Č. 6228.

Bytová péče. — Administrativní řízení: I. V jaké
míře byly předpisy zákona č. 592/1919 o zabírání bytů obcemi zachovány v platnosti i po vydání zák. č. 100/1921? — II. Obec není oprávněna byt zabraný podle nař. č. 38/1919 a zák. č. 592/1919 přikázati novému nájemníkovi po 30. červnu 1921.
(Nález ze dne 15. ledna 1927 č. 589.)
Věc: Josef a Emilie P. v H. (adv. Dr. Václ. Dvořák z Prahy) proti
okresní správě politické v H. stran věci bytové.
Výrok: Nař. rozhodnutí okresní správy politické v H., pokud obsahuje výrok o přípustnosti dalšího přikázání zabraného bytu, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výměrem z 9. května 1919 zabrala obec H. podle vl. nař. čís. 38/1919 v domě nyní st-lům patřícím 6 nepronajatých bytů, z nichž přidělila jeden Josefě P. Nájemnice vystěhovala se 18. října 1925, načež obec přípisem z 18. října 1925, spisům nepřipojeným, sdělila vlastníkům domu, že uvolněný byt přikazuje rodině jiné. Odpor st-lův byl osp-ou zamítnut; k odvolání strany zrušila zsp rozhodnutí to v podstatě proto, že vl. nař. čís. 38/1919 pozbylo platnosti a §em 14 zák. čís. 225/1922 zachována v platnosti jen ona zabrání, která v době platnosti zabíracích předpisů čís. 38/1919 a 592/1919 byla provedena,
a že obce nejsou oprávněny přikázati byty svého času zabrané i nadále, když dosavadní nájemník se vystěhoval. K odvolání obce zrušilo min. soc. péče nař. rozhodnutím výroky podřízených úřadů pro nesprávné právní poučení. Na to zamítla osp v H. nař. výnosem odpor proti přikázání bytu jiné rodině z týchž důvodů, z nichž zamítla odpor proti původnímu přikázání bytu, totiž že § 14 zák. z 11. července 1922 čís. 225 byla platnost záboru obcí pravoplatně vyslovených dle vl. nař. čís. 38/1919
a zák. čís. 592/1919 prodloužena, platí tedy zábor i nadále, obec má
právo volně disponovati zabranými byty a může je tedy v případě uvolnění i přikazovati novému nájemníkovi.
Stížnosti k nss podané naříkají jednak rozhodnutí min. soc. péče, jednak výměr osp-é.
Nss nemohl dáti stížnostem za pravdu, pokud směřují proti výnosu min. soc. péče proti oné části rozhodnutí osp, kterou straně bylo dáno poučení o opravných prostředcích v ten rozum, že uvedené rozhodnutí je podle § 27 zák. čís. 592/1919 konečné, uváživ toto:
Paragrafem 70 zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. bylo stanoveno,
že obec a společné bytové úřady, které podle §§ 1 a 33 zák. z 30. října
1919 čís 592 Sb. o zabírání bytu obcemi byly do 31. prosince 1920 zmocněny, aby provedly opatření podle cit. zákona, mohou v provádění těchto opatření pokračovati do 30. června 1921. Zmocnění to po tomto
termínu prodlouženo nebylo. Paragrafem 70 cit. zák. nebyl zák. č. 592/1919, jenž vstoupil na místo vl. nař. z 22. ledna 1919 č. 38 Sb., zrušen in toto, dnem 30. června 1921 uhaslo jen oprávnění obcí a společných bytových úřadů k provádění opatření podle §§ 2—31 zák. č. 592/1919, tímto dnem pominula jen pravomoc obcí, zabrati byty a přikázati je nájemníkům, tedy zasahovati do disposiční sféry majitelů domů. Ačkoliv obce po 30. černu 1921 nebyly dále oprávněny, zabírati a přikazovati byty podle zák. čís. 592/1919, zůstala obcím přec ještě řada
úkolů, které jim náleželo provésti podle uvedeného zákona. Zejména zůstala v platnosti i po 30. červnu 1921 ona ustanovení zák. čís. 592/1919, která se týkala vrácení zabraných bytů jejich majetníkům. Nepřestala-li však 30. června 1921 působnost obcí a společných bytových úřadů vůbec, musil pro ony případy, v nichž náležela obcím a společným bytovým úřadům činnost rozhodovací, a pak i pro případ sporů vznikajících z řečených úkolů obce v platnosti zachovaných, býti zachován i postup instanční proti rozhodnutím těm. S tohoto hlediska nutno proto uznati, že § 27 zák. čís. 592/1919 nebyl §em 70 zák. čís.
100/1921 zrušen, jak stížnosti mylně za to mají. Nemohl proto nss shledati, že by výrok žal. ministerstva a výrok prvé stolice, pokud se dovolávají § 27 zák. čís. 592/1919 jako dosud platné právní normy, odporoval zákonu.
Ve věci samé uznal nss stížnost důvodnou.
Osp zamítla odpor proti přikázání bytu, zabraného v roce 1919 podle vl. nař. čís. 38/1919 z důvodu, že platnost záboru provedených podle tohoto nařízení a podle zák. čís. 592/1919 bvla §em 14 zák. čís. 225/1922 prodloužena, zábor platí nadále a obec může s takovým bytem volně disponovati, tedy jej v případě uvolnění přikázati nájemníku jinému. Názoru tomu nss nemohl přisvědčiti.
Sedes materiae předmětného sporu dlužno hledati v předpisech IV. oddílu zák. čís. 225/1922 o mimořádných opatřeních bytové péče.
Podle 1. odst. § 14 zařaděného do IV. oddílu tohoto zák. zůstávají zabrání místností, provedená podle vl. nař. čís. 38/1919 a zák. čís. 592/1919, v platnosti. V odstavci 2. stanoveno, že obce a společné bytové úřady, které podle §u 70 zák. čís. 100/1921 byly do 30. června 1921 zmocněny, aby provedly opatření podle zák. čís. 592/1919, mohou podle zák. toho činiti veškerá opatření nutná za účelem správy a vrácení bytů zabraných a za účelem zabezpečení svých práv a splnění svých povinností ze zabrání pro ně vyplývajících. Tímto druhým odstavcem § 14 byla vymezena pravomoc obcí a společných bytových úřadů na
ona opatření, která jsou nutná za účelem správy a vrácení zabraných bytů. V poměru obcí a společných bytových úřadů k majetníkům zabraných bytů byl tím rozsah oprávnění obcí a společných bytových úřadů přesně vyznačen v ten rozum, že pravomoc obcí a společných
bytových úřadů má se omezovati toliko na správu a vrácení zabraných bytů. Pod pojem ten nelze subsumovati další přikázání bytů, za platnosti vl. nař. čís. 38/1919 neb zák. čís. 592/1919 zabraných a po 30. červnu 1921 uvolněných, ježto předpisy IV. oddílu zák. čís. 225/1922 nemají na mysli nic jiného, než likvidaci zabrání bytu provedeného v době nejkrutší tísně bytové.
Z těchto úvah dospěl nss k názoru, že žal. úřad nebyl oprávněn přikázati nucenému nájemníkovi zabraný byt, když byt ten se uvolnil po 30. červnu 1921 vystěhováním osoby, pro kterou byl svého času platně zabrán, a zrušil proto rozhodnutí osp-é, pokud obsahuje výrok o přípustnosti dalšího přikázání zabraného bytu, pro nezákonnost.

Citace:

č. 6228. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 226-228.