Č. 6419.

Vojenské věci. — Administrativní řízení: I. Proti náhradnímu nálezu vydanému podle § 3 zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z. lze podati »odpor«, žádající, aby věc byla odevzdána na pořad práva, třebas náhr. nález je ještě naříkatelný v cestě administrativní. — II. Dny poštovní dopravy neodečítají se od lhůty stanovené pro podání adm. rekursu proti náhr. nálezu podle cit. zák.
(Nález ze dne 21. března 1927 č. 5849).
Věc: Karel K. v Praze (adv. Dr. Emil Pištěk z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (odb. rada Dr. Č. Hubáček) stran včasnosti opravných prostředků. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jde o včasnost st-lova rekursu z 10. dubna 1925, zrušuje se pro vady řízení. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem intendance zem. voj. velitelství v Praze ze dne 14. února 1925 byla st-li na základě § 3 zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z. uložena náhrada částky 75832,60 Kč, při čemž vysloveno, že st-l má právo do 30 dnů po doručení tohoto nálezu podati proti němu rekurs na mno, zaslaný přímo na intendanci zem. voj. vel. anebo do 2 týdnů písemnou námitku, kterou by se domáhal, aby věc přišla na pořad práva civilního. Nález tento byl st-li doručen dne 14. března 1925.
Podáním z 10. dubna 1925, došlým k intendanci zem. voj. vel. v Praze dne 14. dubna 1925, prohlásil st-l, že proti hořejšímu nálezu vznáší tímto podáním ve smyslu § 3 cit. zák. č. 72/1887 jednak odpor, jejž pokládá za podaný včas, poněvadž nález jest cestou správní ještě zrušitelný, jednak pro případ, že by odporu nebylo dáno místo, k mno rekurs. Výměrem z 15. května 1925 vyslovila intendance zem. voj. vel. v Praze, že po rozumu § 50 předpisu K-l zamítá jako opožděné námitku i rekurs st-lův, poněvadž nález o náhradě byl st-li dle jeho vlastního potvrzení doručen dne 14. března 1925, námitka resp. rekurs st-lův byly pak intendanci zem. voj. vel. podle poštovní knihy doručeny dne 14. dubna 1925, tedy po uplynutí lhůty předepsané §em 49 knihy K-1 pro podání námitky i rekursu.
Do tohoto rozhodnutí podal st-l k mno stížnost, v níž uvedl, že podle zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z. možno proti náhradnímu nálezu až do jeho pravomoci podati jednak odpor, jednak rekurs. Rekurs sluší podati do 30 dnů po doručení nálezu a zaslati na intendanci zem. voj. vel. V této 30denní lhůtě dal st-l jak písemný odpor, tak i rekurs rekomandovaným dopisem na poštu a to dne 11. dubna 1925. Došel-li dopis k intendanci teprve dne 14. dubna 1925, není věcí st-lovou, poněvadž v právním poučení, kterého se mu náhradním nálezem dostalo, není řečeno, že rekurs měl doručiti intendanci do 30 dnů, totiž do 13. dubna 1925. St-l navrhl, aby žal. úřad prohlásil jak st-lův odpor, tak i jeho rekurs za včas podaný.
Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že nevyhovuje stížnosti st-lově do rozhodnutí intendance zem. voj. velitelství z 15. května 1925, neboť odmítnutí rekursu jako opožděného jest po právu důvodem, ježto služ. předpis K-l v § 50 výslovně stanoví, že rekurs nebo odpor jest podati ve stanovené lhůtě (§ 49) u toho voj. úřadu, který vydal nález.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Dle § 3 zák. ze 6. června 1887 č. 72 ř. z., na jehož základě byl proti st-li vydán nález ukládající mu náhradu škody způsobené porušením služ. povinností, může ten, jenž k náhradě škody byl odsouzen, podati proti nálezu odpor, a to do 2 týdnů ode dne doručení nálezu, u úřadu, který nález vydal. Odpor tento působí dle 3. odst. cit. § odkázání přisouzené pohledávky na řádný pořad práva. Dle 2. odst. téhož § jest tento odpor také tehdy přípustný, jestliže nález jest ještě naříkatelný v adm. cestě.
Opíraje se o tento posléze cit. předpis a bera za základ, že dle § 49 služ. knihy K-1 příslušelo mu proti nálezu náhradnímu právo podati do 30 dnů rekurs k žal. úřadu, tvrdí st-l, že po tuto dobu 30 dní byl náhradní nález naříkatelný v adm. cestě a že proto odpor, který k žal. úřadu vznesl sice po uplynutí 2 týdnů ode dne doručení náhradního nálezu, avšak před uplynutím 30denní lhůty rekursní, byl ve smyslu 2. odst. § 3 cit. zák. č. 72/1887 vznesen včas, vycházeje z právního názoru, že ustanovením právě cit. 2. odst. § 3 prodlužuje se 2týdenní lhůta, stanovená pro odpor prvním odstavcem § 3 na tak dlouho, dokud náhradní nález jest v adm. cestě naříkatelný, to jest na dobu 30 dnů, po kterou běží lhůta k podání adm. rekursu.
Názoru tomu nelze ovšem přisvědčiti. V odst. 1. § 3 cit. zák. č. 72/1887 jest výslovně stanoveno, že lhůta k podání odporu působícího převedení věci s cesty řízení adm. na pořad práva, činí 2 týdny ode dne doručení nálezu. Předpisem 2. odst. § 3 nebyla tato lhůta nikterak prodloužena, neboť není jím stanoveno, že odpor jest přípustný také do té doby, do které jest nález v cestě adm. naříkatelný, nýbrž řečeno jest jen, že odpor jest také tehdy přípustný, jestliže nález jest ještě naříkatelný v cestě adm. Smysl tohoto ustanovení vysvitne daleko lépe z textu německého, jenž zní: Diese Einsprache ist auch dann zulӓssig, wenn das Erkenntnis noch einer Anfechtung auf adm. Wege unterliegt. To znamená, že odpor žádající převod věci na pořad práva, může býti podán také v tom případě, že náhradní nález podléhá ještě opravnému prostředku adm., tedy že jest přípustný i proti takovému náhradnímu nálezu, který není výrokem poslední adm. instance, nýbrž výrokem ještě také v adm. cestě naříkatelným.
Z toho plyne, že proti náhradnímu nálezu I. instance, vydanému dle § 3 cit. zák. č. 72/1887, přísluší sice postiženému právo naříkati tento nález adm. rekursem ve lhůtě §em 49 cit. služ. knihy K-1 stanovené, že však postižený, nejsa vázán, vyčerpati dříve tento instanční pořad adm. a vymoci tak konečné rozhodnutí poslední stolice v instančním postupu adm., může svým odporem již proti výroku I. instance žádati, aby věc odkázána byla na pořad práva. Tím ovšem nemohla doznati změny lhůta určená pro odpor 1. odstavcem § 3, a jest ji pokládati za zachovanou jen tenkráte, jestliže odpor podán byl do 2 týdnů ode dne doručení nálezu, proti němuž směřoval, kdežto odpor podaný do nálezu I. instance po této lhůtě sluší považovati za opožděný, třebas snad podán byl ve lhůtě běžící současně i pro opravný prostředek adm., jemuž náhradní nález dosud podléhal.
V daném případě doručen byl st-li náhradní nález I. instance 14. března 1925. Bylo tedy odpor, třebas snad lhůta k adm. rekursu končila dnem 13. dubna 1925, podati, měl-li býti považován za včas podaný, nejpozději dne 28. března 1925. Vznesl-li jej však st-l, jak v řízení adm. sám doznal a ve stížnosti též přiznává, teprve po této lhůtě, byl odpor ten opožděn a nelze pak výroku žal. úřadu, jenž rekursu st-lovu včasnost odporu dovozujícímu důvodnosti nepřiznal, vytýkati právem rozpor s právním řádem a jest pak stížnost v tomto směru bezdůvodná.
Pokud pak jde o otázku včasnosti st-lova rekursu z 10. dubna 1925, sluší uvážiti:
Dle § 49 služ. knihy K-1 přísluší tomu, proti komu byl náhradní nález dle § 3 cit. již zák. č. 72/1887 vydán, právo podati proti nálezu do 30 dnů ode dne doručení rekurs k mno. Dle § 50 téže služ. knihy jest tento rekurs ve lhůtě k tomu určené podati u onoho voj. úřadu, který náhr. nález vydal.
Dovolávaje se těchto předpisů a poukazuje k tomu, že proti náhr. nálezu, který mu byl doručen dne 14. března 1925, odevzdal svůj rekurs, adresovaný na intendanci zem. voj. velitelství, k pošt. dopravě dne 11. dubna 1925, domnívá se st-l, že rekurs dle cit. § 49 jest včas podán také tenkráte, jestliže ve lhůtě § 49 stanovené byl pro úřad, u něhož měl býti podán, odevzdán k pošt. dopravě. S tímto stanoviskem st-lovým nelze však souhlasiti.
Vyslovilť nss v řadě svých nálezů, tak zejména v nál. Boh. 102/19 adm. právní názor, že dny pošt. dopravy lze od zákonné preklusivní lhůty odečítati jen tehdy, když to jest pro dotčený obor veř. práva v zákoně výslovně stanoveno. Takové výslovné ustanovení pro obor práva, o nějž jde v přítomném případě, však dáno není, naopak z cit. již ustanovení § 50 služ. knihy K — 1, pravícího, že rekurs jest ve lhůtě k tomu určené podati u onoho voj. úřadu, který náhr. nález vydal, jest patrno, že rek. lhůta stanovená § 49 téže služ. knihy jest zachována pouze tenkráte, jestliže rekurs ještě ve lhůtě došel k onomu úřadu, který náhr. nález vydal. Lze tedy ve smyslu cit. norem za den podání rekursu pokládati pouze den, kdy rekurs k úřadu, vydavšímu náhradní nález, došel, nikoliv již den, kdy rekurs k pošt. dopravě pro tento úřad byl odevzdán.
St-l ovšem svůj názor, že odevzdáním rekursu dne 11. dubna 1925 k poštovní dopravě byl rekurs podán včas, neopírá jen o cit. normy, nýbrž dovozuje včasnost tu též ze znění právního poučení, kterého se mu dostalo v náhr. nálezu. V tomto směru poukazuje st-l k tomu, že v právním poučení bylo řečeno, že proti náhr. nálezu má právo do 30 dnů po doručení nálezu podati rekurs na mno, zaslaný přímo na intendanci zem. voj. vel., a dovozuje, že dle tohoto znění byl jeho rekurs podán včas, jestliže v rekursní lhůtě byl na intendanci země voj. vel. zaslán, t. j. k pošt. dopravě odevzdán. Námitku podstatně téhož obsahu vznesl st-l již ve svém rekursu, na jehož základě bylo vydáno nař. rozhodnutí, dovodiv dále, že ve smyslu daného mu právního poučení odevzdal svůj rekurs k pošt. dopravě pro intendanci zem. voj. vel. již dne 11. dubna 1925, zachoval se tedy dle daného mu poučení, jež nežádalo, aby rekurs byl intendanci zem. voj. vel. do 30denní lhůty skutečně doručen.
Zkoumaje na tomto podkladě zmíněné právní poučení, shledal nss, že znění právního poučení, jehož se dostalo st-li v náhr. nálezu, není dostatečně přesné a jasné a není jmenovitě stilisováno zcela ve shodě s předpisy §§ 49 a 50 služ. knihy K — 1. Touto svojí nejasností mohlo pak st-le uvésti v omyl a vzbuditi v něm domněnku, že rekurs jeho bude podán ve lhůtě, jestliže do 30 dnů ode dne doručení náhr. nálezu svůj rekurs, adresovaný na mno, zašle na intendanci zem. voj. vel., t. j. odevzdá-li jej do 30 dnů k pošt. dopravě. Mohlo-li však zmíněné právní poučení svojí nepřesnou stilisací vzbuditi ve st-li uvedenou domněnku a uvésti jej tak v omyl o skutečném právním stavu ohledně zachování lhůty rekursní, pak nemohl žal. úřad, rozhoduje v cestě instanční o včasnosti st-lova rekursu, rekurs tento prohlásiti za opožděný na základě skutečnosti, že rekurs došel na místo podací po 30ti denní lhůtě rekursní, nýbrž byl povinen zkoumati, kdy rekurs k pošt. dopravě pro intendanci zem. voj. vel. byl odevzdán, a dle tohoto dne o včasnosti rekursu rozhodnouti.
Jestliže tak žal. úřad neučinil, nýbrž pokládaje právní poučení za nezpůsobilé uvésti st-le v omyl, rozhodl o včasnosti rekursu dle dne, kdy rekurs na intendanci zem. voj. vel. došel, jest nař. rozhodnutí v tomto bodě stiženo podstatnou vadou řízení.

Citace:

č. 6419. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 583-587.