Č. 6417.

Mimořádná opatření. — Živnostenské právo (Slovensko): Okolnost, že podnik průmyslový nemohl po čas války býti provozován, nemá sama o sobě za následek prodloužení výhod podniku tomu podle zák. čl. III : 1907 udělených.
(Nález ze dne 21. března 1927 č. 5760).
Věc: Firma T. v Trenčíně (adv. Dr. Leopold Ringwald z Trenčína) proti ministerstvu obchodu (min. taj. Dr. Jos. Jirsák) o státní výhody.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Býv. uher. min. obch. ve shodě s min. předsedou pověřeným správou min. fin. povolil st-lce výnosem z 27. ledna 1910 pro její továrnu na tkaní a vyhotovování česané vlny v Trenčíně ve smyslu zák. čl. III : 1907, jehož platnost, pokud jde o I. hlavu, byla prodloužena zák. čl. III : 1916, předběžně zabezpečené státní výhody na 15 roků, počítajíc ode dne 14. listopadu 1907. Dalším výnosem z 11. května 1911 povolil týž ministr ve shodě s min. fin. st-lce pro její prádelnu na česanou vlnu v Trenčíně tytéž výhody na 15 roků, počítajíc ode dne 1. března 1910.
Opětovnými podáními řízenými jednak na min. fin., jednak na gfř v Bratislavě domáhala se stěžující si firma toho, aby bylo uznáno, že stanovená 15letá lhůta přiznaných výhod je ipso jure prodloužena o dobu trvání světové války, t. j. o 41/4 roku, po kterou firma nemohla závod provozovati. Žádosti tyto vrcholí v petitu, jehož se stížnost dovolává a jenž doslovně zní: »Ráčte následkom neodstranitelnej prekážky vis major svetovej války vypovedať, že nám v smysle nariadenia býv. maď. min. obchodu na základe zák. článku III. z roku 1907 zabezpečené štátné výhody, sprostenia daní atd. predlužujú sa o 4 a 1/4 rokov, dobou trvania války a že tým sročnost nám zabezpečených štátných výhod pre našu v Trenčíně zariadenú prádelnu na česanú prízu na miesto 1. marca 1925, 1. júna 1929 a štátné výhody pre našu v Trenčíně zariadenú továrňu na tkanie a vyhotovenie česanej vlny na miesto 13. novembra 1922, 13. februára 1927 navstane, potažně nastúpí.«
Tento petit pojímá a vykládá stížnost v ten rozum, že se firma nedomáhala nějakého nového udělení výhod nebo prodloužení výhod dříve přiznaných, nýbrž uznání, že právo na výhody, jehož st-lka cit. výnosy býv. uh. min. obch. nabyla, se zřetelem k účinkům války, obsahuje časově dobu 15 let nepočítajíc v to dobu války. Jinými slovy, firma nežádala nějaký konstitutivní akt úřadu, jímž by jí bylo nějaké nové právo propůjčeno, nýbrž toliko o deklaratorní výrok o dosahu a rozsahu práva, jehož podle názoru stížnosti již oněmi výnosy uh. min. obch. nabyla. Podle právní povahy šlo tedy firmě o autoritativní výklad právního obsahu oněch min. výnosů z r. 1910 a 1911. Poněvadž pak přiznání výhod ve smyslu zák. čl. III:1907 podle § 4 náleží nesporně do příslušnosti min. obch. v dorozumění s min. fin., nutno min. obch. pokládati za příslušné k rozhodování, vzejde-li pochybnost o obsahu a dosahu výhod již přiznaných, a nemůže tato ze zákona vyplývající příslušnost býti přesunuta na úřad jiný tím, že strana svůj petit řídí na úřad nepříslušný.
Bylo-li však min. obch. příslušno k rozhodování o podáních st-lky, nemohl nss shledati ani nezákonnost, ani vadnost řízení v tom, že věcně nepříslušné min. fin. podání mylně na ně řízené postoupilo úřadu příslušnému a nemůže st-lka důvodně tvrditi, že tímto postupem bylo porušeno nějaké její právo. Musil proto nss veškeré námitky stížnosti v tomto směru uplatňované zamítnouti jako bezdůvodné. — — —
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. obch. v dohodě s min. fin. zmíněným podáním firmy, protože zák. článek III:1907 nezná přerušení lhůty daňového osvobození a dle § 4 jest osvobození to přípustno nejdéle na 15 roků. K námitce, že mezi býv. uh. vládou a st-lkou vznikl tím, že st-lka převzala závazky jí býv. uh. vládou uložené a tato vláda jí za to poskytla zmíněné výhody, smluvní poměr, do něhož vstoupil čsl. stát jako stát nástupnický, podotkl žal. úřad, že konstrukce tvrzené smlouvy je nemožná, neboť cit. zák., v němž jsou stanoveny podmínky, za kterých lze určitým podnikům výhody uděliti, není prohlášením státu jako smluvní strany, nýbrž jest zákonnou normou o poskytování výhod. V nař. rozhodnutí bylo také poukázáno k tomu, že podnik st-lčin patří do výrobního odvětví, které jest na území republiky zastoupeno takovou měrou, že výrobky stačí nejen pro tuzemskou potřebu, nýbrž většina jest určena pro vývoz, takže by přiznané výhody mohly býti právem odvolány. Nestalo-li se tak, znamená to pro st-lku již značnou výhodu a není možno povolené výhody bez zvláštních důležitých příčin prodlužovati.
Nss nemohl vývody stížnosti směřující proti právnímu pojetí v tomto rozhodnutí projevenému uznati za odůvodněné.
Udělení výhod podle zák. čl. III:1907 jest podle své podstaty aktem vydaným úřadem u výkonu kompetence zákonem jemu přikázané, tedy rozhodnutím neb opatřením ve smyslu § 2 zák. o ss; jsou proto zcela mylné veškeré výhody stížnosti, opírající se o tvrzení, že jde tu o nějaký poměr smluvní mezi státem a podnikatelem. Takovéto povahy nenabývá ovšem výrok výhody přiznávající ani tím, že udělení výhod bylo vázáno na určité podmínky, neboť také stanovení podmínek jest výkonem rozhodovací činnosti úřadu.
Dospěv těmito úvahami k závěru, že min. obch. bylo v dohodě s min. fin. příslušno, aby ve věci rozhodlo, a shledav dále, že předmětem rozhodnutí, jehož se st-lka domáhala, byla otázka, zdali 15leté trvání výhod jí svého času přiznaných se časově automaticky prodlužuje o dobu, po kterou firma nemohla následkem událostí válečných závod provozovati, musil nss uvažovati, zdali žal. úřad k této otázce právem odpověděl záporně, poukázav k tomu, že zák. čl. III:1907 nezná přerušení 15leté lhůty v § 4 jako nejdelší doby trvání výhod stanovené.
Nss nemohl ani v tomto výroku shledati nezákonnost. St-lka sama nedovolávala se a ovšem ani nemůže se odvolati na nějaký positivní předpis právní, jímž by válce a úředním opatřením v důsledku války učiněným byl takový právní účinek přiznán. St-lka má však za to, že i bez takového positivního předpisu vyplývá z jakýchsi všeobecných zásad právních, že trvání výhod se automaticky ipso jure prodlužuje, když pro nepřekonatelné překážky, t. j. pro vis major využití výhod po nějakou dobu bylo nemožné. Názor st-lčin, že vis major, bránící využívání výhod, ipso jure, t. j. již podle povahy věci, má za následek prodloužení oné doby, jest mylný. Takovýto účinek mohl by býti vyvozován buď jen z nějakého výslovného ustanovení zákona anebo z obsahu a znění onoho aktu, jímž výhody byly přiznány. Ale ani zák. čl. III:1907, ani cit. výnosy býv. uh. min. obch. nepodávají nijaký podklad pro stanovisko stížnosti. Zákonodárství tam, kde takové nebo podobné právní účinky chtělo válce (nebo jiným neodvratným okolnostem) přiznati, učinilo tak zvláštními positivními normami, jako na př. zákonem z 24. července 1919 č. 446 Sb., zák. z 21. prosince 1921 č. 480 Sb. a zák. z 20. prosince 1922 č. 389 Sb. o úpravě promlčení práva k vyměření a vymáhání daní a dávek.
Není-li však formálního předpisu, jenž by stanovil, že doba trvání výhod udělených podle zák. čl. III:1907 se automaticky prodlužuje o dobu trvání války nebo jiných překážek bránících využití výhod, nemohl nss shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad neuznal, že výhody st-lce přiznané se prodlužují přes dobu původně stanovenou.

Citace:

č. 6417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 580-582.