Č. 6260.

Živnostenské právo. — Administrativní řízení: I. K charakteristice učňovského poměru. — II. O mezích dozorčí pravomoci živn. úřadů.
(Nález ze dne 29. ledna 1927 č. 26015/26.).
Prejudikatura: Boh. 3523/24 adm.
Věc: Antonín G. ve C. proti ministerstvu obchodu stran učňovského poměru a odejmutí koncese.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká odejmutí koncese k výrobě a prodeji sodové vody z moci úřední dle § 146 odst. 4 živn. ř., zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze 14. září 1923 povolila politická expositura v M. st-li, drogistovi v C., na jeho žádost dle výsledku konaného místního jednání za určitých podmínek oprávnění k výrobě a prodeji sodové vody a limonády v M. Když pak st-l připověděl společenstvu výrobců sodové vody, umělých minerálních vod atd. v L., jako učně Alfreda W. a Františka W. v M., společenstvo odmítlo přijmouti tuto přípověď, majíc pochybnosti o tom, že by mohl st-l dle § 98 odst. 1. živn. řádu vzhledem ke způsobu provozování své živnosti vyhověti předpisům § 100 živn. řádu o živnostenském vzdělání učňů, neboť bydlí v C. a jmenovaní pracují bez stálého jeho dozoru v M. Politická expositura uznala výměrem ze 4. dubna 1924, že jmenovaní mají býti jako učni společenstvem přijati, ježto st-l přichází ke každému výrobnímu procesu osobně do M. a obstarává zároveň správu provozu. Ke stížnosti společenstva zrušila zsp v Praze rozhodnutím z 12. října 1925 výměr politické expositury, ježto konaným šetřením bylo zjištěno jednak, že Alfred W. a František W. nepracují pod stálým dozorem Antonína G. jako učebního pána, jednak že jmenovaní provádějí výrobu a prodej sodové vody na vlastní účet ve vlastních provozovacích místnostech, takže nelze tu mluviti o poměru učebním. Zároveň zrušila zsp, zakročujíc dle ustanovení 4. odst. § 146 živn. řádu, z moci úřední výměr ze 14. září 1923, jímž G-ovi byla dána koncese k výrobě a prodeji sodové vody v M., pro vadnost řízení z důvodu, že příslušnému společenstvu přes ustanovení § 23 a) odst. 1 živn. řádu nebyla dána příležitost, aby se vyjádřilo o způsobilosti žadatele o koncesi a že nebyly zjištěny místní poměry podle § 3 odst. 1 min. nař. z 29. listopadu 1910 čís. 212 ř. z. Odvolání proti oběma těmto výrokům podaná, byla nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodů uvedených zsp-ou.
O stížnosti nss uvážil: — — — —
1. Živn. řád učedníky řadí mezi pomocné pracovníky živnostenské (§ 73). Kdežto však pomocnými pracovníky všeobecně rozumí všecky osoby pracovní, které při živn. podnicích jsou v pravidelném zaměstnání (§ 73 odst. 1), definuje pojem učedníka v § 97 v ten rozum, že za učedníka jest pokládati, kdo u majitele živnosti vstoupí do zaměstnání, aby živnosti prakticky se naučil. Jest tedy poměr učební charakterisován především tímto účelem, t. j., aby učeň se v živnosti vyučil. V souhlase s tím upravuje pak živn. řád jak právo živnostníka míti učně, tak i vzájemná práva a povinnosti učně a učebního pána. V § 98 odst. 1 dovoluje živn. řád míti učně jen takovým živnostníkům, kteří mají potřebné vědomosti, aby mohli vyhověti předpisům § 100 o živnostenském vzdělání učedníků, a kteří podle zařízení a provozovacího způsobu jsou vskutku s to, aby tak činili. Podle § 99 odst. 3 č. 5 musí smlouva učební obsahovati také ustanovení, že majetník živnosti se zavazuje vyučovati nebo způsobilým k tomu náměstkem dáti vyučovati učedníka zručnostem živnosti, jíž učeň se má vyučovati, a že učedník má býti přidržován k pilnému zaměstnávání se v této živnosti. Mezi povinnostmi učedníkovými vytýká § 99 b) v odst. 1, že musí se podle poukazu učebního pána zaměstnávati v živnosti, pánu učebnímu pak ukládá v § 100 odst. 1, aby pečoval o živn. vzdělání učedníkovo. Z veškerých uvedených ustanovení jest nade vši pochybnost patrno, že onen účel, vyučení v živnosti, jest pro učební poměr ve smyslu živn. řádu podstatný, a není tudíž poměru učebního, není-li podstatným a předním účelem zaměstnání v živnosti, aby se zaměstnanec v živnosti vyučil, nýbrž sleduje-li jeho zaměstnání především nějaký účel jiný.
Je-li v konkrétním případě vyučení v živnosti skutečně vlastním účelem zaměstnání a má-li tedy poměr mezi živnostníkem a osobou v jeho živnosti zaměstnanou tuto podstatnou náležitost učebního poměru, bude možno z pravidla posouditi jen z vnějších okolností. Z podstaty věci i z positivních předpisů živn. řádu vyplývá, že o »učení« může býti řeč jen tehdy, když »učeň« jest zaměstnáván pod vedením a dozorem živnostníka (nebo jeho náměstka). Toto vedení a dohlížení nemusí ovšem býti nepřetržité, ale musí býti do té míry stálé a pravidelné, a vztahovati se na veškerou živnostenskou činnost učňovu, aby zaměstnání učňovo podrželo ráz činnosti podřízené, na autoritě a řízení učebního pána zcela závislé. O takovémto podřízeném zaměstnání a tudíž ani o učňovském poměru nebylo by lze mluviti, kdyby živnostník část svého závodu, místně i organisačně zcela oddělenou, ponechal samostatnému vedení osob jiných a to i kdyby na ono vedení občas dohlížel.
V daném případě je nesporno, že st-l má své stálé bydliště ve C., že do M. jen jednou až dvakrát týdně dojížděl a to vždy k výrobě sodové vody. Výroba sodové vody jest však jen jednou stránkou provozu živnosti a st-l nikdy netvrdil, že by i při ostatní činnosti, náležející k obsahu živn. oprávnění, tedy zejména i při prodeji sodové vody, a při komercielním vedení závodu byl býval přítomen, na práci učňů dohlížel a je vedl. Má tudíž výrok žal. úřadu, že učňové, kteří, jak st-l sám doznal, sami sodovou vodu rozváželi a peníze za ni stržené inkasovali, nepracovali pod stálým dozorem st-lovým, dostatečný podklad ve spisech, resp. ve vlastní výpovědi st-lově.
Žal. úřad opřel však svůj názor, že nejde o poměr učební, ještě o další důvod, že totiž W. a W. provádějí výrobu a prodej sodové vody na vlastní účet ve vlastních provozovacích místnostech. St-lem nebylo popřeno, že výroba sodovky se děje v místnostech, jež patří W. a st-l nikdy netvrdil, že by je byl od W. najal; nutno tedy pokládati okolnost, že sodová voda se vyrábí v provozovně, patřící W-ovi, za nespornou. To by ovšem samo o sobě ještě nevylučovalo existenci učebního poměru, kdyby z jiných momentů bylo patrno, že st-l skutečně — nejen na oko — závod jako svůj vlastní provozoval, a že W. jen po způsobu učedníka k jeho příkazu ony úkony, které k udržování provozu náležejí, vykonával.
St-l při výslechu dne 25. června 1924 udal, že prodej láhví obstarávají W. a W. na vlastní účet, že obdržel závdavek na zařízení obchodu, který po uplynutí učební doby přejde na W. Ve svém odvolání ovšem st-l popřel, že živnost se provozuje na účet W., odvolávaje se na svá protokolární udání z 24. listopadu 1924; ale i tehdy st-l připustil, že konečné vyúčtování mezi ním a W. se stane až po udělení koncese W., resp. po ukončení učňovského poměru, že prozatím se z výtěžku kryjí výdaje na nákup materiálu, na daně a ostatní režii, a že eventuelní zisk mu připadne až později.
Když žal. úřad ze všech těchto okolností a hledě také k stáří W., dospěl k názoru, že v daném případě nelze mluviti o učňovském poměru ve smyslu zákona, nýbrž že živnost provozuje W. a učební poměr že jest jen fingován, aby byl opatřen průkaz o zaměstnání, nutný k dosažení koncese, nemohl nss shledati, že by tento závěr neměl dostatečné opory ve spisech, a bylo proto stížnost, pokud směřuje proti výroku, jímž poměr W. k st-li za poměr učební ve smyslu živn. úřadu uznán nebyl, zamítnouti jako bezdůvodnou.
2. Výrok, jímž žal. úřad v pořadu instančním prohlásil koncesi st-li udělenou k výrobě a prodeji sodové vody za zrušenou, opírá se o ustanovení § 146 odst. 4 živn. řádu — — — —
Nss vyslovil již v nál. Boh. 3523/24 adm. právní názor, že v řízení správním nepřísluší všeobecně úřadům právo, aby z moci úřední rušily neb měnily akty nižších stolic formálně pravoplatné, z nichž někdo nabyl subj. práv, a že pokud jde o záležitosti upravené předpisy živn. řádu, právo takové mohou vykonávati jen potud, pokud je to zněním § 146 odst. 4 živn. řádu odůvodněno. V nálezu tom bylo dovozeno, že zmocnění dané předpisem tímto nadřízeným živn. úřadům k zakročení z moci úřední, není neomezené, nevztahuje se na veškeré případy jakékoli nezákonnosti zběhlé u stolic nižších, nýbrž jen na případy takové, kde nabytí nějakého oprávnění ve smyslu živn. řádu jest zvláštním positivním předpisem vázáno na určité zákonné náležitosti, úřad nižší stolice však oprávnění takové přiznal, ač náležitosti ony dány nebyly. Jen v případech takových lze mluviti o nedostatku zákonných náležitostí. Pod »zákonnými náležitostmi« lze však rozuměti jen takové, které se zakládají na materielně-právních předpokladech, jaké jsou ku příkladu uvedeny v §§ 2 až 10, 13 lit. a), 14 a 23 živn. novely a vztahují se na osobní způsobilost živnostníka, a nelze za nedostatek zákonných náležitostí v tomto smyslu pokládati porušení formelních předpisů upravujících řízení.
V daném případě zrušil žal. úřad živn. oprávnění st-lovo jedině z důvodu, že nebylo dbáno předpisů odst. 1 § 23 a) živn. řádu a § 3 min. nař. ř. z. č. 212 z roku 1910, t. j. proto, že nebyla příslušnému společenstvu dána příležitost, aby se vyjádřilo o způsobilosti žadatele o koncesi a že nebyly zjištěny místní poměry, tedy pro nezachování předpisů formelních; tím překročil však žal. úřad meze oprávnění živn. úřadům §em 146 odst. 4 propůjčeného. Bylo proto nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6260. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 279-282.