Č. 6421.

Vyvlastnění. — Stavební ruch. — Administrativní řízení: I. Podle kterého zákona má stolice odvolací rozhodovati, nastala-li za pendence rekursu změna zákona? — II. Změnila-li strana za pendence rekursu do vyvlastňovacího nálezu podle zák. o stav. ruchu svojí původní žádost, nemůže o změněné žádosti rozhodovati stolice odvolací, nýbrž je nutno, aby o ní rozhodla stolice prvá.
(Nález ze dne 22. března 1927 č. 5700).
Prejudikatura: Boh. 2648/23 a 3559/24 adm.
Věc: Spolky »Deutsches Haus« a »Deutscher Theaterverein« v Praze (adv. Dr. Kar. Fuchs a Dr. Arn. Stiasnny z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran vyvlastnění pozemku.
Výrok: Stížnost spolku »Deutscher Theaterverein in Prag« zamítá se jako bezdůvodná. Ke stížnosti spolku »Deutsches Haus« zrušuje se nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. 2648/23 adm. uložil žal. úřad výměrem z 12. října 1923 magistrátu hl. m. Prahy, aby odvolací řízení doplnil šetřením, jak velkého pozemku by bylo potřebí k novostavbě bursovní budovy vyhovující zvětšené potřebě, v které části města by budova ta musila býti zřízena, aby účelům bursovním vyhovovala, a zda v této části města v poloze pro plodinovou bursu vhodné jest v potřebné výměře pozemek, který by dle ustanovení § 3 zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. podléhal vyvlastnění v pořadí před pozemky, o jichž vyvlastnění se jedná. Toto doplňovací řízení magistrát skutečně také zahájil a prováděl podle cit. zák. z r. 1923 až do té doby, kdy uloženo mu výměrem zsp-é z 12. září 1924, aby řízení to provedl dle zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb., v kterémžto výměru poukázáno na nález nss-u Boh. 3559/24 adm., kde vysloven odchylně od dosavadní judikatury právní názor, že II. stolice, posuzujíc zákonnost vyvlastňovacího nálezu vydaného stolicí I. na základě staršího zákona, nemůže se říditi zákonem novým zatím vydaným, leč by zákon nový obsahoval takový kogentní předpis, jehož by bylo lze použíti i proti pravoplatnému rozhodnutí. Proto magistrát další řízení provedl, resp. doplnil také ještě ve smyslu cit. zákona z r. 1922.
Během tohoto doplňovacího řízení vzneseny byly proti vyvlastnění také námitky, opírající se o skutečnosti nastalé teprve po vydání vyvlastňovacího nálezu. Tak zástupci obou stěžujících si spolků namítali, že část vyvlastňovaného pozemku, jež dle projektu plodinové bursy má býti zastavěna, stala se zatím nezastavitelnou z toho důvodu, že při sousedním domě povoleno vlastníku domu toho přeměniti dosavadní prov. sál na def. divadlo »Kleine Bühne«, jež pak pronajato spolku »Deutscher Theaterverein« — čímž vznesla nutnost šetřiti předpisu § 1 zák. z 27. března 1887 č. 27 z. z. česk., nedovolující zřízení stavby ve vzdálenosti do 15 m od divadel. Dále pak namítal zástupce spolku »Deutsches Haus«, že následkem vydání rozhodnutí min. veř. prací č. 25 B - 2066, jímž potvrzen přehledný regulační a zastavovací plán vypracovaný stát. regul. komisí pro onen blok domů, v němž leží vyvlastňované pozemky, vešel plán tento v moc práva a tím stala se též část pozemků, o jichž vyvlastnění bursa žádá a jež hodlá zastavěti, nezastavitelnou. V důsledku této námitky zsp výměrem z 24. září 1925 prohlásila, že vzhledem k pravoplatnosti shora uvedeného plánu nebude možno pro bursu vyvlastniti ony části pozemků, jež prohlášeny za nezastavitelné, a vyzvala bursu prostřednictvím magistrátu, aby se vyjádřila, zda trvá na vyvlastnění i pro případ, že by jí bylo možno přiznati jen ony části, jež dle schváleného regul. plánu lze zastavěti, a aby v kladném případě předložila plánek o svém omezeném žádání. Na to Plodinová bursa prohlásila sice, že trvá i za platnosti nového regul. plánu na své původní žádosti v plném rozsahu, přes to však předložila 2 plánky, označené »A« a »B«, dle nichž in eventum žádá za vyvlastnění menších ploch, kryjících se však svou polohou s pozemky, jež jí přiznány v I. stolici. Také o této omezené žádosti vykonáno další šetření. Na základě takto provedeného řízení vydala zsp nař. rozhodnutí, jímž podanému odvolání nevyhověla a v odpor vzatý nález potvrdila, s těmito změnami: Pro Pražskou plodinovou bursu se vyvlastňují k stavbě budov nutných k rozšíření bursy a určených pro účely bursovní části poz. parcely č. kat. ... a části stav. parcel č. kat. ..., označené v situačním plánku »B« písmeny »t, a, b, e, f, g, o, p, s, t« ve výměře 970 m2. Vyvlastňovací náhrada se stanoví celkovou zaokrouhlenou částkou 937236 Kč.
Do rozhodnutí toho podány dvě stížnosti, a to spolkem »Deutsches Haus« a spolkem »Deutscher Theaterverein«.
I. O stížnosti spolku »Deutsches Haus« uvažoval nss takto:
Na prvém místě bylo se soudu zabývati námitkou, že žal. úřad nebyl vůbec příslušný vydati nař. rozhodnutí, poněvadž dle § 1 zák. ze 7. března 1924 č. 58 Sb. dnem 1. ledna 1925 pominula účinnost vyvlastňovacích předpisů dle I. hlavy zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. a nebyla dále již prodloužena. Námitku tuto opírá stížnost v podstatě o dva momenty:
1. Jde vlastně o expropriační nález nový, samostatný a od expropr. nálezu I. stolice odlišný, ježto rozsah vyvlastňovaných pozemků i konkrétní stav. projekt, jenž se na nich má provésti, jsou zcela jiné než ony, jež byly podkladem expropr. nálezu I. stolice. Pro vydání takového nálezu v době po 31. prosinci 1924 nebylo vůbec žádného zákonného podkladu.
2. V nál. Boh. 2648/23 adm., vydaném v téže věci, bylo vysloveno, že při vydání expropr. nálezu jest se říditi dle zákona, který platil v době vydání tohoto nálezu. Poněvadž povolení vyvlastnění jest aktem konstitutivním, jenž teprve svou pravoplatností — tedy v případě podaného odvolání teprve potvrzením druhou stolicí — této konstitutivní povahy nabude, platí to, co v cit. nál. vysloveno o nálezu expropriačním, také o rozhodnutí nález takový potvrzujícím, t j. i takovéto potvrzovací rozhodnutí musí se opírati o zákonný stav platný v době jeho vydání. Cit. výrok nss-u jest pro konkrétní případ směrodatným a váže při dalším rozhodování nejen adm. úřady, nýbrž i nss, a to bez ohledu na to, že snad později, t. j. v nál. Boh. 3559/24 adm. vyslovil na základě plenárního usnesení právní názor odchylný. Ostatně ani s hlediska názoru v tomto nálezu vysloveného, jenž nepřipouští použití staršího zákona tam, kde zákon nový obsahuje předpis rázu kogentního, nesmělo nař. rozhodnutí po 31. prosinci 1924 býti již vydáno, neboť kogentnímu předpisu, k němuž dle cit. nálezu jest přihlížeti, sluší na roveň klásti právní stav expropriaci po 31. prosinci 1924 pro nedostatek zákona nepřipouštějící.
K vývodům ad 1. jest uvésti, že nař. rozhodnutí podle své normy jest rozhodnutím, jímž se s některými modifikacemi expropr. nález I. stolice pouze potvrzuje a rekurs do něho podaný zamítá, a že tedy formálně nevystupuje jako samostatný nález expropriační, jímž by vyvlastnění teprve po 31. prosinci 1924 bylo povolováno. Že by takovémuto rozhodnutí stála v cestě ta okolnost, že již před vydáním jeho účinnost zákonů expropriaci připouštějících pominula, se v této námitce netvrdí. Ale pak námitka ta jde mimo. Tím ovšem není prejudikováno otázce, zda nař. rozhodnutí také věcně je skutečně také výrokem potvrzujícím jen expropr. nález v I. stolici vydaný a nikoli samostatným a od tohoto nálezu se různícím aktem expropriačním. O tom bude pojednáno níže.
Námitkami shora ad 2. uvedenými stížnost zřejmě mini, že vydání nař. rozhodnutí — i když se na ně pohlíží jako na rozhodnutí potvrzující pouze expropr. nález I. stolice — stála v cestě res judicata. Má totiž stížnost za to, že v nál. Boh. 2648/23 adm. výrokem, že »při vydání expropr. nálezu jest se říditi dle zákona, který platil v době vydání tohoto nálezu,« t. j. dle zák. č. 45/22, bylo pro spor mezi Plod. bursou a stěžujícím si spolkem o vyvlastnění jeho pozemků pro rozšíření bursovní budovy ve smyslu § 7 zák. o ss závazně vysloveno, že i pro potvrzující rozhodnutí jakožto akt konstitutivní, jímž právo expropriační se teprve pravoplatně zakládá, platí totéž, t. j. že i rozhodnutí toto se musí opírati o právní stav, jaký tu byl v době jeho vydání. Poněvadž pak po 31. prosinci 1924 nebylo zákona dopouštějícího expropriaci, nemohl po názoru stížnosti býti ani potvrzen vyvlastňovací nález I. stolicí dříve vydaný.
Ani v tomto směru nebylo lze dáti vývodům stížnosti za pravdu. Předem dlužno zde poukázati na to, že otázka, dle jakého zákona má se odvolací instance říditi při přezkoumávání expropr. nálezu I. stolice, v řízení, na základě něhož vydán shora cit. nál. nebyla a nemohla ani býti na sporu — vždyť tam vydán jak nález I. stolice tak i rozhodnutí instance odvolací za platnosti zák. č. 45/22 a obě se také o tento zákon opřely. Nebyl by tedy nss býval ani příslušným o této otázce vydávati rozhodnutí právní moci schopné. Nad to však mohl v moc práva vejíti jen výrok v nálezu skutečný obsažený, tedy jen výrok, že »při vydání expropr. nálezu jest se říditi dle zák., který platil v době vydání tohoto nálezu.« Že by totéž platilo také o přezkoumání expropr. nálezu instancí odvolací, vysloveno nebylo. Stížnost ovšem snaží se dovoditi, že výrok takový v cit. nálezu implicite obsažen jest, a dedukuje to z právní povahy odvolacího rozhodnutí expropriačního, jak sama ji konstruuje, t. j. že v případě potvrzení expropr. nálezu instancí odvolací jest konstitutivním aktem expropriačním teprve výrok stolice nadřízené. Leč nss názor tento správným neshledal, setrvav v tomto směru na názoru, jejž vyslovil již ve svém shora cit. nál. Boh. 3559, dle něhož již z povolení expropriace úřadem I. stolice — byť i naříkatelného a naříkaného pořadem instancí — nabývá expropriant právo mu přiznané, a druhá stolice zkoumá na rekurs odpůrce (expropriata) jen, zda udělení práva stalo se v mezích zákonných předpisů. Konstitutivním aktem, zakládajícím právo pro vyvlastnitele, zůstane při potvrzení vždy nález I. stolice — ovšem v mezích případných modalit a změn, stanovených konečnou stolicí. Tím padá námitka, že rozhodnutí druhé stolice vzhledem k domnělé své konstit. povaze musí se podle cit. nál. opírati o právní stav platící v době jeho vydání.
Míní-li stížnost, že i bez ohledu na zmíněnou res judicata nemohl žal. úřad expropr. nález I. stolice potvrditi proto, že nebylo zákona vyvlastnění připouštějícího, přehlíží, že zákony o stav. ruchu z r. 1923 a 1924 obmezují jen přípustnost vyvlastnění do konce r. 1924, nemají však předpisu, že by ostatní ustanovení I. hlavy zák. č. 35/23 pozbyla týmž dnem nebo snad již dnem 31. prosince 1923 účinnosti (sr. § 65 zák. č 35/23 a § 8 zák. č. 58/24), a že by tudíž pominula kompetence zem. úřadu polit. k rozhodování o odvolání, podaném proti nálezu expropr., stanovená v § 5 odst. 7 zák. č. 35/23. Opačný názor vedl by ostatně k důsledku, že by o pendentním rekursu proti povolení expropriace vůbec nemohlo býti rozhodnuto, poněvadž by nebylo úřadu k tomu kompetentního. Že pak rozhodnutí, potvrzující expropr. nález nižší stolice, není samo konstitutivním aktem právo expropr. teprve zakládajícím, bylo již shora dovozeno. Stížnost však namítá také — jak shora již uvedeno —, že rozhodnutí zsp-é, byť i formálně se jevilo jako rozhodnutí, jímž s jistými změnami se potvrzuje expropr. nález I. stolice, je samostatným nálezem expropriačním, a že také proto nesmělo býti vydáno po 31. prosinci 1924. V tom bylo dáti stížnosti za pravdu. § 4 odst. 2 zák. č. 45/22 uváděje náležitosti, jež má vykazovati žádost o povolení expropriace, stanoví tím zároveň, v jakých mezích se řízení vyvlastňovací i nález o něm má a může pohybovati. Dle tohoto zák. předpisu má býti v žádosti přesně označen vyvlastňovaný pozemek a účel zamýšlené stavby, a má býti připojen situační plánek stavby, odborně zhotovený. Jestliže tedy v daném případě vydáno nař. rozhodnutí o žádosti, jež od žádosti původní se odchylovala jak co do plochy požadovaných pozemků, tak co do situace projektované budovy a částečně i co do účelu, pro nějž vyvlastnění žádáno — t. j. pro zřízení komunikace při zadní frontě projektované budovy — nelze již mluviti o tom, že šlo o pouhé přezkoumání rozhodnutí původního, nýbrž o rozhodnutí vydané o žádosti nové, o němž nebyla již oprávněna rozhodovati odvolací instance dle § 5 posl. odst. zák. č. 45/22. O takovéto nové žádosti bylo by bývalo rozhodnouti nejprve opět ve stolici prvé, resp. — poněvadž v době rozhodování nebylo zákona, jenž by vyvlastnění pozemků k účelům podpory stavebního ruchu připouštěl — měla tato nová žádost býti vůbec zamítnuta.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost, aniž měl za tohoto stavu nss důvodu zabývati se také ještě dalšími námitkami stížnosti.
II. O stížnosti spolku »Deutscher Theaterverein.«
Tento spolek vznesl během řízení odvolacího řadu námitek, v nichž odvolával se na to, že po vydání expropr. nálezu prvé stolice byla v sousedství vyvlastňovaných pozemků zřízena samostatná divadelní budova, kteráž jemu byla pronajata, a že vyvlastněním bude používání budovy té k účelům divadelním ohroženo. Žal. úřad námitky tohoto spolku odmítl, poněvadž smlouva nájemní sjednána byla teprve dne 27. září 1923, kdy řízení expropriační dávno již bylo zahájeno a poznámka zahájení vyvlastňovacího řízení byla v knihách zanesena, kteráž jest podle § 4 posl. odst. zák. č. 45/22 účinná proti každému, kdo dobude knihovního zápisu k vyvlastňované nemovitosti. Podle toho musel spolek v době zřízení def. divadla tento stav znáti a nelze k jeho námitkám přihlížeti.
Tímto odmítnutím námitek popřel žal. úřad legitimaci spolku »Deutscher Theaterverein« v řízení jako strana vystupovati. Za námitku, směřující proti tomuto rozhodnutí lze pokládati jen onu námitku stížnosti, v níž se vytýká, že důsledkem nál. Boh. 2648/23 se stala poznámka »vyvlastnění« bezúčinnou a měla býti vymazána. Smysl této námitky je tedy, že pro bezúčinnost uvedené poznámky nelze legitimaci jmenovaného spolku popříti. Leč námitka ta je bezdůvodná již proto, že neodvolal se žal. úřad na zápis »poznámky vyvlastnění,« nýbrž poznámky »zahájeného řízení vyvlastňovacího«, která byla v knihách podle § 4, předposl. odst. zák. o stav. ruchu vyznačena. Ježto pak cit. nálezem nss-u zrušeno bylo jako nezákonné pouze rozhodnutí II. stolice, potvrzující nález stolice první, nikoli však také celé dosavadní řízení vyvlastňovací, a poněvadž dle § 7 zák. o ss důsledek toho byl, že II. stolice měla vydati nové rozhodnutí jako součást původně již zahájeného řízení expropriačního, nemohl se kasační výrok nss-u platnosti a účinnosti poznámky zahájeného řízení vyvlastňovacího vůbec dotknouti.
Tím tedy padá jediná námitka vznesená proti popření legitimace spolku »Deutscher Theaterverein« vystupovati v tomto řízení jako strana, pročež neměl nss důvodu, aby se zabýval dalšími námitkami ve stížnosti tohoto spolku proti výroku ve věci samé vznesenými.

Citace:

č. 6421. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 590-595.