Č. 6433.

Vojenské věci: 1. * Také sňatek, který uzavřel aktivní gážista býv. armády, dříve než byla vyřízena jeho žádost za převzetí do čsl. armády v této jeho hodnosti, zakládá pro jeho manželku a děti nárok na zaopatřovací požitky ve smyslu zák. čís. 41/1887 jen tehdy, byl-li uzavřen s povolením vojenského úřadu, pokud jest povolení toho dle § 3 cit. zák. zapotřebí. — II. K výkladu pojmu »gážista v akt. službě.«
(Nález ze dne 30. března 1927 č. 6519.).
Věc: Bedřich K. v B. (adv. Dr. Eugen Doktor z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o drahotní přídavek na manželku.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.uh. jako akt. gážista z povolání, posléz jako major a žádal přihláškou z 27. března 1919, ve kteréž uvedl, že jest svobodný, aby byl převzat do čs. armády jako akt. gážista z povolání a aby byl, pozbyv levého oka, přeložen do výslužby jako invalida, načež byl osobním věstníkem mno z 15. května 1920 převzat ve své hodnosti do výslužby. Podáním z 20. června 1920 žádal st-l, odvolávaje se na své převzetí ve výslužbě, o vyplácení požitků a předložil dom. list z 19. května 1919, ve kterémž jest uveden jako svobodný. Výnosem z 11. listopadu 1920 byl na to st-l přeložen dnem 1. listopadu 1920 do výslužby a přiznáno mu od téhož dne výslužné 2640 K, přídavek za zranění 800 K, osobní přídavek 555 K a příbytečné 288 K ročně. Na dotaz voj. pens. likvidátory v Praze z 24. listopadu 1920 sdělil jí st-l přípisem z 30. listopadu 1920, že jest ženat a bezdětný a předložil oddací list, dle něhož uzavřel sňatek manželský dne 27. května 1919. Voj. pens. likvidátora vyplácela na to st-li také drah. přídavek na manželku, ale zastavila sama později tuto výplatu od 1. dubna 1922. Podáním ze dne 3. dubna 1925 žádal st-l, aby byl jeho sňatek uznán a aby mu byl nárok na drah. přídavek na manželku znovu přiznán. — — — Nař. rozhodnutím bylo st-li sděleno: »Mno nevyhovuje Vaší žádosti o dodatečné povolení sňatku, který jste uzavřel dne 27. května 1919 bez předepsaného voj. povolení, a o přiznání s tímto sňatkem spojených rodinných požitků. Věstníkem osob. 1920 č. 109 byl jste teprve dnem 1. listopadu 1920 přeložen do výslužby. Váš poměr důstojníka z povolání byl teprve tímto dnem přerušen. Proto jste potřeboval podle výnosu čj. 6000/14 odd. osob. z r. 1925 — výnos bude uveřejněn v nejbližším rozkaze ZVV — voj. povolení k sňatku. Mno nemohlo přihlížeti k Vaší omluvě, že jste byl nesprávně informován; informace jako příslušník státu čsl. měl jste si vyžádati u úřadů čsl. a nikoliv cizozemských. Nárok na drah. přídavky na manželku nemáte, protože podle § 6:1:1 zák. č. 394/1922 Sb. při zkoumání nároku na drah. přídavky, jenž vznikl před 1. lednem 1923, jest bráti zřetel toliko k členům rodiny, k nimž se přihlíží podle příslušných pens. předpisů při zaopatř. požitcích. K manželce Vaší nelze přihlížeti podle příslušných pens. norem, poněvadž sňatek jednak byl uzavřen bez předepsaného povolení a jednak nebyl uzavřen za akt. služby žadatelovy.«
Rozhodnutí toto napadá st-l dvěma stížnostmi, neobrací se však proti výroku, jímž se zamítá žádost za dodatečné povolení sňatku, nýbrž pouze proti výroku, jímž se odpírá drah. přídavek na manželku. — — — — —
Nss uvážil o stížnostech toto: — — — —
§ 6 zákona č. 394/22 stanoví v č. I. odst. 1, že při zkoumání nároku na drah. přídavky — a to jak k požitkům akt., tak i k požitkům odpočivným a zaopatř. — (§ 15), — jež vznikly před 1. lednem 1923 — (a o takové se v daném případě jedná), jest bráti zřetel toliko k členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pens. při zaopatř. požitcích. Podle toho jest voj. gážistovi z povolání ve výslužbě, jímž st-l jest, nárok na drah. přídavky na manželku přiznati, jestliže by měla po něm v případu jeho úmrtí nárok na důchod vdovský. Podmínky tohoto nároku manželčina jest tedy u voj. gážistů z povolání posouditi pravidelně buď podle předpisů § 36 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. nebo vzhledem k předpisu § 104 téhož zák. podle předpisu §§1 — 3 zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z., jenž před tím platil. Poněvadž st-l byl do čsl. armády přijat jako gážista ve výslužbě a nekonav v ní činné služby, nesplnil podmínek § 100, odst. 1 zák. č. 76/1922, jest posuzovati eventuelní nárok jeho manželky na voj. zaopatření podle §§ 1 — 3 zák. č. 41/1887, jichž ustanovení předpisem § 104, posl. odst. zák. č. 76/1922 dotčena nebyla.
§ 1 zák. č. 41/1887 stanovil pro nárok gážistovy vdovy na zaopatř. požitky v prvé řadě jako podmínku, aby byl sňatek uzavřen za akt. služby manželovy, po případě za jeho dovolené s čekaným. Případy, za kterých se nárok ten přiznává v § 2 vdovám gážistů, kteří se oženili ve výslužbě nebo v poměru »mimo službu« jakož i vdovám gážistů v záloze, v neaktivní zeměbraně nebo domobraně, nemají pro přítomný spor významu, neboť st-l byl akt. důstojníkem společného vojska rak.-uh., uzavřel sňatek před svým přeložením do výslužby a nebyl do poměru mimo službu přeložen. § 3 lit. a) pak stanovil, že z nároku na zaopatř. požitky jest vyloučena vdova, jejíž sňatek byl, pokud k jeho uzavření bylo zapotřebí povolení voj. úřadů, uzavřen bez zachování předpisů pro voj. sňatky vydaných.
Opírá se tedy nař. rozhodnutí o právě uvedené předpisy §§ 1 a 3. Proto jest především s hlediska § 1 řešiti otázku, kterého voj. gážistů bylo dle předpisů v den uzavření sňatku (27. května 1919) platných považovati za gážistů nalézajícího se v akt. službě. Podle názoru, jejž žal. úřad projevil v odv. spise, jest gážistou ve smyslu § 1 zák. č. 41/1887, pokud jde o býv. akt. gážisty do čsl. armády sice přihlášené, ale ještě nepřevzaté, pouze ten, kdo koná činnou službu v čsl. vojsku.
Tento názor není správný ani s hlediska cit. § 1, ani s hlediska ustanovení, podle kterých jest posuzovati právě uvedené gážisty armády bývalé. S hlediska prvého podává se záporné řešení této otázky již ze znění § 1, jenž za slovy »za akt. služby« uvádí v závorce slova: (»dovolená s čekaným.«) Tím zahrnuje zákon pod pojem gážistů v činné službě jsoucích nejen gážisty činnou službu skutečně konající, nýbrž i gážisty jsoucí na dovolené s čekaným a podle zásady in majore minus continetur i gážisty na dočasné dovolené, čili stotožňuje pro svoji potřebu pojem gážistů v činné službě s pojmem akt. voj. osob, jak jej definuje rak.-uh. služ. řád A — 10a (Dient-Reglement) díl I. v úvodním svém článku stran voj. gážistů tím, že za akt. voj. osoby prohlašuje pod lit. a) všechny, kdož se trvale nalézají v činné službě a pod lit. c) všechny gážisty, kteří se nalézají na dovolené, čítaje v to i osoby na dovolené s čekaným.
Z toho jde, že § 1 zákona č. 41/1887 zahrnuje pod pojem gážistů z povolání v činné službě nejen gážisty, kteří činnou službu efektivně konají, nýbrž vůbec akt. gážisty, kteří jsou v činném služ. poměru, na rozdíl od gážistů v § 2 jmenovaných (gážistů z povolání v poměru mimo činnou službu nebo ve výslužbě). Totéž podává se i z prováděcího nařízení k zákonu č. 41/1887 (nař. min. zeměbr. z 22. září 1887 č. 113 ř. z.), jež v tomto směru mluví v úvodu č. 2, posl. odst. sumárně o důstojnících, přináležejících akt. stavu vojska.
V daném případu jde o gážistů. jenž zánikem býv. státu rak.-uh. a jeho armády přestal býti gážistou rak.-uh. a gážistou čsl. se v době uzavření sňatku ještě nestal, neboť v té době nebyla ještě vyřízena jeho žádost, aby byl převzat do čsl. armády v hodnosti gážisty z povolání; jest tedy řešiti otázku, je-li gážistů takového považovati za gážistu, jenž se nalézá v činném služebním poměru v armádě čsl. čili nic, neboť jde o nárok na zaopatř. požitky proti čsl. státu.
Nss vyslovil ve své konstantní judikatuře již opětně, že gážisté býv. armády rak.-uh., rak. neb uh. se stávají čsl. voj. gážisty teprve převzetím, t. j. výslovným výrokem mno o jejich přihlášce ve smyslu § 1 zák. č. 194/20, že však, podali-li přihlášku o převzetí do čsl. služby voj. ve své hodnosti, mají až do jejího vyřízení prozatím všechna práva a povinnosti voj. gážisty, — ovšem jen pokud platné předpisy nestanoví pro jednotlivé poměry — na příklad stran požitků — něco jiného, a jen prozatím, neboť oprávnění i povinností čsl. voj. gážisty mohou býti definitivně účastni teprve převzetím v hodnosti gážisty. Z toho jde, že býv. akt. gážista, přihlásivší se do čsl. aktivní služby, má až do vyřízení své přihlášky prozatím práva a povinnosti čsl. gážistv aktivního, a že jich pozbývá jen tehdy, jestliže nebyl v hodnosti gážisty převzat vůbec, takže, má-li v tomto případu dle § 2 cit. zák. č. 194/1920 nárok na zaopatř. požitky, stává se ve smyslu § 7 vl. nař. z 27. července 1920 č. 470 Sb. jen voj. pensistou. Byl-li převzat nikoliv do činné služby, nýbrž do výslužby a důsledkem toho do výslužby přeložen, přestává podle toho býti účasten práv a povinností čsl. akt. gážisty teprve dnem tohoto převzetí, resp. přeložení do výslužby.
Pokud žalovaný úřad dovozuje v odv. spise z tohoto názoru nss-u pouze povinnosti gážisty podobného — v daném případě povinnost žádati o povolení ke sňatku — a nikoliv též práva, vykládá si názor ten jednostranně. Zamítnutí st-lova nároku z důvodu čerpaného z ustanovení § 1 zák. č. 41/1887 nestalo se tedy právem.
Jinak jest tomu, pokud jde o důvod druhý, čerpaný z ustanovení § 3 lit. a) zák. č. 41/1887, že totiž st-l uzavřel sňatek bez povolení voj. úřadů. Není sporu o tom, že sňatek byl bez tohoto povolení uzavřen, ani není mezi stranami sporu o tom, — což se ostatně podává i z výše řečeného o prozatímních právech a povinnostech býv. gážisty, — že st-l měl povinnost povolení takové si opatřiti, jestliže ovšem povinnost ta v době uzavření sňatku stávala i pro čsl. gážisty. St-l popírá tuto povinnost neprávem.
Předpisem, jehož se § 3 lit. a) dovolává, byl v době st-lova sňatku § 52 bran. zák. č. 128 ř. z. z r. 1912 a rak. služ. předpis A — 36 o sňatcích v c. a k. vojsku, jenž v § 1 stanoví v prvé řadě, že povolení voj. úřadů k uzavření sňatku potřebují akt. voj. osoby, t. j. osoby ve služ. řádu I. díl uvedené — tedy výše již zmíněný okruh osob, kryjící se s okruhem osob, jež má v § 1 na mysli zák. č. 41/1887. Tento předpis nebyl zrušen, jak stížnost míní, výnosem mno z 19. listopadu 1918 č. 1364 pres. Tento výnos zní: »Povolení ke sňatku — voj. kauce. Úřad pro nár. obranu jest toho názoru, že voj. kauce jakožto podmínka k povolení důstojnických sňatků za nových poměrů požadovány býti nemají. Nicméně jest nutno, aby tato otázka řešena byla v souvislosti s reformou zákona o zaopatření vdov a sirotků, případně s reformou platů důstojnických vůbec. Než náprava tato nastane, bude mno, jemuž žádosti o povolení sňatku od nynějška předkládati dlužno, při povolování postupovati od případu k případu.« Nehledě k tomu, mohla-li by norma dosud ve smyslu č. 11/1918 platná býti zrušena min. výnosem, jde již z obsahu výnosu tohoto, že mno, chtíc v otázce voj. kaucí, — jež byly jednou z podstatných podmínek pro povolení sňatků důstojnických — postupovati liberálněji, vyhradilo si rozhodování o všech žádostech za povolení sňatku, tedy i o žádostech, o kterých rozhodovalo dříve dle § 13 služ. předpisu A — 36 voj. teritoriální velitelství, a že tedy předpis A — 36 nikterak nezrušilo ani zrušiti nepomýšlelo.
Další předpisy v této věci vydané, totiž výnos mno z 12. srpna 1919 č. 71034 voj. osob., uveřejněný ve věcném věstníku z r. 1919 č. 47 čl. 956, § 36 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. a čsl. služ. předpis o sňatcích důstojníků A — VI ze 17. listopadu 1924, nejsou v daném případě směrodatné již proto, že byly vydány až po uzavření st-lova sňatku. Výnos č. 6000/14 z r. 1925, jehož se nař. rozhodnutí dovolává, dovozuje právě, že důstojníci býv. státu, kteří se do čsl. armády přihlásili, podléhali povinnosti vyslovené ve služ. předpisu A — 36, dokud předpis ten v čsl. armádě platil.
St-l namítá mimo to, že sňatky uzavřené v době popřevratové byly schváleny dodatečně výnosem mno, uveřejněným ve věstníku z r. 1924 či 1925, — ale byv vyzván nss-em, aby výnos ten blíže označil, uvedl, že jde o výnos důvěrný, ve věstníku neuveřejněný, jímž byli důstojníci, kteří se oženili po převratu bez úředního povolení, vybídnuti, aby se hlásili za účelem získání dodatečného svolení. Žal. úřad sdělil také, že podobný výnos o schválení sňatků nebyl vůbec vydán. Výnos mno z 23. května 1925 č. 7789/14 (věcný věstník 1925 č. 27 čl. 345), dle něhož jest za sňatky uzavřené s povolením podle služ. řádu A — VI pokládati sňatky důstojníků, uzavřené po 28. říjnu 1918 na základě povolení býv. rak.-uh. min. války (rak. neb uh. min. zeměbr.), vydaného nejpozději do 28. října 1918, na daný případ použíti nelze, poněvadž st-l ani netvrdí, že by byl podobné povolení před 28. říjnem 1918 obdržel.
Není tedy důvodnou námitka, že v době uzavření st-lova sňatku nebylo pro ně třeba povolení voj. úřadů, a jest nař. rozhodnutí, pokud zamítá st-lův nárok proto, že jeho sňatek byl uzavřen bez předepsaného povolení, odůvodněno ustanovením § 3 lit. a) zák. č. 41/1887.
Ovšem namítá stížnost ještě, že mno samo uznalo svého času st-lův sňatek tím, že mu až do prosince 1922 drah. přídavek na manželku vyplácelo, že výnos, jímž byly st-li tenkráte zaopatř. požitky přiznány a na jeho základě pak vypláceny, nabyl moci práva, pročež nemůže býti úřadem dodatečně změněn a že bylo tedy již také zastavení výplaty přídavku toho nesprávné. Ale také tato námitka není důvodná.
St-li byly, jak úvodem vylíčeno, přiznány výnosem mno z 11. listopadu 1920 ze zaopatř. požitků jen požitky shora uvedené, drah. přídavek na manželku nebyl mu ani tímto ani jiným výnosem mno přiznán a st-l také svými podáními, řízenými na mno, otázku tohoto nároku na spor nevznesl. Drah. přídavek na manželku byl st-li poukázán a vyplácen pouze voj. pens. likvidaturou, když jí st-l na její dotaz sdělil, že jest ženat. Nebyl tedy st-li přídavek ten přiznán žádným právní moci schopným rozhodnutím, nýbrž pouhým pokladničním poukazem, jejž může úřad kdykoliv změniti, shledá-li, že jím byl straně přiznán nějaký požitek neprávem.

Citace:

č. 6433. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 613-617.