Č. 6194.

Lesní hospodářství. — Policejní právo trestní
(Slovensko): I. O postavení státního lesního inspektora v řízení stran lesněpolicejních přestupků. — II. O promlčení takovýchto přestupků. — III. O skutkové podstatě přestupků §§ 48 a 52 zák. čl. XXXI: 1879.
(Nález ze dne 4. ledna 1927 č. 25.634/26.).
Věc: Josef P. ve V. proti ministerstvu zemědělství o trestní nález pro lesněpolicejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 7. ledna 1925 uznal župní úřad v Bratislavě st-le, který podle smlouvy uzavřené s Bratislavskou kapitolou jako majitelem lesa jest v mezích schváleného hospodářského plánu oprávněn ke kácení dříví v kapitolních lesích ve V. a odpovědným za zachování hospodářských plánů a za provedení znovuzalesnění, vinným:
A) jednak přestupkem § 48 zák. čl. XXXI : 1879, jehož se dopustil tím, že proti předpisům hospod. plánu a § 48 cit. zák. neprovedl nové zalesnění těchto ploch v lesích ve V.— — — úhrnem ve výměře 5.35 kat. jitra; B) jednak přestupkem § 52 téhož zák., jehož se dopustil tím, že
v hospod. třídě A v červnu 1923 dal bez úředního povolení vykáceti 12 m3 dříví v ceně 1440 Kč na plochách, které byly podle hospod. plánů určeny ke kácení v zimě 1923/24 a 1924/25, a odsoudil st-le pro přestupek ad A) k pokutě 535 Kč, pro přestupek ad B) k pokutě 720 Kč; zároveň byl uznán st-l podle § 56 téhož zák. povinným k náhradě nákladů řízení v částce 859 Kč 40 hal.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo.
Stížnost na toto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Po stránce formální namítá stížnost, že celé řízení jest zmatečné, ježto prý státní lesní inspektor fungoval v tomto řízení jako zástupce »žaloby«, jako osoba vedoucí jednání před vydáním rozhodnutí
I. stolice, jako znalec a konečně jako soudce v I. stolici; vykonával tedy lesní inspektor sám funkce, jež jsou inkompatibilní.
Tato námitka jest bezdůvodná. Neboť i kdyby bylo pravdou, že stát. lesní inspektor učinil oznámení na st-le pro lesněpolicejní přestupky §§ 48 a 52 zák. čl. XXXI : 1879, a že stát. les. inspektor řídil jednání konané před vydáním rozhodnutí I. stolice, šlo by tu o účast jmenovaného orgánu na trestním řízení, kterou nelze podle předpisů §§ 62 a 67 cit. zák. pokládati za nezákonnou; zejména nevadí ustanovení
§ 65 téhož zák., aby stát. les. inspektor sám řídil komisionelní jednání, jež předchází vydání trestního nálezu. O vytýkané inkompatibilitě uvedených dvou funkcí s vydáním trestního nálezu nelze pak mluviti v daném případě již proto, že trestní nález — totiž rozhodnutí ze 7. ledna 1925 — nebyl podle správních spisů vůbec vydán stát. les. inspektorem, nýbrž župním úřadem, tudíž orgánem, který za účinnosti zák. č. 126/20 na Slov. (od 1. ledna 1923) byl příslušným vydati v I. stolici trestní nález ve věci lesněpolicejních přestupků podle hlavy IV. zák. čl. XXXI : 1879 (§§ 46 až 60), jak plyne z §§ 25, 26, 61 a 67 tohoto zákona ve spojení s §§ 78 a 70 zák. čl. X : 1913 a § 6 zák. č. 126 z r. 1920, článkem 1 a 2 tohoto zák. a §§ 1 a 2 vl. nař. z 26. října 1922
č. 310 Sb. Podle spisů správních nefungoval také stát. les. inspektor v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí I. stolice jako »znalec«; fungoval-li snad stát. les. inspektor v tomto řízení jako odborný úředník
župního úřadu ve smyslu §§ 1 a 2 vl. nař. z 22. prosince 1922 č. 383 Sb. a §§ 22 b) a § 25 jednacího řádu pro župní a okr. úřady (příloha k vl. nař. z 21. září 1922 č. 290 Sb.), nelze shledati, že by rozhodnutí
úřadu župního, i kdyby se snad bylo opřelo o posudek státního les. inspektora jako odborného úředníka župního úřadu, bylo z důvodu toho nezákonným.
Ve věci samé uvážil nss: Nař. rozhodnutím byl st-l uznán vinným dvou lesněpolicejních přestupků, totiž A) přestupku § 48 zák. čl. XXXI: 1879 spáchaného tím, že nezalesnil včas určité lesní plochy a B) přestupku § 52 téhož zák. spáchaného tím, že st-l bez úředního svolení vykácel určité množství dříví proti předpisům hospodářského plánu. Jest nesporno, že st-l není vlastníkem lesa, v němž nebyly určité plochy včas zalesněny, pokud se týče, v němž bylo dříví káceno, — nýbrž že jest pouze nájemcem tohoto lesa. Žal. úřad stojí v nař. rozhodnutí na stanovisku, že st-l jest jako nájemce lesa trestně odpovědným za přestupky §§ 48 a 52 cit. zák. a to proto, že st-l jest podle nájemní smlouvy uzavřené s vlastníkem lesa odpovědným za zachování úředně
schváleného hospod. lesního plánu a zejména i za znovuzalesnění vykácených lesních ploch. Proti tomuto stanovisku žat. úřadu st-l neformuluje vůbec žádného stižného bodu ve smyslu § 18 zák. o ss.
Zabývaje se pak otázkou, zdali žal. úřad právem uznal st-le — jako nájemce lesa — vinným zmíněnými dvěma lesněpolicejními přestupky, shledal soud toto:
A. Přestupek § 48 zák. čl. XXXI : 1879.
Podle § 48 cit. zák. dopouští se lesněpolicejního přestupku majitel
lesa, opomenul-li provésti zalesnění vykácené půdy, jež jest předepsáno v § 5 téhož zák. Podle § 5 cit. zák. jest pak znovuzalesnění provésti ve lhůtě šesti let.
Jak patrno z nař. rozhodnutí ve spojitosti s rozhodnutím I. stolice vycházel žal. úřad z předpokladu, že st-l do jara r. 1924 nezalesnil znovu tři lesní paseky, z nichž dvě byly v roce 1923 7 lete a jedna byla v témž roce 191etá. Vycházel tudíž žal. úřad zřejmě z předpokladu, že uvedené dvě paseky byly vykáceny v roce 1916 a že uvedená třetí paseka byla vykácena v roce 1904.
Proti správnosti tohoto předpokladu st-l vůbec nebrojí a nebrojil ani v odvolání.
Jak patrno z odůvodnění nař. rozhodnutí, dospěl žal. úřad, vycházeje z tohoto předpokladu, k závěru, že vzhledem k ustanovení § 5 cit. zák. uvedené paseky měly býti zalesněny v šesti letech od doby, kdy byly vykáceny a že povinnost zalesniti tyto parcely stíhala st-le jako nájemce lesa, o nějž jde, vzhledem k tomu, že podle smlouvy uzavřené
s vlastníkem lesa převzal na sebe odpovědnost za znovuzalesnění vykácených lesních ploch. Jak st-l udal při svém výslechu z 3. dubna 1924, převzal les, o který jde, do nájmu v r. 1919. St-l, jak již uvedeno svrchu, nebrojí proti tomu, že jej jako nájemce lesa stíhá povinnost
znovuzalesniti vykácené lesní plochy, uložená podle §§ 5 a 48 cit. zák.
majiteli lesa, a také nepopírá, že majitel lesa byl v daném případě podle § 5 cit. zák. povinen vykácené plochy zalesniti ve lhůtě šesti let.
Vzhledem k ustanovení §§ 5 a 48 cit. zák. nastala tedy povinnost zalesniti uvedené dvě paseky, které byly podle předpokladu žal. úřadu,
st-lem nepopřeného, vykáceny v roce 1916, ve lhůtě šestileté od jejich vykácení, kterážto lhůta uplynula r. 1922.
Pokud jde o zalesnění těchto dvou pasek, netvrdí st-l vůbec a netvrdil také ani v odvolání, že by tyto paseky byl zalesnil v roce 1922, nýbrž obmezuje se ve stížnosti, stejně jako činil v odvolání, pouze na povšechné tvrzení, že paseky ty vícekráte zalesnil, že však zasázené stromky byly jednak býlím, jednak povodněmi, zejména v r. 1924
zničeny, případně, že zasázené stromky zašly vzhledem ke špatné kvalitě lesní půdy, aniž však tvrdil, kdy se ono tvrzené znovuzalesnění stalo. Netvrdí-li však st-l vůbec, že tyto paseky znovu zalesnil již v r. 1922, po případě dříve, pak jest lhostejno, zdali je snad později zalesnil a zdali snad zalesnění později provedené bylo uvedenými okolnostmi zase zničeno; neboť splnil-li st-1 teprve po r. 1922 povinnost znovuzalesniti vykácené lesní plochy, není tím založena jeho beztrestnost, ježto přestupek § 48 cit. zák. — pokud šlo o tyto paseky — byl již spáchán tím, že st-l nezalesnil paseky ty v zákonné šestileté lhůtě od vykácení
pasek, a podle cit. zák. není dodatečné splnění zmíněné povinnosti důvodem trestnost vylučujícím.
Šestiletá lhůta k zalesnění třetí paseky, která byla podle předpokladu žal. úřadu st-lem nepopřeného vykácena v r. 1904, uplynula již v době, kdy st-l převzal les do nájmu, a existovala tudíž již od této doby jeho povinnost tuto paseku zalesnit, jak plyne z toho, co bylo svrchu vylíčeno. Pokud jde o znovuzalesnění této třetí paseky, neuvádí st-l ve stížnosti a neuvedl ani v odvolání, že by této povinnosti byl dostál, nýbrž omezuje se pouze na tvrzení, že »nyní« osázel tuto plochu vrbovými stromky, ježto jiné stromky byla by močálovitá půda a býlí na ní bující jistě zničila, dodávaje, že tímto osázením napravil »zameškanou víceletou dobu.« Své tvrzení, které uplatňoval při výslechu z 3. dubna 1924, případně z 12. prosince 1924, že totiž tuto paseku zalesnil poprvé již v roce 1920, případně 1919 a po druhé v roce 1922, st-l v odvolání neuplatňoval a neuplatňuje ani ve stížnosti.
Za tohoto stavu věci nemohl nss shledati nezákonnost ani vadnost v tom, že žal. úřad uznal st-le vinným přestupkem § 48 cit. zák. Zejména nemohl soud spatřovati vadu řízení v tom, že žal. úřad nevyslechl svědky, jejichž výslech st-l v odvolání navrhoval, když výslech těchto svědků nebyl vůbec navrhován o tom, že st-l znovuzalesnil zmíněné paseky v roce 1922 nebo dříve, nýbrž o okolnostech jiných, které jsou pro posouzení otázky, zdali se st-l dopustil přestupku § 48 cit. zák., nerozhodnými.
Z těchto příčin bylo stížnost, pokud se týká přestupku § 48 cit.
zák., zamítnouti jako bezdůvodnou.
B. Přestupek § 52 zák. čl. XXXI : 1879.
Podle § 52 tohoto zák. jest v případě, že při kácení lesa spravovaného podle hospodář. plánu bylo pokáceno více než plánu tomu odpovídá, uložiti majitelům lesa jmenovaným v § 17 téhož zák. pokutu ne menší než činí čtvrtina ceny dříví takto neprávem pokáceného a ne větší než čítá tato cena. Žal. úřad klade st-li za vinu, že v červnu 1293 vykácel bez úředního povolení 12 m3 dříví, které podle úředně schváleného hosp. les. plánu mělo býti káceno teprve v zimě r. 1923/1924
a v zimě r. 1924/1925; cenu dříví takto vykáceného stanovil žal. úřad částkou 1440 Kč. St-l přiznává sám, že uvedené množství dříví kácel dříve nežli se mělo dříví káceti podle hosp. plánu, a že učinil tak bez úředního povolení, a také nepopírá, že cena vykáceného dříví činila 1440 Kč. St-l však namítá, že nemohl býti uznán vinným přestupkem §
52 cit. zák. a) jednak proto, že podle § 58 téhož zák. nastalo již promlčení tohoto přestupku, neboť dříví bylo prý vykáceno již v zimě 1921/1922; b) jednak proto, že dříví vykácel jedině za tím účelem, aby ho mohl použíti k opravě mostu, jejž jest povinen udržovati podle nájemní
smlouvy uzavřené s vlastníkem lesa, a jehož oprava byla mu uložena župním úřadem, dále že jest podle zmíněné nájemní smlouvy také oprávněn použíti k opravě mostu dříví z najatého lesa a může k tomuto účelu dříví káceti i bez ohledu na předpisy hosp. plánu o kácení lesa.
Obě tyto námitky jsou bezdůvodné.
Ad a) Podle § 58 zák. čl. XXXI : 1879 promlčuje se právo stíhati lesněpolicejní přestupky, o nichž jedná hlava IV. tohoto zák. (§§ 46 a násl.), tudíž i právo stíhati lesněpolicejní přestupek § 52 cit. zák., ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku, nepřesahuje-li nejvyšší částka peněžité pokuty stanovené tímto zákonem 200 K — jinak ve lhůtě dvou let. Podle § 59 téhož zák. přetrhuje se pak promlčení oznámením přestupku u příslušného úřadu, totiž u úřadu stanoveného v § 62.
V daném případě dlužno vzhledem k ustanovení § 52 cit. zák. pokládati za maximální pokutu přípustnou podle tohoto zákona částku rovnající se ceně vykáceného dříví, tudíž, jak nesporno, částku 1440 Kč. Přichází tedy v daném případě v úvahu pouze dvouletá promlčecí lhůta. I kdyby bylo pravdivým tvrzení stížnosti, že dříví, o něž jde,
bylo vskutku vykáceno v zimě 1921/1922 — tudíž ještě před počátkem roku 1922 —, nemohl by se st-l právem dovolávati promlčení přestupku § 52 cit. zák., když podle spisů správních došlo oznámení o tomto přestupku k okr. úřadu, tedy k onomu příslušnému úřadu, jejž mají na mysli §§ 59 a 62 cit. zák., dne 9. listopadu 1923, tedy zřejmě ještě před uplynutím dvouleté promlčecí lhůty stanovené v § 58 cit. zák., jež byla
podle § 59 právě přetržena tím, že oznámení došlo k okr. úřadu.
Ad b) Okolnosti uplatňované v této námitce nelze vůbec pokládati za momenty vylučující trestnost přestupku § 52 cit. zák. Okolnosti ty mohly by snad tvořiti důvod k úchylce od hosp. plánu, k níž bylo by
ovšem podle § 20 téhož zák. třeba svolení příslušného úřadu. Že by st-l byl o takovéto svolení žádal, vůbec netvrdí, a netvrdil také ani v odvolání. Ale pak mohl žal. úřad právem dospěti k závěru, že se st-l tím, že vykácel proti předpisům hosp. plánu dříví, o něž jde, bez úředního svolení, dopustil přestupku § 52 cit. zák.
Jest tedy také stížnost, pokud se týká tohoto přestupku, bezdůvodnou.

Citace:

č. 6194. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 164-168.