Č. 6264.Občanství státní: I. * Rakouský státní příslušník, který se stal definitivním ustanovením ve veřejné službě v Bosně a Hercegovině dle § 3 zemského statutu pro Bosnu a Hercegovinu zemským příslušníkem bosensko-hercegovským, nepozbyl tím státního občanství rakouského. — II. K výkladu § 4, odst. 3 úst. listiny.(Nález ze dne 31. ledna 1927 č. 1767).Věc: Augustin L. v Praze (adv. Dr. Ant. Schauer) proti ministerstvu vnitra (rada pol. správy VI. Verner) stran státního občanství.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Zsp v Praze rozhodnutím z 20. září 1923 nevyhověla žádosti za vydání osvědčení, že jest st-l státním občanem, a odůvodnila výrok svůj takto: »V roce 1883 byl jste jmenován def. úředníkem bosensko-hercegovských státních drah. Vláda království S. H. S. v Bělehradě uznala na základě mírové smlouvy Saint Germainské a Trianonské za státní občany tohoto království všechny bosensko-hercegovské pensisty, kteří měli dříve domovské právo na území býv. Rak. neb Uh. a kteří nabyli bosensko-hercegovské definitivy a tím i bosensko-hercegovské příslušnosti od 1. ledna 1910. Jste tudíž jakožto pensionavný def. úředník bosensko-hercegovských stát. drah státním občanem v království S. H. S.«.Odvolání, jež st-l z tohoto rozhodnutí podal, min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodů rozhodnutí I. stolice.O stížnosti uvážil nss takto: — — —Předmětem sporu jest otázka, zdali st-l podle předpisů našeho zákonodárství stal se ex lege čsl. státním občanem. V úvahu tu přichází jedině předpis § 1 č. 1 úst. zák. 236/20, ježto st-l opírá svůj nárok o domovské právo v tuzemsku nesporně nabyté před 1. lednem 1910. S hlediska tohoto uvedeného ustanovení je tedy řešiti otázku, zdali st-l toto dom. právo od 1. ledna 1910 nepřetržitě má.Žal. úřad stojí v odv. spisu především na stanovisku, že st-l pozbyl rak. stát. občanství ve smyslu vystěhovacího patentu z roku 1832 tím, že se vystěhoval do Bosny, tam nastoupil veř. úřad a nabyl zemské příslušnosti, kterou žal. úřad pokládá za zvláštní státní občanství, zároveň však také za domovské právo ve smyslu mírových smluv. Stanovisko to nelze sdíleti.Vystěhovací patent v § 1 stanoví, že za vystěhovalce považuje se ten, kdo odebere se z rak. státního území do cizího státu s úmyslem nikdy více se nevrátiti. Jde tedy o to, zda Bosna a Hercegovina byla za dob trvání monarchie rak.-uh. po annexi její v roce 1908 cizím státem ve vztahu k Rak.-Uh. a po případě, zda zemskou příslušnost v Bosně a Hercegovině jest pokládati za cizí státní občanství, které by mělo v zápětí ztrátu dom. práva na území, jež náleží nyní čsl. republice. Otázky ty dlužno zodpovědět záporně.Správa Bosny a Hercegoviny byla podle zák. z 22. února 1880 č. 18 ř. z. (uh. zák. čl. VI. z roku 1880) společnou záležitostí státu rakouského a státu uherského, správu tu vedlo společné min. fin. Zemský statut Bosny a Hercegoviny po annexi obou zemí dne 17. února 1910 vydaný v § 1 stanoví, že »Bosna a Hercegovina tvoří jednotné zvláštní území správní, které v mezích zák. z 22. února 1880 č. 18 ř. z. a zák. čl. VI. 1880 je pod zodpovědnou správou c. a k. společného min. fin.« Dle toho zůstala správa Bosny a Hercegoviny po annexi nezměněna, společné c. a k. min. fin. vedlo i na dále v nejvyšší instanci zemskou správu bosensko-hercegovskou a zemská vláda byla mu podřízena a zodpovědná. V nejvyšším rozhodnutím ze 17. února 1910, jímž statut ten vydán, bylo prohlášeno, že ústavními zřízeními Bosny a Hercegoviny nemá se býti dotýkáno vztahů Bosny a Hercegoviny k oběma státům monarchie, stanovených zákony obou těchto států (totiž zákony z r. 1880 o správě Bosny a Hercegoviny).Vojenské věci byly z kompetence bosensko-hercegovského sněmu vyloučeny a branný zákon rakouský z roku 1912 v § 10 stanovil, že rakouští státní příslušníci, kteří nabyli zemské příslušnosti bosensko-hercegovské, podléhají branné povinnosti dle tohoto zákona. Z toho však plyne, že Bosna a Hercegovina zůstala jen správním územím, k Rak.-Uhersku přičleněným, že nedostalo se jí plné svrchovanosti (impérium), ježto Rakousko i Uhersko podržely nad ní coimperium a že nedostalo se jí ani samostatné legislativy ani exekutivy.Nestala-li se však Bosna a Hercegovina samostatným územním celkem, nadaným všemi právy svrchovanosti suvereního státu, nýbrž zůstala-li ve správě Rakouska a Uherska, pak nebyla vzhledem k monarchii rak.-uherské cizím státem a není možno pak zemskou příslušnost bosensko-hercegovskou statutem zavedenou pokládati za státní občanství, které jest svazkem obyvatelů určitého území ke státu, jehož svrchované moci jsou podřízeni a který má možnost tuto svrchovanou moc vykonávati. Nemělo tudíž nabytí bosensko-hercegovské zemské příslušnosti def. jmenováním rak. státních příslušníků ve veř. službě v Bosně a Hercegovině samo o sobě za následek ztrátu rak. státní příslušnosti. Ostatně není ani žádné právní normy, která by se zemskou příslušností spojovala nárok na dom. právo v některé obci v Bosně a Hercegovině.Dle toho nepozbyl st-l tím, že se stal bos.-herc. zem. příslušníkem, státního občanství rak. a důsledkem toho nepozbyl ani dom. práva v obci S. a stal se tudíž na základě § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920 čsl. státním občanem. Pak nepřichází již v úvahu ustanovení § 10 téhož úst. zák., které upravuje stát. občanství osob, které měly sice dříve dom. právo na území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní čsl. republice, po 1. lednu 1910 však nabyly dom. práva na území býv. říše rak.-uh., jež náleží nyní státu Srbsko-Horvatsko-Slovinskému.Žal. úřad stojí dále na stanovisku, že zemskou příslušnost Bosny a Hercegoviny dlužno subsumovati pod pojem dom. práva ve smyslu mírových smluv, že proto st-l, i kdyby byl podržel stát. občanství rak. a dom. příslušnost ve Sl., byl by se stal sice čsl. stát. občanem, zároveň však také stát. občanem státu Srbsko-Horvatsko-Slovinského, poněvadž pak příslušnosti na území státu Srbsko-Horvatsko-Slovinského nabyl později než příslušnosti v Čsl. republice, že rozhodna jest vzhledem k § 4 odst. 3 úst. listiny státní příslušnost později nabytá a že tudíž st-l jako příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem čsl. republiky. Stanovisko to nelze uznati za správné.Předmětem sporu je otázka, zda st-l nabyl na základě zákona čsl. státního občanství. Když otázku tu, jak shora dovozeno, jest kladně zodpověděti, stal se st-l čsl. státním občanem již ode dne 28. října 1918 a není pak třeba zabývati se otázkou, zdali st-l stal se také zároveň či později příslušníkem státu jihoslovanského, neboť uznání čsl. stát. občanství nemůže tu v žádném z obou případů státi v cestě ustanovení § 4 odst. 3 úst. list., že příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Čsl. republiky.Ustanovení to má jen ten význam, že stát. občanství může býti uděleno jen tomu, kdo podá průkaz o pozbytí svého dosavadního stát. občanství, a že příslušník čsl. republiky zůstává ve svazku státoobčanském, pokud z něho nebyl propuštěn, čili, že neuznává se nabytí cizího stát. občanství bez propuštění ze svazku stát. občanství čsl.Žal. úřad nevychází z předpokladu, že st-li bylo na jeho žádost uděleno státní občanství v království Srbsko-Horvatsko-Slovinském, nýbrž jen, že se stal příslušníkem tohoto státu v základě mírových smluv, resp. byl jím uznán. Když však st-l se stal podle úst. zákona č. 236/ 1920, vydaného k provedení zásad mírové smlouvy s Rak. a smlouvy s Československem, státním občanem čsl., pak je nerozhodno, zdali jiný stát jej uznal za svého příslušníka a nebrání proto ustanovení § 4 odst. 3 úst. listiny, aby jeho čsl. stát. občanství ze zákona nabyté bylo uznáno. Z důvodu toho není třeba zabývati se otázkou, zdali pod pojem dom. práva ve smyslu mírové smlouvy zahrnouti lze i zem. příslušnost bosenskou-hercegovskou.