Č. 6200.

Spořitelny: * Není nezákonné, stanovilo-li ředitelství spořitelny pro úředníka svého vedle služného odměnu vyměřenou procenty správního výtěžku uplynulého roku.
(Nález ze dne 5. ledna 1927 č. 27.057/26.)
Věc: František D. v T. proti ministerstvu vnitra (odb. rada Jaroši.
Fugner) stran úpravy služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Se zřetelem na to, že st-1 jako ředitel spořitelny města T. mínil opustiti tento ústav a vstoupiti do služeb jiné spořitelny, usnesl
se výbor spořitelny dne 17. února 1925, aby připoutal st-le k této spořitelně, aby byly upraveny služební požitky jeho. Vedle pevných požitků
(základní plat, příbytečné, funkční přídavek a j.) bylo usneseno, aby st-li zaručen byl trvale a neodvolatelně podíl na správním výtěžku spořitelny ve výši 3% tohoto ročního výtěžku, jenž poukazuje se samočinně ihned po předložení a schválení roční bilance ve výboru spořitelny. Při tom správním výtěžkem obchodního roku rozumí se výtěžek obchodování spořitelny, jenž zůstane po uhrazení správních vydání a výborem usnesených odpisů na inventáři a nemovitostech spořitelny, bez
odpočtení dotací zvláštním reservním fondům. Tento podíl st-lův na výtěžku spořitelny zůstává jeho trvalým příjmem jako mimořádná remunerace nebo-li tantiéma, a není do výslužnsho započítatelný. Vyplácí se
po schválení bilance za předešlý rok.
Nař. rozhodnutím zastavilo min. vnitra jako státní úřad dozorčí nad spořitelnami na základě § 18 zák. ze 14. dubna 1920 č. 302 Sb. provedení tohoto usnesení z důvodu, že spořitelní výbor, usnášeje se o této věci, nerespektoval předpisů § 1 cit. zák., jehož znění přejato bylo i do
§ 2 stanov, které výslovně nařizují, že spořitelny mohou přebytků svých obchodů užíti toliko k účelům všeužitečným, takže tím porušil ustanovení zákona i stanov.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, poněvadž žal. úřad v zajištění remunerace st-li určitým procentem správního výtěžku spořitelny neprávem vidí rozdílení přebytků jejích obchodů mimo rámec účelů všeužitečných, kdežto podle názoru stížnosti jest procentuálně stanovenou remuneraci považovati za část platu st-lova, který náleží k správním výlohám ústavu a s nimi se od hrubého výnosu spořitelny odpočítává.
Z obsahu spisů, zejména z protokolu o schůzi výboru spořitelny ze 17. února 1925 a ze zprávy spořitelny z 30. dubna 1925 podané vládnímu komisaři spořitelny na jeho žádost, jde na jevo, že výbor spořitelny města T. usnášeje se o sporné remuneraci ve výši 3% správního
výtěžku, ustanovil, že sporná remunerace má býti vyplácena po schválení bilance za předešlý rok a že poprvé bude poukázána k výplatě v roce 1925 na základě bilance za rok 1924. Dále že výplata této odměny má se díti v ten způsob, že v příštím roce po bilanci podle výsledku roku bilančního se stanoví po každé tato remunerace v odpovídající výši a vyplatí se pak nikoliv ze zisku loni vykázaného, ani u příležitosti
jeho přidělování, nýbrž jedině a pouze v rámci ostatní režie spořitelny, resp. služebních platů v běžném roce. Tyto skutkové okolnosti žal. úřad nepopřel, pročež slušelo z nich vycházeti.
Podle toho nemá se však k úhradě mimořádné remunerace st-lovy používati bilančního přebytku, nýbrž přebytek tento má jakožto výsledek bilančního roku význam jen jako měřítko pro určení výše mimořádné odměny. Za tohoto stavu věci není však výplata remunerace použitím správního přebytku a nelze tedy mluviti o rozdílení přebytku proti ustanovení § 1 zák. č. 302/1920.
Pak zbývá již jen otázka, zdali zákon a stanovy dovolují stanoviti remuneraci vedoucího úředníka spořitelny, tedy jednu součást jeho služ. příjmů, určitým poměrem ke správnímu výtěžku předchozího roku bilančního. Zákon v tom směru neobsahuje zákazu. Brání sice v § 18,
aby režie spořitelen nebyla nepoměrně nákladná, leč z tohoto důvodu žal. úřad usnesení spořitelního výboru nezastavil. Stanovy pak v § 25 výslovně dovolují odměny úředníkům, tedy pohyblivé příjmy služební,
jež jest ovšem včítati do správních výloh ústavu, nezakazujíce nikterak, aby odměny ty byly vyměřeny poměrně podle správního výtěžku bilančního.
Nař. rozhodnutí, jež jest zřejmě založeno na právním názoru opačném, nelze proto srovnati se zákonem.

Citace:

č. 6200. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 179-180.