Č. 6295.

Státní zaměstnanci: K výkladu předpisů §§ 13, 14 a 15 zák. č. 286/24 o nuceném odchodu stát. zaměstnanců z akt. služby.
(Nález ze dne 8. února 1927 č. 2368.)
Prejudikatura: Boh. 6044 a 6057/26 adm.
Věc: Lev K. v B. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti zemskému finančnímu řiditelství v Brně stran nuceného odchodu do trvalé výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Výnosem z 13. června 1925 prohlásilo min. fin. vůči zfř v Brně, že nečiní námitek, aby st-l byl podle § 13 zák. č. 286/24 dán do trvalé výslužby, a uložilo zfř, aby provedlo řízení podle § 13, odst. 3 cit. zák. a podle »Pokynů« vydaných výn. téhož min. z 10. dubna 1925 s největším urychlením, aby příslušné výslužné a sproštění činné služby mohlo býti provedeno co nejdříve.
Na to vydalo zfř v Brně st-li výměr z 24. června 1925, kterým mu oznámilo, že ho hodlá na základě cit. výn. min. fin. dáti podle § 13 zák. č. 286/24 do trvalé výslužby vzhledem k tomu, že dovršuje 65. rok svého věku a 41. rok skutečné služ. doby, jsa služebně nejstarším konc. úředníkem na Moravě, dále vzhledem k tomu, že při jeho rodinných poměrech bude příslušejícím mu plným výslužným dle IV. hodn. třídy (s osobním přídavkem) hospodářská existence jeho zajištěna. Současně byl st-l upozorněn, že může ve smyslu § 13, odst. 3 cit. zák. ještě dodatečně v nepřekročitelné 8denní lhůtě ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby.
Ač st-l podal proti této výzvě námitky, vyslovilo přece jmenované zfř nař. rozhodnutím, že uváživši všechny pro rozhodnutí směrodatné okolnosti, dává st-le na základě zmocnění, uděleného ministerstvem financí dnem doručení tohoto dekretu podle §u 13 zák. č. 286/24 do trvalé výslužby a zamítlo s příslušným odůvodněním jeho námitky.
Nss musil přihlédnouti především k oněm vývodům stížnosti, které dovozují nepříslušnost žal. úřadu k výroku o dání st-le do trvalé výslužby a shledávají ji v tom, že žal. úřad neuvedl ve svém výroku výn. min. fin., kterým mu bylo podle § 15 shora cit. zák. uděleno zmocnění k vydání výroku toho, jakož i v té skutečnosti, že také v předběžném výměru nebyl výnos min. fin. blíže označen, čeho se týče aneb co obsahuje.
Nss neuznal vývody tyto důvodnými.
Ustanovením § 15, odst. 4 cit. zák. vymezil zákonodárce kompetenci k rozhodnutím a opatřením podle §§ 9—13 cit. zák. a vyslovil v něm, že je k výrokům těm povolán v principu ústřední úřad. Současně však prohlásil, že jest tento úřad oprávněn zmocniti k rozhodnutí neb opatření úřad jemu bezprostředně podřízený, a určil, že je v případě tom výrok tohoto úřadu konečný. Zákon nedeterminuje blíže, má-li ústřední úřad přenésti zmíněnou svou kompetenci na bezprostředně podřízený úřad generelně pro všechny případy zákonem předvídané, či od případu k případu individuelně, jakož i jakou formou a jakým způsobem se zmocnění to má provésti. Sluší proto míti za to, že chtěl zákonodárce ponechati bližší provedení řečeného zmocnění ústřednímu úřadu samotnému a že jest věcí úřadu toho, aby podle své volné úvahy provedl zmíněné kompetenční zmocnění. Stačí tudíž s hlediska uvedeného zákona, je-li v případech individuelního zmocnění z obsahu rozhodnutí neb opatření bezprostředně podřízeného úřadu neb z řízení je předcházejícího patrno, že byl úřad tento zmocněn k provedení nuceného odchodu určitého zaměstnance státního z činné služby, a není třeba, aby bylo toto zmocnění zevrubněji, zejména snad doslovně v dotčeném výroku uvedeno.
V přítomném sporu neuvedl sice žal. úřad, odvolávaje se v nař. výroku na zmocnění min. fin., výnos tohoto ústř. úřadu, jímž mu bylo dáno zmocnění, aby provedl nucený odchod st-lův z činné služby, a neoznámil tedy st-li, jakým způsobem došlo ke zmocnění tomu. Než st-l musel seznati již z obsahu shora uvedeného předběžného dekretu žal. úřadu z 24. června 1925, že provádí žal. úřad dotčené řízení z příkazu a ze zmocnění jmenovaného ústř. úřadu a nemůže pak ovšem býti na závadu, že dotčené zmocnění nebylo vyznačeno v nař. rozhodnutí samém uvedením a bližším označením zmocňovacího aktu min. fin.
Pokud se zástupce stížnosti při veř. úst. líčení snažil vzhledem k tomu, že v § 15 cit. zák. se mluví o zmocnění, dovoditi, že v daném případě nešlo o takovéto zmocnění, nýbrž toliko o příkaz organisačně vyššího úřadu úřadu podřízenému, aby provedl předběžné řízení podle § 13, odst. 3 uvedeného zák., a že proto žal. úřad nebyl oprávněn k vydání nař. rozhodnutí, uvážil nss:
Nař. rozhodnutí odvolává se výslovně, jak již řečeno, na zmocnění min. fin. Podle správních spisů odpovědělo min. fin. žal. úřadu na jeho návrh z 15. května 1925 ve příčině osob, které mají býti dány podle § 13 zák. č. 286/24 na trvalý odpočinek, výnosem shora uvedeným (z 13. června 1925), ve kterém uvedlo, že nečiní námitek, aby byli podle § 13 zák. toho do trvalé výslužby přeloženi určití úředníci, mezi nimi i st-l. Dále nařídilo ve výnosu tom, aby bylo řízení podle odst. 3. § 13 cit. zák., resp. podle odst. II. a III. »Pokynů« vydaných vynesením z 10. dubna 1925 provedeno s největším urychlením, aby příslušné výslužné, resp. odbytné a sproštění činné služby mohlo býti provedeno co nejdříve. Ježto pak v cit. »Pokynech« je uvedeno, že ústř. úřad sdělí veškerá zamýšlená opatření zaměstnanecké komisi u ústř. úřadu zřízené a zmocní pak podřízené úřady, pokud jde o jejich zaměstnance, ve smyslu §u 15, odst. 4 zák. k rozhodnutí a dalšímu opatření v oněch případech, v nichž nemá námitek proti nucenému odchodu, nelze dříve cit. vynesení min. fin. ze 13. června 1925 rozuměti jinak, než že jím bylo žal. úřadu uděleno zmocnění podle § 15, odst. 4 cit. zák. Žal. úřad měl tedy dostatečný podklad pro to, že se v nař. rozhodnutí na zmocnění min. fin. odvolal a nelze potom ovšem dáti za pravdu shora zmíněným vývodům právn. zástupce stížnosti, nehledíc ani k tomu, že přenesení kompetence mimo případy zákonem výslovně uváděné by bylo nepřípustné. Z toho, co uvedeno, vysvítá, že je výtka nepříslušnosti žal. úřadu k vydání nař. rozhodnutí lichá.
Nss vyslovil již v nál. Boh. 6044 a 6057/26 adm. právní názor, že nemá úřad, který provádí podle § 13 zák. č. 286/24 nucený odchod stát. zaměstnance z činné služby, jiné procesní povinnosti než písemně zpraviti dotčeného zaměstnance o úmyslu dáti ho do trvalé výslužby s výzvou v ustanovení tom blíže určenou a že není žádného dalšího závazného předpisu, který by tuto povinnost v nějakém směru rozšiřoval. Předpisem takovým že není zejména ani usnesení min. rady ze 4. dubna 1925, kterým byly dány úřadům v § 15 cit. zák. uvedeným určité pokyny a že nezakládá tato instrukce vlády pro stát. zaměstnance nároku, aby byl úřady těmi zachován postup v ní naznačený. Neměl proto žal. úřad procesní povinnost, aby slyšel před vydáním nař. rozhodnutí komisi, o níž mluví stížnost, a nemohl se dotknouti práv st-lových ani tím, že nekonal šetření za tím účelem, aby sebral materiál pro komisi tu, ani že v nař. rozhodnutí nepoznamenal, zda komisi slyšel a s jakým výsledkem. Je tedy opačný názor stížnosti mylný. Stejně bezpodstatnou jest dále stížnost, pokud shledává vadnost řízení v tom, že nař. rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a že neuvádí blíže skutečnosti, které byly směrodatné pro vydání výroku toho. Zvědělť st-l motivy, které byly žal. úřadu vodítkem pro rozhodnutí o nuceném odchodu jeho z činné služby, již z výzvy z 24. června 1925 a nemohl proto míti pochybnost o tom, o jaké skutečnosti se nař. rozhodnutí opíralo, když ho dalo přes jeho námitky do trvalé výslužby. Ostatně připojil žal. úřad k výroku svému odpověď na námitky st-lovy a zaujal v ní stanovisko k nim, takže st-l nemůže důvodně tvrditi, že mu zůstaly utajeny důvody nař. rozhodnutí a znemožněna tak účinná obrana před tímto soudem.
Bezdůvodné jsou i ostatní vývody stížnosti, které shledávají nezákonnost nař. rozhodnutí v podstatě v tom, že byl dán st-l do výslužby, ač nejsou splněny předpoklady § 14 cit. zákona.
Zák. č. 286/24 založen jest na základní myšlence, že jest ve státní správě zřejmý a značný nadbytek pracovních sil a že jest v zájmu státu i občanstva, aby byl počet těchto služebníků státu značně zmenšen. Tohoto snížení chce dosíci zákon především cestou dobrovolného odchodu státních zaměstnanců z činné služby (§§ 9—12) a zaručuje jim za tím účelem určité výhody. Druhý prostředek pro dosažení svého cíle vidí však zákon v nuceném odchodu stát. zaměstnanců z činné služby (§ 13) a dává státní správě možnost, aby se postarala touto cestou o zmenšení státu zaměstnanců těch. Při tom nestanoví zákon — jak nss již vyslovil v nál. Boh. 6044/26 adm., kteří zaměstnanci a za jakých předpokladů musí, po případě nesmí býti nuceně vyvázáni z činné služby, a ponechává státní správě, aby sama určila, které zaměstnance považuje s hlediska tohoto zákona za postradatelné. Z toho plyne, že může úřad podle své úvahy přeložiti nuceně z činné služby kteréhokoli zaměstnance státního do trvalé výslužby a že nemá dotčený zaměstnanec právního nároku na to, aby na místě něho byla vybrána jiná osoba a nuceně do trvalé výslužby přeložena. Tomuto názoru nepřekáží ani předpis § 14 cit. zák., který praví, že při rozhodování o tom, které osoby mají opustiti činnou službu, 286/1924 sb., § 14 Dáváť ustanovení toto státní správě pouhé směrnice, jak má postupovati při výběru osob, jež mají dobrovolně neb nuceně opustiti činnou službu a nezakládá pro státního zaměstnance nároku, aby nebylo proti němu použito § 13 cit. zák., nejsou-li v jeho osobě splněny skutečnosti, o nichž ustanovení to mluví (srovnej nál. Boh. 6057/26 adm.). Není-li však tohoto nároku a nelze-li proto kvalifikovati ani pensionování státního zaměstnance přes rámec zmíněných směrnic za porušení subj. práv jeho, je lhostejno, zda jsou dány v osobě st-lově momenty, o nichž má úřad podle § 14 cit. zák. uvažovati, či nikoli.
Z toho jde, že se nemůže státní zaměstnanec brániti proti výroku o nuceném odchodu z činné služby s hlediska ustanovení § 14 cit. zák. a netřeba proto přihlížeti k oněm vývodům stížnosti, jež se opírají o § 14 cit. zák. a dovozují nezákonnost zejména z toho, že žal. úřad uznal pouhý fakt služebního a fysického stáří za motiv pro zákrok podle § 13 cit. zákona.
Stejně bezdůvodně vytýká stížnost, že žal. úřad nebyl oprávněn dáti st-le nuceně do trvalé výslužby, ježto předepsaný kontigent osob, které měly nuceně opustiti činnou státní službu, v obvodu zfř v Brně byl již dosažen. Neomezujeť zákon č. 286/24 státní správu ve příčině počtu osob, jež uznala za nutné dáti do trvalé výslužby, nařizuje jí naopak v § 4, odst. 2, že počet zaměstnanců v roce 1925 musí býti snížen aspoň o 10%.
Pokud se dále zástupce stížnosti dovolával toho, že na st-le nelze použíti zák. č. 286/24 vůbec, poněvadž jsou u něho splněny již podmínky pensionování z moci úřední podle § 80, odst. 2 služ. prag. a poněvadž by bylo nelogické, aby výjimečných předpisů zákona restrikčního bylo použito tam, kde lze vystačiti s předpisy služ. pragmatiky, nelze námitku tuto, která ostatně v písemné stížnosti ani obsažena není, uznati již proto důvodnou, ježto restrikční zákon takového rozdílu nečiní a podle § 30 suspenduje příslušné jiné pens. předpisy, pokud jsou s ním v rozporu.
A ježto se konečně vymyká kognici soudu i úvaha žal. úřadu o hospodář. poměrech st-lových a o zabezpečení jeho hospodářské existence, nemohl nss jednati ani o oněch výtkách stížnosti, které tvrdí, že nař. rozhodnutí nevyšetřilo řádně majetkové, rodinné a hospodářské poměry st-lovy a nehledělo k důsledkům, jaké bude míti pro něho po této stránce nucený odchod do trvalé výslužby.

Citace:

č. 6295. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 343-347.