podle posavadních ustanovení o nabývání stát. občanství
stanou a této státní příslušnosti později způsobem v §u 41 cit. zák.
článku uvedeným pozbudou. Jen v takových případech lze míti za to, že stává podle právě uvedeného zákona povinnost i čsl. státu ku znovupřijetí těch, kdo čsl. stát. občanství pozbyli, do čsl. stát. svazku. Jelikož žadatelka sama stát. občanství čsl. nikdy neměla a tudíž také pozbýti nemohla, nemá práva domáhati se čsl. stát. občanství podle uvedeného § 41.« Stížnost vytýká výroku tomu nezákonnost již proto, že žal. úřad, neuděliv st-lce stát. občanství, ačkoliv nss v nál. Boh. 2210/23 nárok st-lčin uznal, porušil ustanovení § 7 zák. o ss.
Nss neshledal stížnost důvodnou.
Předpoklad, z něhož stížnost vychází, že totiž nárok st-lčin byl uvedeným nálezem uznán, jest nesprávný, neboť soud v uvedeném nál. o nároku st-lčině meritorně vůbec nerozhodl, nýbrž zrušil rozhodnutí min. vnitra pouze pro vady řízení, tedy z důvodů ryze formálních, t. j. proto,
poněvadž min. rozhodnutí své ani po stránce skutkové, ani po stránce právní neodůvodnilo. Nss vyslovil sice při tom právní názor, že § 41 zák. čl. L : 1879 zakládá za podmínek tam uvedených pro vdovu právní nárok na opětné udělení stát. občanství, ale otázku, zdali ony podmínky jsou u st-lky dány, a zdali tudíž jí subj. nárok na přiznání stát. občanství čsl. podle uvedeného §u přísluší, nálezem svým neřešil. Když tedy žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí je po stránce skutkové i právní odůvodnil, napravil tak vadu, která byla důvodem pro zrušení jeho dřívějšího rozhodnutí, a nelze shledati, že by toto rozhodnutí bylo s oním nálezem nss v rozporu proto, že nárok st-lkou vznesený ve věci opětně zamítá. Stížnost dále dovozuje, že st-lce nárok na přiznání stát. občanství čsl. podle §u 41 zák. čl. L : 1879 přísluší a vytýká naříkanému
rozhodnutí nezákonnost proto, že tento nárok st-lce nepřiznalo. Po té stránce uvažoval nss o stížnosti takto:
Ústavní zákon z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., »kterým se doplňují a
mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání stát. občanství a práva domovského v republice čsl.«, ustanovuje v § 3, že »dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání občanství, pokud se tímto zákonem nemění, zůstávají nadále v platnosti.« Poněvadž pak uvedený úst. zákon neobsahuje nijakého předpisu, jímž by zák. čl. L : 1879 zcela nebo z části byl výslovně zrušen nebo změněn, nutno jest míti za to, že tento zák. článek — a tím ovšem i jeho § 41 —, jenž výslovným předpisem zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. s ostatními dřívějšími normami býv. státu rak. a uh. byl zachován v platnosti jako norma státu čsl., této platnosti zásadně nepozbyl ani vydáním úst. zákona č. 236/1920.
Při výkladu a používání tohoto zák. článku jako normy státu čsl. nutno jest však míti na paměti, že jeho předpisy nabyly již tím, že staly se součástí právního řádu jiného státu, novéno materielního obsahu. Jeho ustanovení upravující nabývání a pozbývání stát. občansvtí uh. nutno
jest na onom území tohoto státu, kde onen zák. článek dříve měl platnost jako zákon uherský, vztahovati na nabývání a pozbývání stát. občanství čsl. Jestliže tedy § 41 tohoto zák. článku propůjčoval podle svého původního znění za jistých podmínek ženě, která pozbyla následkem
sňatku svého původního stát. občanství uh., nárok na znovuudělení tohoto uh. stát. občanství, jest nepochybno, že v rámci právního řádu čsl. nárok z uvedeného předpisu plynoucí vztahovati jest na stát. občanství čsl.
Nárok ustanovením § 41 zák. čl. L : 1879 normovaný jest však podle znění a patrného úmyslu předpisu toho nárokem na znovunabytí dřívějšího stát. občanství (repatriaci); zjevným účelem ustanovení § 41 uvedeného zák. článku jest zabezpečiti ženám, jejichž dosavadní státoobčanský poměr byl zrušen následkem sňatku, právní možnost, aby svého dřívějšího stát. občanství zase zpět nabyly, když onen důvod, jenž jeho zrušení způsobil, t. j. jejich svazek manželský s cizím státním příslušníkem, byl rozvázán. Tedy jen obnovení toho státoobčanského svazku, ve kterém žena v době provdání již byla, t. j. opětné nabytí
státního občanství, jež žena dříve již měla, jest předmětem a obsahem onoho nároku, a nemůže proto nárok na přiznání státního občanství československého podle § 41 býti důvodně vznesen ženou, která nikdy, tedy ani v době sňatku, státní občankou čsl. nebyla.
Dovolává-li se st-lka toho, že v době svého provdání měla domovské právo v Bratislavě, jest k tomu podotknouti, že okolnost tato jest pro posouzení sporné otázky bez jakéhokoliv významu, ježto § 4 upravuje repartriační nárok žen bez jakéhokoli zřetele k jejich někdejší dom.
příslušnosti, jak patrně vysvítá z toho, že ustanovení § 41 nepropůjčuje
nárok na znovunabytí dřívějšího dom. práva následkem sňatku ztraceného, nýbrž naopak uplatnění nároku na repatriaci činí závislým na tom, že žadatelka prve si opatří, resp. zajistí dom. právo v některé (kterékoli) obci státu, jehož občanství znovu nabýti chce. Není-li však
podle znění § 41 nijaké souvislosti mezi nárokem na znovuudělení stát. občanství tímto paragrafem přiznaným, a dřívější dom. příslušností ženy v některé určité obci, nelze z § 41 ani vyvozovati, že by někdejší dom. příslušnost ženy v některé obci na území nynějšího státu čsl. sama
o sobě zakládala nárok na přiznání stát. občanství čsl., také tenkráte, když žena tohoto stát. občanství se domáhající dříve nikdy státní občankou čsl. nebyla.
Řídě se těmito úvahami, neshledal nss nezákonným výrok žal. úřadu, jenž st-lce, která, jak jest nesporno, nikdy státní občanství čsl. neměla, nárok na přiznání tohoto stát. občanství podle § 41 zák. čl. L/1879 nepřiznal.

Citace:

č. 6229. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 228-230.