Č. 6410.

Známky: O rozsahu ochrany známky nezapsané podle § 4 známk. novely z r. 1895 při převodu závodu na nového majitele.
(Nález ze dne 17. března 1927 č. 5258.)
Prejudikatura: Boh. 4695/25 adm.
Věc: Václav B. v Č. (adv. Dr. Rud. Rumples z Prahy) proti ministerstvu obchodu (min. konc. Dr. Otto Parsch) o ochrannou známku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Richard V. v Č. vyráběl po více let krém na obuv, apretury a vosky pro průmysl obuvnický a označoval své výrobky značkou »Akadema«. Této užíval na nálepkách na skle, na plakátech, na obchodních dopisnicích a též na krabicích na krém, které pro něho vyráběla firma L. P. a spol. v Praze. Dne 9. března 1925 uzavřel st-l Václav B. s Richardem V. v kanceláři Dra. J., advokáta v B., smlouvu, kterou se zavázal Richard V. odevzdati st-li recepty, zásoby, seznam zákazníků a veškeré obchodní papíry se svojí firmou a poukázal firmu L. P. a spol., aby tytéž krabice na krém, které dříve dodávala Richardu V., dodávala nadále Václavu B. Dne 9. dubna 1925 dal si Josef K., obuvník v C, zapsati u obch. komory v Praze na své jméno pod č. — známku »Akadema« pro krémy na obuv.
V žalobě podané u min. obch. domáhal se Václav B. výmazu této známky s poukazem na faktické okolnosti úvodem vytčené a s odůvodněním, že značka »Akadema« byla před registrací zmíněné známky vžita v obchodních kruzích jako značka zboží z podniku Richarda V. a přešla smlouvou na st-le. Jsou tudíž předpoklady § 4 známk. novely dány. Josef K. navrhl zamítnutí této žaloby, uváděje, že Rudolf V. uzavřel s ním ujednání, podle kteréhož mu předal výrobu krému a značku »Akadema«. Jakmile V. mu svou značku předal, dal si ji K. zapsati u obch. komory v Praze.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žalobu st-le. — — — —
Rozhoduje o stížnosti proti tomu podané, uvažoval nss takto: — —
Žal. úřad zamítl žalobu v podstatě z důvodu, že při posuzování nároku jí uplatňovaného podle § 4 známk. novely nelze přihlížeti k době, po kterou V. jako právní předchůdce st-lův známky »Akadema« užíval. Tento právní názor žal. úřadu nelze označiti jako zákonu odporující. Předpis §u 4 známk. novely stanoví v zásadě, že za výmaz známky může žádati ten, kdo dokáže, že nezapsaná značka zboží pro stejný druh zboží od něho již užívaná byla — v čase, kdy zapsána byla v odpor vzatá známka s jeho nezapsanou značkou stejná neb zaměnitelně podobná — po dlouhou dobu užívána tak, že se všeobecně vžila a byla proto považována ve zúčastněných kruzích obchodních za označení zboží z jeho podniku. Z tohoto předpisu snaží se st-l dovoditi, že zákon považuje k založení žalobního práva na výlučné používání značky tu normovaného za dostatečné, jestliže takové značky používal způsobem v zákoně vytčeným právní předchůdce dosavadního majitele podniku, jehož zboží bylo značkou tou označováno. Názor ten mohl by však, jak nss již v nál. Boh. 4695/25 adm., vyslovil a podrobně odůvodnil, obstáti jen tehdy, kdyby právo známkové kladlo značky nezapsané ale fakticky používané ve všech směrech na roveň známkám zapsaným, takže by také ustanovení § 9 zák. známk. z r. 1890 mohlo býti na takovéto značky aplikováno. Tomu však tak není. Známk. novela z r. 1895 přiznala nezapsaným značkám ochranu v rámci práva známkového jen v mezích předpisů § 4 (a § 8 odst. 2). Podle § 4 může z faktického používání značky a to značky vžité, býti vyvozován jen jediný nárok, totiž nárok jejího uživatele na výmaz známky shodné neb podobné pro stejný druh zboží později zapsané. V jiných směrech právo známkové faktickému používání značky právní relevance nepřiznává a nelze tedy na značky nezapsané použíti ani principu stanoveného v § 9 známk. zák. pro známky registrované.
Na tomto názoru setrval nss i v případu daném, při čemž uvážil zejména, že právo známkové zásadně přiznává v § 2 a 13 zák. ochranu jen známkám zapsaným. S tohoto hlediska jest nutno ustanovení § 4 známk. novely pojímati v rámci platného práva známkového jen jako ustanovení výjimečné, které nepřipouští jakýkoliv extensivní výklad. Nss uvážil dále, že ani § 9 známk. zák. neprovádí do všech důsledků zásadu, že známka tkví na podniku, nýbrž že podle svého původního znění zachovával novému držiteli podniku jen možnost, dáti si známku do tří měsíců na sebe přepsati. Podle novely z roku 1913 jest pak účinek převodu podniku — pro obor práva známkového — aspoň v případě, kdy nastala změna firmy, závislým na zápisu známky pro novou firmu Nelze míti za to, že by bylo ve shodě s duchem práva známkového, kdyby pro značky nezapsané byly s převodem podniku spojovány právní důsledky dalekosáhlejší než jaké nastávají, jde-li o známky zapsané, pokud zákon v tom směru takový úmysl výslovně nevyjádřil. Při tom nelze ani přehlédnouti, že § 4 odst. 2 známk. novely přiznává právo žaloby i proti nástupci držitele zapsané známky, pro nástupce majitele nezapsané značky však podobné výhrady nestanoví.
Řídě se všemi těmito úvahami, neshledal nss nezákonnost v tom, že žal. úřad zamítl žalobu st-lovu, opírající se jen o užívání značky jeho předchůdcem, a zamítl proto stížnost jeho jako neodůvodněnou, aniž měl příčiny vejíti na další její obsah.

Citace:

č. 6410. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 569-571.