Č. 6370.

Váleční poškozenci. — Administrativní řízení: * Výrok zem. odvolací komise pro vál. poškozence podle vlád. nař. z 8. června 1922 č. 181 Sb. jakožto pouhé znalecké dobrozdání jest pro rozhodnutí zem. úřadu pro péči o vál. poškozence, resp. min. soc. péče o přiznání důchodu podle zák. č. 142/20 a č. 39/22 částí skutkové podstaty a může úřadem správním po stránce formální správnosti býti přezkoumán.
(Nález ze dne 5. března 1927 č. 4290).
Věc: František K. v M. (adv. Dr Ferd. Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Vojt. Elsnic) o důchod invalidní.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem okr. komise sociálně-lékařské v M. z 18. prosince 1919 byl st-l uznán vál. invalidou a stupeň nezpůsobilosti k výdělečné práci stanoven 100%, načež výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Čechách ze 13. prosince 1920 byl st-li přiznán na základě zák. č. 142/20 invalidní důchod ročních 1800 Kč s 50% drah. přirážkou měs. 75 Kč od 1. února 1921, pokud se týče 1. května 1920.
Výměrem téhož úřadu ze 6. prosince 1923 byla na základě výsledku nové lék. prohlídky v M. ze 17. listopadu 1923 vysloveno, že se st-l neuznává vál. invalidou a že se mu proto důchod invalidní podle zák. č. 142/20 a 39/22 od 1. ledna 1924 nepřiznává. Odvolání st-lovo bylo nálezem odvolací komise v Praze z 31. března 1924 zamítnuto a st-l nebyl vál. invalidou uznán, ježto lék. nálezem a posudkem zjištěno, že v odpor vzatý nález jest správný. Lékařský nález a posudek z 20. března 1924 zmíněnému nálezu za základ sloužící konstatuje, že st-l ztížen jest chorobou míchy, jak vysvítá z lék. nálezů, a vyvozuje, že choroba tato nepovstala ve službě voj., nýbrž již před válkou a také nebyla zhoršena, neboť povolán byv ke službě, byl ihned propuštěn s poznámkou, že vada nepovstala ve službě voj. Do zmíněného výměru zem. úřadu podal však st-l také stížnost k min. soc. péče, které zem. úřadu uložilo, aby vydal st-li nový výměr se stručným vysvětlením.
Výměr ten z 18. dubna 1925 uvádí, že st-l dle nál. zem. odvolací komise v Praze nebyl uznán vál. invalidou, ježto choroba nepovstala ani nebyla zhoršena vál. službou voj. a že mu na základě tohoto nálezu invalidní důchod dle zák. č. 142/20 a 39/22 od 1. května 1920 nebyl přiznán. Odůvodněn byl výměr takto: Jelikož st-l nebyl uznán vál. invalidou, nepřiznává se mu důchod invalidní (§ 1 shora uvedeného zák.).
Ve stížnosti do tohoto nového výměru zem. úřadu namítal st-l opětně, že v r. 1914 narukoval k voj. službě vál., že byl při presentaci uznán úplně zdravým a klasifikován jako způsobilý A, že během této služby následkem nastuzení byl několikráte v nemocnici a že se zhoršil jeho stav, takže v r. 1917 byl superarbitrován a z vojny propuštěn a že od této doby vůbec k výkonu svého povolání následkem zhoršení své choroby není způsobilý. Zhoršení toto bylo při sociální lékařské komisi uznáno, jak vysvítá také z lék. vysvědčení jiných lékařů a potvrzení ob. úřadu v M., že jeho choroba nastala následkem voj. služby vál.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. soc. péče stížnosti z těchto důvodů: Dle nálezu zem. odvolací komise v Praze z 31. března 1924 nebyl st-l — jehož choroba není souvislá s jeho voj. službou — uznán vál. invalidou. Nálezem tím, který má konečnou platnost, byl výrok nař. výměru vázán a proto zem. úřad, přihlížeje k § 1 zák. č. 39/22, právem st-li nárok na důchod nepřiznal. Stížnost není po zákonu odůvodněna, z kterýchž důvodů byl nař. výměr potvrzen.
Stížnost do tohoto rozhodnutí k nss-u podaná vytýká především nezákonnost, poněvadž béře žal. úřad za podklad svého rozhodnutí nález zem. odvolací komise a přikládá nálezu tomuto právní účinky, které mu po zákonu nepřísluší.
Rozhoduje o této stížností, uvážil nss takto:
Žal. úřad vychází z názoru, že nález zem. odv. komise z 31. března 1924, podle kterého st-l není vál. invalidou, poněvadž choroba jeho nesouvisí se službou voj., má konečnou platnost i v tom směru, že »nálezem tím byl výrok výměru zem. úřadu pro vál. poškozence ze dne 18. dubna 1925 č. 86819 vázán.« Má tedy žal. úřad za to, že nálezem tím jest vázán nejenom tento úřad, nýbrž i samo min. soc. péče.
Nss vyslovil již v několika svých usneseních, tak zejména v usnesení z 19. listopadu 1924 č. 18209, že rozhodnutí zem. odv. komise nejeví právní účinky na nároky poškozence na požitky již samo o sobě, nýbrž teprve v rozhodnutí zem. úřadu nebo min. soc. péče o důchodu, jež podle § 35 zák. č. 39/1922 na podkladě rozhodnutí zem. odv. komise jest učiniti, a dále, že nález zem. odv. komise, který není ani rozhodnutím ani opatřením, jaké má na mysli § 2 zák. o ss, má ráz pouhého znaleckého dobrozdání, které o sobě práv invalidy dotknouti se nemůže. Z toho plyne dvojí důsledek: jednak ten, že samostatná stížnost do nálezu zem. odv. komise k nss-u není přípustná, jednak pak ten, že výrok zem. odvolací komise jakožto pouhé znalecké dobré zdání tvoří součást skutkové podstaty případu, ve kterém dobrozdání toho bylo použito... Má-li dobrého zdání znaleckého jako důkazu v řízení správním býti použito, musí i toto dobré zdání býti odůvodněno. Odůvodnění posudku vyžaduje pak, aby bylo patrno, z jakých skutkových zjištění znalec vychází a o které svůj posudek opírá. Tyto skutkové momenty tvoří tedy nezbytnou součást znal. dobrozdání. Pro rozhodující úřad nemají tyto skutkové okolnosti, pokud mohou býti získány i bez pomoci a bez účasti odborníků (znalců), význam odborný a může tedy úřad neodvisle od znalců je zjišťovati. Nemůže tedy pro úřad býti závazným dobrozdání, z něhož není vůbec patrno, z jakých skutkových momentů znalec svůj odborný úsudek odvozuje.
Jestliže již z těchto úvah se podává, že znalecké dobré zdání, i když bylo získáno způsobem zvláště kvalifikovaným, jako tomu jest při nálezích zem. odv. komise pro vál. poškozence, nemusí býti pro rozhodující úřad za všech okolností závazným, vysvitne potřeba přezkoumávati nálezy komise té úřadem správním i z požadavku právní obhajoby. I straně musí býti v řízení správním dána možnost kritiky znal. dobrozdání, pokud snad positivním předpisem zákona možnost ta není v některých směrech omezena a musí vzhledem k všeobecným zásadám řízení správní ovládajícím a zejména k zásadě slyšení stran jak posudek tak i nález znalecký straně býti sdělen (srov. nál. Boh. 4589/25 a 5346/26 adm.).
Vycházeje z úvah těchto posoudil nss daný případ takto:
Zem .odv. komise pro vál. poškozence v Praze odůvodnila svůj výrok z 31. března 1924 tím, že lékařským nálezem a posudkem bylo zjištěno, že v odpor vzatý nález jest správný. Zda lék. nález a posudek z 20. března 1924 byl st-li sdělen, není ze spisů správních patrno. V nálezu a posudku tomto se praví, že choroba st-lova nepovstala ve službě voj., byla již před válkou a také nebyla zhoršena, neboť povolán byv k službě byl st-l ihned propuštěn a superarbitrován jako k službě neschopný s poznámkou, že vada nepovstala ve službě voj. Zem. úřad pro péči o vál. poškozence v Čechách se ve svém výměru z 18. dubna 1925 prostě odvolává na výrok zem. odv. komise z 31. března 1294 a neuznává st-le za vál. invalidu, »ježto choroba nepovstala ani nebyla zhoršena vál. službou voj.«
Ve svém rekurse uváděl st-l určité skutkové okolnosti, ze kterých dovozoval, že nemoc jeho povstala službou vál., resp. že se během služby vál. následkem výkonu služby vál. zhoršila. Uváděl zejména, že byl během služ. doby několikráte ošetřován v nemocnici. Z opisu listu kmenové knihy, jenž ve spisech jest založen, plyne, že st-l nastoupil presenční službu několikráte, že v některých případech byl týž, resp. příští den dán na dovolenou, že dále nastoupil službu i dne 16. listopadu 1915 a teprve dne 21. prosince 1915 byl až do provedení superarbitrace dán na dovolenou.
Úřad se okolnostmi těmito nezabýval, k námitkám v odvolání uplatněným nepřihlížel a také nesdělil st-li ony skutkové momenty, ze kterých zem. odv. komise pro vál. poškozence v Praze dospěla k úsudku, že choroba ani za války nepovstala, ani vál. službou voj. nebyla zhoršena; zůstala tedy skutková podstata sporného případu neúplná. Ježto však nedostatky tyto zaviněny byly názorem žal. úřadu, že jak zem. úřad tak i min. soc. péče jest na výrok zem. odv. komise do té míry vázáno, že ani po stránce formální správnosti nález ten nemůže býti přezkoumán, a ježto názor tento jest, jak výše bylo dovozeno, mylným, nezbylo než nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6370. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 493-496.