Č. 6271.

Jazykové právo: * Ve sporech o užití jazyka při soudech a úřadech státních (§ 7 jaz. zák.) řídí se jazykové právo příslušníka jazykové menšiny podle toho, zda věc, která zavdala podnět k jazykovému sporu, vzešla v soudním okrese s kvalifikovanou jazykovou menšinou.
(Nález ze dne 2. února 1927 č. 7380/26) Prejudikatura: souhlasně Boh. 3773/24, 4000/24, 4086/24, 5130/25 adm., opačně: Boh. 3031/23, 4585/25, CCXXXVI/24 adm., dále: Boh. 3348/24 adm.
Věc: Michal K. v S. proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Michal K. v S., zastoupen Drem M. B., advokátem v Bratislavě, podal u zem. civ. soudu v Praze žalobu na čsl. stát, zastoupený fin. prokuraturou v Praze, o 1 364 172 Kč. Žaloba sepsána byla slovensky a celé jednání vedeno bylo jazykem státním. Z rozsudku vrch. zem. soudu v Praze jako soudu odvolacího z 12. června 1924 podala strana žalující odvolání v jazyku maďarském, odůvodňujíc slovensky, proč tohoto jazyka používá. Zem. soud civ. v Praze usnesením z 23. července vrátil podání straně a vyzval ji, aby do osmi dnů předložila dovolání sepsané vzhledem k §§ 1 a 2 jaz. zák. jazykem státním. Strana vyhověla této výzvě, zároveň však obrátila se na min. sprav. stížností, která sepsána jest jazykem maďarským a slovenským. Nař. rozhodnutím, adresovaným okr. soudu v Bratislavě, nařídilo min. sprav., aby stížnost byla zástupci st-lovu vrácena s poučením, že podle §§ 1 a 2 jaz. zák. měla býti podána pouze jazykem státním, nikoli jazykem maďarským se slovenským překladem. V odůvodnění poukázáno k tomu, že zem. soud civ. v Praze neleží v soudním okrese s maďarskou menšinou, takže v jazykových sporech u něho vzniklých maďarský jazyk jest nepřípustný; bydliště st-lovo jest pro jazykovou stránku věci nerozhodno. Okr. soud v Bratislavě předvolal zástupce st-lova Dra M. B. na den 11. září 1924, stížnost mu vrátil a poučil jej ve smyslu výnosu min. sprav.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
St-l tvrdí, že měl právo, aby ve svém sporu před pražským zem. soudem civ. a před vyšším soudem použil maďarské řeči, že tedy také mohl právem ve své stížnosti této menšinové řeči použíti. Odvolává pak se na doklad správnosti svého názoru na předpis § 2 zák. jaz. a na skutečnost, že bydlí v S. v obvodu p-ského okr. soudu, kde je maďarské obyvatelstvo ve většině. Pražský zem. soud civ. vystupoval ve sporu tom na místo sedrie k-ské, kde by byl st-l — nebýti předpisu zák. č. 4 z r. 1918 — podle zák. čl. I : 1911 musil svou žalobu proti eráru podati a kde by tak byl mohl učiniti jazykem maďarským.
Naproti tomu žal. úřad zastává v odv. spise názor, že jaz. spor je dle § 7 jaz. zák. sporem samostatným, při němž dlužno vždy samostatně zkoumati, zda jsou dány podmínky § 2, odst. 2 jaz. zák. pro přípustnost jazyka menšinového, a že podle okolností mohou býti podmínky pro rozhodnutí jaz. otázky jiné v jaz. sporu, podle § 7 jaz. zák. samostatně probíhajícím, nežli jsou v civ. sporu, z něhož jaz. spor vzešel. V konkrétním případě že šlo o rozhodnutí soudu, jenž neleží v obvodu vykazujícím 20% stát. občanů maďarského jazyka, pročež pak třeba zastávati stanovisko, že na jaz. rozhodnutí zem. civ. soudu v Praze stěžovati si možno pouze jazykem státním.
Otázkou, kterou jest nss-u řešiti, jest, podle čeho se řídí jaz. právo příslušníka jaz. menšiny ve sporech o užití jazyka při soudech po rozumu § 7 jaz. zák. Touto, jakož i obdobnou otázkou, která jaz. práva mají příslušníci menšiny v jaz. sporech vzniklých u státních úřadů, zabýval se nss již opětovně, leč judikatura tato postrádá žádoucí jednotnosti. Kdežto v některých nálezech (srovn. zejména Boh. 3773, 4000, 4086, 5130 adm.) bylo vysloveno, že rozhodným momentem pro posouzení takového jaz. sporu jest, zda »věc« (causa), která zavdala podnět k jaz. sporu, vzešla v soudním okresu s jazykovou menšinou podle § 2, odst. 2 jazyk. zák. kvalifikovanou, vycházejí jiné judikáty (srov. zejména Boh. 3031, 4585 a CCXXXVI) ze zásady, že záleží na tom, zda v soudním okresu sídla toho kterého úřadu, před nějž jaz. spor dospěl, jsou dány podmínky cit. § 2 odst. 2.
Vzhledem k tomu projednána byla otázka ta v odborném plenu ze 6. prosince 1926 a v souhlasu s usnesením tohoto plena shledal nss, že se zákonem souhlasí jen názor uvedený na prvním místě.
Z § 7 jaz. zák. jde na jevo, že zákon předpokládá při sporech o užití jazyka vždy konnexitu tohoto sporu s »věcí«. Touto »věcí« rozumí se jiná causa, tedy jiný předmět úředního projednávání, nežli jest otázka použití jazyka. Státní orgány dohlédací, jež jsou povolány, aby vyřizovaly spory o užití jazyka jako věci státní správy odděleně od věci, ve které tyto spory vzešly, vázány jsou ovšem i při tomto vyřizování jaz. sporu předpisy jaz. zák. a musí tedy i na spory jaz. aplikovati ustanovení §§ 1 a 2 jaz. zák. Proto nemají povinnosti, aby v případě, že by podání směřující k vyřízení jaz. sporu učiněno bylo v menšinovém jazyku podle § 2, odst. 2. jaz. zák. nepřípustném, podání to přijaly, nýbrž mohou jeho přijetí a věcné vyřízení odmítnouti. Takovýmto rozhodnutím, vydaným v jaz. sporu, který byl vznesen a provádí se u příslušných státních orgánů dohlédacích, nevzniká však nový jaz. spor, od původního jaz. sporu se různící — jak vysloveno bylo v judikátech shora na druhém místě citovaných, — neboť »věcí«, ve které tento nový spor by vzešel, mohl by tu býti jedině původní spor jazykový, jenž byl jediným předmětem jednání dohlédacích úřadů. To však by se příčilo zákonu, jenž — jak řečeno — touto »věcí« rozumí jen jinou causu, než jest otázka jazyková. Nelze-li pak jaz. spor samotný kvalifikovati jako onu »věc«, která jest podle § 7 jaz. zák. předpokladem jaz. sporu, pak není ani řešení jakékoliv jaz. otázky v tomto sporu ničím jiným než pouhým anexem téhož sporu a nemůže z tohoto řešení být vyvozován vznik nového samostatného jaz. sporu.
Žal. úřad sice sám stojí na stanovisku, že jaz. spor jest ve všech svých fásích spor jednotný a neštěpí se ve sporů několik, má však za to, že spor ten sluší považovati za samostatnou »věc« proto, že se podle §u 7 jaz. zák. provádí odděleně od »věci« (t. j. causy ve smyslu prve označeném) pořadem správním a že proto dlužno samostatně (tedy bez ohledu na to, kde vzešla tato »věc«) zkoumati, zda dány jsou podmínky §u 2, odst. 2 jaz. zák. pro přípustnost menšinového jazyka. Avšak účelem ustanovení cit. § 7 jest jen, aby rozhodování o jazykovém, tedy ústavním právu, bylo odloučeno od vlastního předmětu soudního neb úředního jednání a aby o otázce jazykové rozhodovala vždy státní správa (srovn. zprávu ústavního výboru k § 7, tisk. 2442). Z tohoto účelu zákona v souvislosti se zmíněnou nutností konexity jaz. sporu s »věcí« plyne, že předpis §u 7 jest svou podstatou normou rázu kompetenčního ,že se jím vylučuje zejména příslušnost nadřízených soudů k přezkoumávání soudních výroků, v nichž spatřuje strana porušení svého jaz. práva, v pravidelném instančním pořadu a stanoví k tomu účelu odlišný pořad před úřady správními, a že proto jaz. spor nenabývá povahy samostatné »věci«, nýbrž jest toliko procesním prostředkem k tomu, aby vyřešena byla jazyková otázka pro »věc« samu. Z toho dále plyne, že správní úřady povolané k řešení jaz. sporu jsou podle § 2 jaz. zák. povinny podání, jímž se příslušník jaz. menšiny domáhá rozhodnutí o jaz. právu, v dotyčném menšinovém jazyku přijati a v něm také vyříditi tenkrát, když jest »věc« lokalisována v soudním okresu s kvalifikovanou jaz. menšinou.
Vychází-li se z tohoto názoru, pak nutno zkoumati, zda st-l skutečně — jak tvrdí — měl právo ve sporu zahájeném žalobou de praes. 29. ledna 1923 u zem. civ. soudu v Praze užívati jazyka maďarského. Žalobu tu podal st-l ve smyslu § 1 zák. z 2. listopadu 1918 č. 4 Sb.
Jak nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 3348/24 adm., jest i ve sporech prováděných podle zák. č. 4 z r. 1918, v nichž je příslušným pražský zem. soud civ. pro celý stát čsl., právo příslušníků jazyka menšiny na užívání jazyka menšinového podle § 2 jaz. zák. dáno v každé věci, jejíž vyřízení náleží zem. civ. soudu v Praze v jeho vlastnosti jako celostátnímu na základě toho, že působnost jeho vztahuje se v určitém případě na soudní okres s 20% jazykovou menšinou.
Nutno proto i v daném případě přihlédnouti k tomu, ve kterém soudním okrese vzešel důvod příslušnosti zmíněného soudu, což posouditi sluší, když o místním vztahu věcí náležejících do kompetence pražského zem. soudu civ. dle zák. č. 4 z r. 1918 není žádných positivních předpisů, na základě předpisů daných o příslušnosti ve věcech svou právní povahou příbuzných, jak bylo vysloveno také již v cit. nál. Boh. 3348/24 adm.
Žalobou svou domáhal se st-l proti čsl. eráru náhrady škody per 1 364 172 Kč s příslušenstvím z té příčiny, že byl následkem rozkazu vojenského velitelství včas mobilisace r. 1921 v měsíci říjnu nucen, svůj mlýn, ležící v obvodu obce S. na území okr. soudu p-ského, se všemi lidmi vždy na noc opustiti a beze střežení zanechati a že mlýn ten v noci s 30. na 31. října 1921 s neznámé příčiny shořel, což by se nebylo stalo, kdyby byl se svými lidmi v něm býval zůstaven.
Jde tedy o žalobu na náhradu škody způsobené prý st-li orgány čsl. státu samovolným jednáním mimo nějaký smluvní poměr. Kompetenční předpis o sporech na náhrady škody, vzniklé bez jakéhokoli vztahu k smlouvě, obsahuje v § 37 zák. čl. I : 1911, dle něhož žaloby toho druhu mohou býti podány také před tím soudem, na jehož území se škoda udala.
Použije-li se této zásady na případ dnešního sporu, sluší za soudní okres, v němž »vzešel důvod příslušnosti« čili v němž »věc« jest lokalisována, uznati soudní okres p-ský, jak tvrdí stížnost. Že však v soudním okrese p-ském obývá podle posledního soupisu lidu přes 20% stát. občanů jazyka maďarského, není sporno — jsou tedy dány předpoklady § 2 odst. 2 jaz. zák. pro to, aby st-l — nepopřeně příslušník jazyka maďarské menšiny — podal i u zem. civ. soudu v Praze žalobu, resp. další spisy jazykem maďarským. Když tedy žal. úřad nař. rozhodnutím nařídil, aby st-li byla stížnost k němu do postupu zem. civ. soudu v Praze podaná vrácena s poučením, že podle §§ 1 a 2 jaz. zák. měla býti podána pouze jazykem státním, jest výrok jeho v rozporu se zákonem a bylo jej nutno zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Připojení textu stížnosti také v jazyce státním vedle oprávněného textu maďarského nepokládá však ani žal. úřad podle odv. spisu za nějakou závadu.

Citace:

č. 6271. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 299-303.