Č. 6259.

Obecní zaměstnanci. — Adminidtrativní řízení: * Rozhodovati o nároku podúředníka statutární obce na ustanovení úředníkem jsou povolány úřady samosprávní.
(Nález ze dne 29. ledna 1927 č. 24859/26).
Prejudikatura: Boh. 699/21 a 5597/26 adm., II/1920 konfl.
Věc: Bohumil K. ve Z. proti moravskému zemskému výboru v Brně (zem. rada Dr. Jos. Rosendorf) o zařazení do úřednické třídy.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl mor. zv odvolání Bohumila K., měst. tržního kontrolora ve Znojmě, podané z usnesení měst. zastupitelstva tamže z 26. dubna 1924, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o zařazení do skupiny úřednické, pro svou nepříslušnost a odůvodnil svůj výrok takto: Ze spisů města Znojma a zvláště z usnesení měst. zastupitelstva ze 14. dubna 1923 jest zřejmo a st-l sám přiznává ve svých podáních a zvláště ve stížnosti na zv, že jest ustanoven na podúřednickém místě při obecním úřadě města Znojma, systemisovaném usnesením měst. zastupitelstva ze 14. dubna 1923. Ve své stížnosti proti usnesení měst. zastupitelstva vystupuje v témž postavení, totiž jako podúředník, snaže se ovšem s poukazem na svoje předběžné vzdělání, dále na zákon z 18. února 1919 č. 89 Sb. a jiné okolnosti dovoditi svůj nárok na postup do úřednické skupiny. S ohledem na ustanovení § 44 zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb., podle kteréžto normy jest dlužno posuzovati kompetenci zv-u k rozhodování o úřednických záležitostech i ohledně měst statutárních, nemůže zv pro svoji věcnou nepříslušnost ve věci výše uvedené rozhodnouti, poněvadž v daném případě jde dle hořejšího vylíčení věci nikoliv o nárok vyvozovaný z poměru úřednického, nýbrž z poměru, který není dosud úřednickým. Z toho důvodu musel zv stížnost pro svoji věcnou nepříslušnost zamítnouti.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — —
Žal. úřad odůvodnil svůj výrok, že není kompetentním rozhodovati meritorně o nároku st-le na zařazení do kategorie úřednické — poukazuje současně na ustanovení § 44 zák. č. 443/1919 Sb. — tím, že nejde o nárok vyvozovaný z poměru úřednického. Vychází tedy patrně z názoru, v odv. spise ostatně jasně vysloveného, že kompetence zv-u rozhodovati instančně ve sporech ze služ. poměru ob. zaměstnanců, zakládá se toliko na normě § 40 zák. č. 443/1919, a že tedy nemá místa v případech, kde — jako v dané věci — nejde o spor ze služ. poměru ob. úředníka. Nss neshledal tento názor správným.
§ 40 zák. č. 443/1919 nelze se arciť v daném případě pro kompetenci zv dovolávati, a to již proto, poněvadž tento zákon podle § 44 na zaměstnance měst statutárních vůbec se nevztahuje. Nesprávně vykládá si zv v té příčině nál. senátu pro řešení kompetenčních konfliktů, Boh. 11/1920. Nález tento neopírá kompetenci samosprávných úřadů k rozhodování tehdejšího sporu ze služ. poměru zaměstnance obce pražské o § 40 zák. č. 443/1919, nýbrž o všeobecné zásady ovládající platný náš právní systém, a v cit. ustanovení spatřuje toliko důsledné uplatnění těchto zásad pro obce nestatutární.
V cit. nál. bylo však podrobně dovozeno, že služ. poměr zaměstnanců obecních — specielně také zaměstnanců obcí statutárních — pokud nejde o pouhé síly sjednané soukromoprávní smlouvou služební, již podle obecních zřízení jest principielně poměrem veřejnoprávním. Z této právní povahy onoho poměru dovozeno pak, že rozhodovati ve sporech ze služ. poměru ob. zaměstnanců přísluší zásadně úřadům správním, a kompetence jejich že jest vyloučena pouze tam, kde výslovná norma zákonná — jakou bylo na př. ustanovení § 40 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. česk. — přikazuje ji soudům.
Nss přijímá právní názory v nálezu onom a ostatně v podstatě také v nál. Boh. 699/21 adm., vyslovené, a pro daný případ podotýká:
St-l uplatňoval v adm. řízení nárok na přiznání statusu ob. úředníka, tedy nárok na přiznání určitého veřejnoprávního statusu. Podle zásadního rozhraničení kompetencí, uznaného naším právním systémem, mezi soudy a úřady správními, přísluší o takovém nároku rozhodovati úřadům správním, a tedy v daném případě podle čl. XVIII. a XXIII. ř. zák. obec. a §§ 67, 68 a 111 obec. statutu Znojemského úřadům samosprávným.
Mohla by vzniknouti jenom otázka, není-li platnost této všeobecné zásady v daném případě vyloučena positivní normou § 24 zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. ex 1920, která stanoví, že spory vzešlé ze služ. poměrů trvale ustanovených ob. zřízenců (a tedy i podúředníků — srovn. nál. Boh. 5597/26 adm.) rozhodují se pořadem soudním. V té příčině dlužno však uvážiti především, že st-l nevyvozoval svůj nárok na zařazení do kategorie úřednické ani ze žádného předpisu, upravujícího služ. poměry ob. zřízenců, resp. podúředníků ať vůbec ať specielně města Znojma, ani ze žádného aktu konkrétního, upravivšího jeho poměr služební, nýbrž ze zák. č. 89/1919 o konc. oficiantech a jenom vedle toho dovolával se své činnosti, kterou dosud u obce vykonával. Než i kdyby byl svůj nárok vyvozoval z dosavadního svého poměru podúřednického, bylo mu uvážiti, že nárok ten z poměru toho již vybočuje a v podstatě své směřuje na založení nového poměru, totiž poměru úřednického positivně-právně odlišného, takže by tu nebyl již spor o nároku v rámci služ. poměru zřízeneckého, jak to má na mysli § 24 zák. č. 16/1920.
Bylo tedy uznati, že zv byl příslušným o nároku st-lově na přiznání statusu ob. úředníka města Znojma rozhodnouti.

Citace:

č. 6259. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 277-279.