Č. 6431.

Vojenské věci: O rozsahu nároků býv. rak.-uh. voj. gážisty, do čsl. armády nepřevzatého, který pro poranění ve světové válce byl superarbitrován, na zaopatřovací požitky a na přídavek za zranění.
(Nález ze dne 26. března 1927 č. 5747).
Prejudikatura: Boh. 4537/25, 5425/26 a 5847/26 adm.
Věc: Dr. Mojžíš S. v B. proti ministerstvu národní obrany o výslužné a přídavek za zranění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.-uh. od 1. srpna 1914 až do převratu, nejprve jako jednoroční dobrovolník, posléze jako nadporučík v záloze, a byl na bojišti 20. srpna 1916 raněn do nohy, jež se mu následkem zranění zkrátila. Jeho žádost za převzetí do čs. armády, podanou v květnu 1922, odmítlo mno výnosem z 19. ledna 1923 z důvodu, že byla podána opožděně bez dostatečného omluvného důvodu. K jeho žádosti o superarbitraci a přiznání invalidních požitků nařídilo mno, aby byl superarbitrován dle předpisů pro gážisty. Při superarbitraci, konané dne 21. července 1925, bylo zjištěno, že st-l jest pro shora uvedenou vadu neschopný a že vadou tou pozbyl 33 1/3% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání. Poukazuje na tento výsledek superarbitrace, přiznal žal. úřad nař. rozhodnutím st-li podle ustanovení § 11 odst. 2 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb., počínajíc dnem 1. srpna 1925 nárok na trvalé výslužné 366 Kč 66 h ročně jako šestinu jeho posledního voj. služného (X. hodn. tř. 1. stupně), odpovídající započítatelné služ. době 9 roků 2 měsíců a 27 dnů a příbytečné 128 Kč ročně.
Stížnost vytýká, že rozhodnutí to jest nezákonné proto, že bylo st-li vyměřeno výslužné pouze částkou 366 Kč místo 900 Kč (§ 8 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb.) a teprve od 1. srpna 1925 místo ode dne 1. listopadu 1918, kdy byl z činné služby propuštěn (§ 29 téhož zák.) a to tím spíše, že st-l byl již býv. min. války ve Vídni svého času superarbitrován, a konečně vytýká, že proti ustanovení § 69 posl. odst. cit. zák. nebyl st-li přiznán přídavek za zranění.
Nss uvážil o stížnosti toto:
St-lův nárok na zaopatřovací požitky v důsledku služeb v býv. armádě rak.-uh. bylo posuzovati ve smyslu § 97 odst. 2. zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. podle voj. zaopatř. předpisů býv. monarchie v den 28. října 1918 platných, t. j. podle uh. zák. čl. LI : 1875 a vztahuje se na něho podle § 98 odst. 2. zák. č. 76/1922 jen ustanovení § 12, 14, 16, 18, 19, 24, 25, 30, 92, 94, 95 zák. tohoto. Bylo tedy st-li vyměřiti výslužné podle § 15 a 16 zák. čl. LI : 1875 a nikoli podle § 6 a 8 zák. č. 76/1922, dle něhož výslužné nesmí býti vyměřeno částkou nižší než 1800 Kč ročně.
Podle § 15 zák. čl. LI/1875 vyměřuje se roční výslužné podle započítatelné služ. doby tím způsobem, že po 10 služ. letech činí jednu třetinu posléze pobíraného akt. služného a podle § 16 činí minimální výslužné důstojníkovo ročně 600 Kč.
§ 11 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb., o něž se nař. rozhodnutí opírá, rozlišuje, pokud jde o zaopatřovací požitky záložních gážistů býv. rak.-uh. armády, přiznané pouze v důsledku jejich služeb v armádě bývalé, podle toho, byli-li gážisté takoví do čs. armády ve své hodnosti převzati čili nic. Prvým přiznává zaopatř. požitky dle zákona tohoto č. 288/1924, ohledně druhých pak stanoví, že přiznané jim zaopatř. požitky zůstávají nezměněny, že však pro osoby tyto platí obdobně ustanovení § 17 odst. 1 a 2 zák. č. 76/1922. Dle § 17 zák. č. 76/1922 činí výslužné při 20—49% ztrátě způsobilosti k občanskému povolání 50% výslužného podle § 6, po případě podle nejnižší výměru výslužného dle § 8.
Je-li podle výše řečeného upotřebiti tohoto ustanovení obdobně i na výslužné vyměřené podle zák. čl. LI/1875, činí st-lovo výslužné 50% jedné třetiny čili jednu šestinu posléze pobírané akt. gáže, nejméně však 300 Kč. Minima stanoveného §em 8 zák. č. 76/1922, jenž se vztahuje na zaopatř. požitky čs. gážistů voj., dovolává se st-l neprávem, neboť ustanovení § 8 nebylo na záložní gážisty býv. rak.-uh. armády, do čsl. armády nepřevzaté, vztaženo ani ustanovením § 98 zák. č. 76/1922 ani ustanovením § 11 zák. č. 288/1924 nebo ustanovením jiným. Přiznal-li tedy žal. úřad st-li jako výslužné jednu šestinu posléze pobírané akt. gáže a to částkou 366 Kč 66 h, tedy částkou vyšší než 300 Kč, nelze ve výroku tom shledati tvrzenou nezákonnost.
Pokud jde o den, kterým počíná nárok na zaopatř. požitky, dovolává se stížnost § 29 zák. č. 76/1922, dle něhož počíná nárok na výslužné prvním dnem toho měsíce, který následuje po dni vystoupení z činné služby, byl-li však nárok ten uplatněn teprve po vystoupení z činné služby, prvním dnem toho měsíce, ve kterém byl uplatněn. Ustanovení tohoto dovolává se stížnost neprávem, neboť ustanovení to vztahuje se pouze na čsl. voj. gážisty, nebyvší na gážisty býv. armády rak.-uh. vztaženo ani předpisem § 98 odst. 2 zák. č. 76/1922, ani předpisem jiným.
Jest tedy podle toho, co bylo výše řečeno, v tomto směru rozhodným pouze zák. čl. LI/1875 a sice § 21, dle něhož počíná pobírání výslužného dnem přeložení do výslužby, jak byl ve voj. věstníku uveden. Poněvadž st-l, nebyv převzat, nebyl čsl. voj. gážistou, nýbrž prostým vojínem a jeho přeložení do výslužby tedy ani vysloveno ani ve věstníku mno uveřejněno býti nemohlo, pak není ani nezákonným ani vadným, přiznal-li mu žal. úřad nař. rozhodnutím zaopatř. požitky ode dne 1. srpna 1925, čili prvním dnem měsíce následujícího po superarbitraci dne 21. července 1925 provedené, — tedy s platností zpětnou (srovnej nál. Boh. 5425/26 adm.).
Byl-li st-l podroben již v býv. armádě superarbitraci, mělo by to ovšem za důsledek nárok na nepřetržité pobírání zaopatř. požitků pro případ, že mu byly na základě této superabitrace požitky takové přiznány již státem bývalým (§ 5 zák. č. 194/20), ale že by se tak bylo stalo, resp. že by byl st-l již před 28. říjnem 1918 býval do výslužby přeložen, stížnost ani netvrdí.
Stížnost není konečně důvodná ani pokud jde o nárok na přídavek za zranění. Neprávem dovolává se stížnost § 69 zák. č. 76/1922, jenž v posledním odstavci stanoví, že obdobně se přizná a vyměří příslušející přídavek za zranění podle ustanovení § 67 a 68 býv. gážistům, kteří voj. hodnosti pozbyli nebo byli propuštěni, když minula jejich povinnost ke službě, neboť ustanovení to týká se jen býv. československých a nikoliv býv. rak.-uh. voj. gážistů. To jde z toho, že zák. č. 76/1922 pojednává v §§ 1—95 jen o zaopatř. požitcích čsl. voj. gážistů a že ustanovení §§ 66—73, jednající o přídavku za zranění, ani ustanovením § 98 odst. 2 ani ustanovením jiným na gážisty býv. armády vztažena nebyla.
Nař. rozhodnutí však neodporuje zákonu ani pokud nepřiznává st-li nárok takový podle předpisů zák. čl. LI/1875, neboť, jak nss nál. Boh. 4537/25, resp. nál. Boh. 5847/26 adm. vyslovil, lze voj. gážistovi, jenž i po svém zranění činnou službu dále konal a tudíž nároku na přídavek za zranění dle § 40 zák. čl. LI/1875, — jenž předpokládá neschopnost ke službě a tedy nekonání služby, — právem dovolávati se nemůže, nárok takový přiznati jen ve smyslu § 40 prov. nař. k zákonu tomu (nař. min. zeměbrany z 31. prosince 1875 č. 2 ř. z. ex 1876, resp. Rendeletek Tara z roku 1875 č. 166), to jest jen tehdy, jestliže podal žádost za jeho přiznání do 5 roků ode dne svého zranění. Na tomto svém názoru trvá nss i nyní. St-l konal však, jak ve své přihlášce udal, činnou službu i po svém zranění dále až po převratu jako voj. gážista v záloze, byl zraněn v srpnu 1916 a o přiznání invalidních požitků žádal poprvé v prosinci 1921, tedy po uplynutí řečené pětileté lhůty.

Citace:

č. 6431. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 609-612.