Č. 6347.

Zajištění bytů: * Zajištění bytu ve smyslu § 13 zák. č. 225/ 22 ve znění zák. č. 87/23 jest přípustno nejen tehdy, když byt se uprázdní služebním přeložením onoho státního zaměstannce, který byt 19. srpna 1922 obýval, nýbrž i tehdy, když se uprázdní služebním přeložením státního zaměstnance, v jehož prospěch byt ve smyslu § 13 cit. zák. byl zajištěn.
(Nález ze dne 26. února 1927 č. 1807.) Věc: Adam S. v M. (adv. Dr. V. Maresch z Ústí n./L.) proti zemské správě politické v Praze o zajištění bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V domě st-lově v M. obýval 19. srpna 1922 byt železn. zaměstnanec Osvald K. jako nájemce. Po jeho služ. přeložení do obce jiné v říjnu 1923 byl byt ten osp-ou v O. zajištěn pro železn. zřízence Antonína Z. Výměrem ze 7. července 1925 zajistila osp na základě § 13 zák. č. 225/22, ve znění zák. č. 87/23 byt ten, uprázdnivší se nyní služ. přeložením železn. zaměstnance Antonína Z., pro železn. zaměstnance Václava T. V odvolání uplatňoval st-l, že zajištění jest nepřípustné, poněvadž § 13 cit. zák. stanoví požadavek, aby byt byl obýván 19. srpna 1922 stát. neb železn. zaměstnancem a aby se uprázdnil služ. přeložením právě tohoto zaměstnance. Tomu že v daném případě tak není, ježto nynější nájemník bytu se nastěhoval do bytu teprve v říjnu 1923, tedy bytu 19. srpna 1922 neobýval. Nař. rozhodnutím zamítla zsp v Praze odvolání z důvodu, že zákonné předpoklady pro zajištění bytu jsou dány.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná opakuje vývody odvolání a poukazuje k tomu, že ze znění § 13 plyne, že zajištění jest jen jednou přípustno a to v tom případě, když byt se uprázdní přeložením onoho stát. zaměstnance, který byt 19. srpna 1922 obýval.
Rozhoduje o stížnosti, byl nss veden těmito úvahami: — — — —
Na sporu jest jedině právní otázka, zdali zákonitost zajištění bytu ve smyslu shora cit. zák. předpisu předpokládá uprázdnění jeho, nastavší služebním přeložením právě onoho stát. zaměstnance, který byt dne 19. srpna 1922 obýval, zdali tedy právo úřadu, zajistiti byt, jest konsumováno jednou pro vždy, když byt po státním zaměstnanci, který byt 19. srpna 1922 obýval, zajistil, a že nové zajištění již vysloviti nemůže, či zdali jest zajištění bytu po zákonu přípustno i tehdy, když byt se uprázdní služ. přeložením kteréhokoliv stát. zaměstnance byt obývajícího do obce jiné, jen když 19. srpna 1922 v onom bytě nějaký stát. zaměstnanec bydlel.
Znění zákona a čistý gramatický výklad § 13 zdál by se na první pohled nasvědčovati názoru stížností hájenému, že lze zajistiti byt, který byl 19. srpna 1922 obýván stát. zaměstnancem, jen jednou, t, j. když byt se uprázdnil tím, že právě onen státní zaměstnanec, který byt dne 19. srpna 1922 obýval, byl služebně přeložen do obce jiné, a že právo úřadu zajistiti byt zaniklo tím, že úřad v tomto případě zajištění bytu vyslovil. Nss výkladu tomu se přikloniti nemohl.
Zákon o mimořádných opatřeních bytové péče z 11. července 1922 č. 225 Sb. byl vydán za tím účelem, aby citelné nouzi bytové, která v poválečné době nastala, bylo pokud možno odpomoženo. Jako zvláštní mimořádné opatření bytové péče, na stejných úvahách založené, pojato bylo do zák. toho jako třetí oddíl ustanovení právnímu řádu dosud neznámé, totiž ustanovení o přípustnosti zajištění bytů stát. a želez. zaměstnanců. Zákon stanovil v tomto směru v § 13, že, uprázdní-li se byt, obývaný v den vyhlášení tohoto zák. státním zaměstnancem, tím, že zaměstnanec byl služebně přeložen do obce jiné, smí býti byt pronajat jen stát. zaměstnanci, kterého úřad označí, bylo-li vlastníku domu neb jeho zástupci dříve, než obdržel výpověď z bytu, dodáno rozhodnutí, kterým byt se zajišťuje pro státního zaměstnance. Účelem předpisu § 13 bylo, jak vysvítá z důvodové zprávy (tisk 3308), aby jednak státní správě, která trpí do značné míry tím, že pro obtíže bytové často nelze provésti takové obsazení některých míst, jakého vyžaduje zájem služby, bylo umožněno, chrániti veř. zájmy jí svěřené, jednak aby stát. zaměstnancům bylo umožněno, v případě služ. přeložení v novém služ. místě uspokojiti v zájmu nerušeného a zdárného konání služby svou potřebu bytovou. Za tím účelem zákon však nevyslovil přípustnost zajištění kterýchkoliv bytů pro stát. a železn. zaměstnance, nýbrž omezil přípustnost tohoto opatření jen na určité byty, vyznačiv v úvodní větě § 13 objektivně kategorii oněch bytů v ten rozum, že to mohou býti jen takové byty, které v den vyhlášení zákona, t. j. dne 19. srpna 1922, stát. zaměstnancem již obývány byly.
Správnosti názoru toho nasvědčuje také, že při novelisaci § 13 zák. č. 225 z r. 1922 zákonem z 26. dubna 1924 č. 87 Sb. bylo slovo »smí býti pronajat« nahrazeno slovem »musí býti pronajat«, čímž byla vyloučena každá jiná disposice majitele domu zajištěným bytem, kromě pronájmu stát. zaměstnanci úřadem majiteli domu určenému. Nasvědčuje tomu další okolnost, že zákon č. 225/22, který byl původně časově omezen ve svojí platnosti do 31. března 1923, byl zák. č. 87/23 prodloužen do 31. prosince 1924, pak zák. č. 296/24 do 31. prosince 1926 a konečně zák. č. 235/26 až do vydání nového zák., do 31. prosince 1927.
Uváží-li se tyto momenty, svědčící pro to, že byty obývané v den zákonem stanovený stát. zaměstnanci, nemají býti odňaty určení tomu, totiž aby bylo umožněno používání jich stát. zaměstnanci, pak nss nemůže ustanovení § 13 vyložiti jinak, nežli že zákon uvedenou větou označil objektivně kategorii bytů, které pro ubytování stát. zaměstnanců mají po dobu platnosti cit. § 13 býti reservovány. V důsledku toho nelze přisvědčiti vývodům stížnosti, která z úzkého výkladu znění zák. dospívá k úsudku, že předpokladem platného zajištění bytu jest služ. přeložení právě jen onoho zaměstnance, který dne 19. srpna 1922 byt obýval.
Výkladu opačnému, na němž spočívá nař. rozhodnutí a jejž i nss sdílí, není pak ani na závadu § 13, uváží-li se zejména, že zákon nepraví, že lze zajistiti byt, když je obýván 19. srpna 1922 stát. zaměstnancem, jen tehdy, když se uprázdní tím, že právě stát. zaměstnanec ten byl služebně přeložen do obce jiné. Předpisem tím neukládá zákon konečně vlastníkům domu trvalé břemeno, neboť počet bytů, jež k ubytování stát. zaměstnanců mohou přijíti v úvahu, jest fixován tím, že byt musel býti obýván 19. srpna 1922 stát. neb železn. zaměstnancem, počet bytů těch se stále zmenšuje tím, že se řada takových bytů neuprázdní služ. přeložením stát. zaměstnanců, nýbrž způsobem jiným, úřední zásah na byt ten vylučujícím; konečně zákon jest časově terminován, platíť nyní podle čl. I §u 1 zák. č. 235/26 až do vydání nového zákona, nejdéle do 31. prosince 1927.
Z těchto úvah dospěl nss k názoru, že zajištění bytu ve smyslu § 13 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23 jest přípustno nejen tehdy, když byt se uprázdní přeložením právě onoho stát. zaměstnance, který byt 19. srpna 1922 obýval, nýbrž i tehdy, když se byt uprázdní služ. přeložením stát. zaměstnance, v jehož prospěch byt ten byl po 19. srpnu 1922 ve smyslu § 13 zajištěn.

Citace:

č. 6347. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 452-455.