Č. 6345.

Pozemková reforma: O kompetenci správních úřadů k rozhodování sporů podle § 22 zák. č. 118/20 o propuštění ze služby osob zaměstnaných na zabraných nemovitostech.
(Nález ze dne 25. února 1927 č. 3597).
Prejudikatura: Boh. 4296/25 adm.
Věc: Eduard Ch. ve V. (adv. Dr. Jos. Šíma z Prahy) proti župnímu úřadu v Košicích (za zúč. Ondřeje H. B. adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) stran odmítnutí stížnosti dle §u 22 zák. z 12. února 1920 č. 118 Sb.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Přípisem ddto Budapešť 12. května 1921 sdělil velkostatkář H. B. st-li, tehdy gen. řediteli na statcích zmíněného velkostatkáře ve V., že důsledkem zkušeností, které učinil o jeho hospodaření jako ředitele na svých čsl. statcích, sprošťuje jej jeho místa. St-l podal dne 1. června 1921 do tohoto opatření stížnost na okr. úřad ve Vranově toho znění, že na základě § 22 zák. č. 118/20 protestuje proti výpovědi a žádá, aby úředně vůči majiteli bylo zakročeno.
Okresní úřad ve Vranově rozhodnutím ze 7. února 1923 vyhověl stížnosti a výpověď jako nezákonnou zrušil. — — —
Nař. rozhodnutím bylo rozhodnutí okr. úřadu k odvolání zaměstnavatele zrušeno pro »nedostatek oboru působnosti« a Eduard Ch. cílem uplatnění svého nároku odkázán na soudní cestu. — — — —
Dříve než bude lze přistoupiti k jednotlivým výtkám stížnosti, třeba si ujasniti právní stav podmiňující řešení tohoto sporu. Zákon záborový ze 16. dubna 1919 č. 215 Sb. slíbil v § 6, odst. 2, že o povinnostech a ochraně osob zaměstnaných na zabraném majetku budou vydána zvláštní ustanovení. Stalo se tak zákonem z 12. února 1920 č. 118 Sb., jenž ukládá všem zaměstnancům na zabraném majetku za povinnost: služební výkony dozorčích osob umožniti a je účinně podporovati, všecky dotazy jejich přesně, úplně a podle nejlepšího vědomí správně zodpověděti (§ 7, odst. 1) a dále hlásiti na vybídnutí dozorčí osoby závady, jež mohou hodnotu majetku zabraného podstatně zmenšiti nebo dosažení průměrné a povahou pozemků odůvodněné sklizně ohroziti (§ 7, odst. 2). Zaměstnanci, kteří jsou zodpovědní za řádné hospodaření (§ 23), mají ještě další povinnosti, zejména nesmějí hrubě zanedbávati povinnosti řádného hospodaření (§§ 1 a násl.). Zaměstnancům, plnícím tyto povinnosti, poskytuje zákon v § 22 ochranu ustanovením, že zaměstnanec nesmí býti ze služby na zabraném majetku přeložen anebo propuštěn ani ze zajištěného postupu neb zvýšení svých požitků vyloučen, protože plnil povinnosti, jež ukládá tento zákon. Domnívá-li se zaměstnanec, že z tohoto důvodu byl přeložen, vypovězen, v postupu opomenut anebo na svých požitcích zkrácen, má právo stěžovati si s odkladným účinkem do 14 dnů u politického úřadu I. stolice, jenž rozhodne, vyšetře věc a vyslechna obě strany. Dle tohoto ustanovení je povolán politický úřad I. stolice k rozhodování, jakmile zaměstnanec na zabraném majetku stěžuje si na některé opatření zaměstnavatelem proti němu učiněné a tvrdí, že opatření to se stalo z důvodu, že plnil povinnosti, jež tento zákon ukládá.
St-l, opíraje se o uvedené ustanovení, podal stížnost proti propuštění ze služby k okr. úřadu a v průběhu řízení tvrdil a dokazoval, že byl propuštěn jen proto, že řádně hospodařil na velkostatku, jejž spravoval, i proti odporu zaměstnavatelovu, tvrdil takto, že byl propuštěn ze služby jen z důvodu, že plnil povinnosti, které zákon ukládá v § 1 a násl. osobě hospodařící, po případě jejímu zástupci (arg. § 23). Vznikl tedy spor, k jehož řešení jest podle § 22 povolán v I. stolici okr. úřad a v II. stolici na Slov. župní úřad. Otázka, zda zaměstnavatel byl oprávněn st-li podle služ. smlouvy neb podle některého právního předpisu dáti výpověď, musí při řešení sporu dle § 22 zůstati stranou, neboť dle § 22 jest příslušnost správních úřadů dána i tehdy, jestliže opatření zaměstnavatelovo je sice smlouvou služební odůvodněno, jestliže však se stalo ze zřejmého a hlavního důvodu, že zaměstnanec, pověřený vedením hospodářství, zachovával předpisy zákona č. 118/20 o hospodaření na zabraném majetku, třeba tím i porušoval povinnosti smluvní.
Poněvadž tedy nebylo řešiti otázku, zda zaměstnavatel Ondřej H.-B. byl k propuštění st-le oprávněn podle smlouvy služ., nýbrž otázku, zda propustil jej z důvodu v § 22 uvedeného, polit. úřad I. stolice právem se uznal za příslušna podle § 22 a rozhodl o sporné věci meritorně. Že tento úřad vycházel z názoru, že zaměstnanec na zabraném majetku může být propuštěn jen z důvodu, že se dopustil hrubého zanedbání povinností řádného hospodaření a že uznal výpověď za bezúčinnou proto, že tento důvod výpovědi není dán, je nerozhodno pro posouzení otázky kompetence.
Žal. úřadu proto náleželo, aby rozhodnutí I. stolice po stránce meritorní v mezích námitek odvolání zúčastněné strany přezkoumal a ve věci samé rozhodl a výrok svůj odůvodnil. Poněvadž žal. úřad tak neučinil, vycházeje z mylného názoru, že věc patří před řádný soud, bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6345. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 449-451.