Č. 6262.

Váleční poškozenci: Jak jest postupovati při výpočtu části příjmu, kterou vál. poškozenec béře účast na příjmu rodičů nebo předků k jeho výživě po zákonu povinných?
(Nález ze dne 29. ledna 1927 č. 26792/26.)
Věc: Antonín H. v L. (adv. Dr. Ferd. Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Vojt. Elsnic) o invalidní důchod.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 16. ledna 1921 přiznal zem. úřad pro péči o vál poškozence v Čechách st-li od 1. května 1920 až na další podle zák. č. 142/1920 invalidní rentu 640 Kč ročně s 50% drah. přirážkou od 1. května 1920 do konce března 1921. Výměrem z 15. ledna 1925 vyslovil týž úřad, že st-li od 1. ledna 1921 invalidní důchod nepřiznává a výrok ten odůvodnil v podstatě takto: St-l byl sice nálezem okr. sociálně lékařské komise v Č. z 19. června 1920 uznán vál. invalidou s 30 % neschopností k výdělku. Než konaným šetřením bylo zjištěno, že žije ve společné domácnosti se svým otcem, který je majitelem hospodářství, a že st-l je se svojí manželkou na tomto hospodářství činný. Příjem z hospodářství toho, rozpočten na jednotlivé členy rodiny obživou na hospodářství závislé, že pak převyšuje zákonem stanovenou hranici včetně důchodu. Neprávem vyplacený důchod za dobu od 1. ledna 1921 v částce 3681 Kč se předpisuje st-li k náhradě a bude vymáhán.
Na odvolání z tohoto výměru ponechalo min. soc. péče st-li nař. rozhodnutím důchod až do 31. ledna 1922, stran důchodu za dobu od 1. února 1922 do 31. prosince 1923 pak odvolání zamítlo. Rozhodnutí svoje odůvodnilo pak takto: Ze spisů není vidno, že jest st-l spolumajitelem hospodářství svého otce, na němž mu vypomáhá a spolužije. St-l sdílí se svou manželkou, 2 dětmi, narozenými dne 13. února 1922 a 15. prosince 1923, a se svým otcem společnou domácnost. Sám jest nemajetný. Dle § 2 odst. 3 zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. započítává se, má-li vál. poškozenec rodiče, kteří dle zák. jsou povinni přispívati k jeho výživě, do příjmu vál. poškozence onen díl příjmu rodičů, jenž vypočten podle počtu členů rodiny by na něho připadl. Zákon č. 39/22 vstoupil však v platnost teprve 1. února 1922 a nepůsobí zpět. Proto byl ponechán výměr z 16. ledna 1921 až do 31. ledna 1922 dále v platnosti. Dle přípisu berní správy v K. činí příjem z hospodářství otce st-lova v r. 1921, rozhodující dle vlád. nař. č. 346/20 a č. 363/22, k § 2 lit. a) v r. 1922 27800 Kč, v r. 1922 pak 18600 Kč. Připadá tedy na jednoho člena rodiny do 13. února 1922 27800 : 3 = 9266 Kč 66 h, pak do konce roku 1922 27800 : 4 = 6950 Kč a v r. 1923 18600 : 4 = 4650 Kč, tedy pro rodinu st-lovu 9266-66 X 2 = 1853332, resp. 6950 X 3 = 19850, resp. 4650 X 3 = 13950 Kč. Příjem ten byl vždy větší nežli součet požitků Kč (540 + 270) = 810, resp Kč (540 + 270 + 54) = 864 a příjmové hranice Kč 6600 K, resp. Kč 7200, totiž Kč 7410, resp. Kč 8064 (§§ 8, 2, 3 zák.). Z toho důvodu st-li dle § 2 cit. zák. od 1. února 1922 do 31. prosince 1923 nárok na důchod nepřísluší.« — — — — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Předpis odst. 3. § 2 zák. č. 39/1922 stanoví, že v případě, má-li poškozenec rodiče nebo předky, kteří dle zák. jsou povinni přispívati k jeho výživě, započítává se do příjmu vál. poškozence onen díl příjmů rodičů neb předků, jenž vypočten podle počtu členů rodiny by na něho připadl.
Žal. úřad uplatňuje proti st-li tento předpis a — vykládaje jej v souvislosti s ustanovením odst. 2 § 2 zák. č. 39 z r. 1922 — dospívá k právnímu stanovisku, že do počtu členů participujících na příjmu rodičů nebo předků vál. poškozence, žije-li tento s nimi ve společné domácnosti, má se počítati nejen poškozenec sám, nýbrž i členové jeho rodiny, tedy manželka a děti, nikoliv však rodiče, případně ascedenti, z jejichž příjmů se část do příjmu poškozence dle cit. ustanovení započítává. Vycházeje pak v daném případě z tohoto stanoviska, dělí zjištěný příjem st-lova otce z jeho hospodářství stejným dílem na st-le, jeho manželku a 2 dítky a díly ty pak st-li podle ustanovení odst. 2 § 2 zák. č. 39/22 do jeho příjmu započítává. Tím ovšem započítává do příjmu st-lova celý příjem jeho otce z jeho hospodářství. Stížnost naproti tomu vytýká, že zjištění žal. úřadu, že st-l bydlí se svým otcem ve společné domácnosti, spočívá na vadném řízení, ježto st-l bydlí v čp. 6, kdežto jeho otec v čp. 4, a v dalším popírá správnost výkladu odst. 3 § 2 zák. č. 39/1922 žal. úřadu a zastává stanovisko, že podle zmíněného ustanovení toliko ta část z příjmu rodičů se započítává do příjmu váleč. poškozence při zjišťování jeho nároku na invalidní důchod, která na něho samého jako člena rodiny dotyčného ascendenta připadá. Tuto část stížnosti shledal nss důvodnou.
Zákon z 20. února 1920 č. 142 Sb., podle jehož ustanovení v daném případě st-li důchod byl vyměřen, jednaje v § 2 o hranici příjmové vál. poškozence pro jeho nárok na důchod, stanoví v odst. 2 zmíněného paragrafu, že do příjmu vál. poškozence započítává se příjem všech osob, k jichž výživě vál. poškozenec podle zák. jest povinen přispívati a jež s ním bydlí ve společné domácnosti. Že by také ještě jiný, činností vál. poškozence nepodmíněný příjem se měl započítávati při zjišťování poškozencova nároku na důchod a jeho výši, zákon v §u 2 ani jinde nestanoví; naopak zákon jedná v posl. odstavci § 2 toliko o příjmu vál. poškozence, plynoucím z jeho činnosti hospodářské samostatné a nesamostatné a nařizuje, že příjem z nesamostatné hospodářské činnosti má se započítávati jen polovicí.
Zákon č. 142/1920 doznal částečně změny zákonem z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. Změnou tou postižen byl též zmíněný již předpis § 2 a to v tom směru, že jednak zvýšena byla hranice příjmu pro nárok na důchod, jednak vsunuto bylo do něho jako odstavec třetí ustanovení již dříve uvedené, že totiž do příjmu vál. poškozence v případě, že má rodiče nebo předky, kteří dle zák. jsou povinni přispívati k jeho výživě, započítává se též onen díl příjmu rodičů nebo předků, jenž vypočten podle počtu členů rodiny by na něho připadl. Tímto předpisem doplňuje se sice ustanovení odst. 2 § 2 zák. o započítávání příjmu nepodmíněného činností vál. poškozence, při stanovení jeho nároku na důchod, nedoplňuje se však předpisem tím jako součástí tohoto odstavce, jejž bylo by pak vykládati v souvislosti s ustanovením dřívějším, nýbrž jako samostatným ve zvláštním odstavci umístěným předpisem, při jehož výkladu nelze se dovolávati ustanovení dřívějšího o započítání příjmu nepodmíněného činností vál. poškozence při zjišťování nároku jeho na důchod již také proto, že není zde předpokladem pro započítání příjmu zákonná povinnost vál. poškozence přispívati k výživě, jako je tomu v odst. 2 § 2 při započítání příjmu členů jeho rodiny, nýbrž naopak zákonná povinnost rodičů, resp. předků k výživě vál. poškozence.
Nutno tedy při výkladu ustanovení v odst. 3 § 2 zák. č. 39/1922 hleděti toliko k jeho obsahu a znění. Ale je-li tomu tak, pak je pro spor zcela bez významu námitka vadného řízení, založená na tom, že zjištění žal. úřadu, že st-l bydlí se svým otcem ve společné domácnosti, odporuje faktickému stavu; neboť předpis odst. 3 § 2 zák. č. 39/1922 nečiní započítání podílu vál. poškozence z příjmu jeho rodičů nebo předků závislým na tom, aby vál. poškozenec žil s rodiči, resp. předky k jeho výživě po zákonu povinnými ve společné domácnosti. Rovněž pak nelze vzhledem k jasnému a striktnímu znění tohoto odstavce mezi členy rodiny, k nimž se má hleděti při zjišťování kvóty, která se má započítati do příjmu vál. poškozence z příjmu jeho rodičů, resp. předků k jeho výživě po zákonu povinných, čítati též členy rodiny váleč. poškozence; neboť zákonná povinnost přispívati k výživě členů rodiny vál. poškozence stíhá v prvé řadě vál. poškozence, z kteréhož důvodu také zákon podle počtu těchto členů připouští zvýšení jeho příjmové hranice pro nárok na důchod; naopak možno hleděti toliko k těm osobám, k jichž výživě přispívati jsou rodiče, resp. předci vál. poškozence po zákonu v prvé řadě povinni, mezi něž ovšem nelze počítati členy domácnosti vál. poškozence dotud, dokud po zákonu povinnost k jich výživě stíhá výlučně vál. poškozence. Že pak při stanovení podílu vál. poškozence na příjmu jeho rodičů, resp. předků, nelze z počtu osob, na něž se příjem po smyslu odst. 3 § 2 zák. č. 39/1922 rozvrhuje, vyloučiti osoby, o jichž příjem jde, tedy rodiče, resp. předky vál. poškozence, je vzhledem k tomu, co bylo již uvedeno, samozřejmé a nepotřebuje zvláštního odůvodnění.
Za tohoto stavu věcí je právní stanovisko, na němž žal. úřad svoje rozhodnutí založil, v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 6262. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 283-286.