Č. 6272.

Horní právo. — Pracovní doba: I. * Podle ustanovení § 1, odst. 3. zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. o osmihodinné době pracovní nelze pracovní dobu v podnicích horních zkrátiti pod 7 hodin, včítaje dobu vjezdu a výjezdu. — II. Zkrácení doby pracovní pod tuto dobu je přípustno podle §ů 170 a 220 hor. zák. jakožto opatření policejní, je-li zjištěno, že zabezpečení zdraví horníků opatření takového žádá.
(Nález ze dne 2. února 1927 č. 1804).
Věc: Těžařstvo Brucher Kohlenwerke v L. (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic-Šanova) proti báňskému hejtmanství v Praze (rada Dr. Frant. Kňourek) o zkrácení pracovní doby.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady
řízení.
Důvody: K žádosti záv. rad dolů Jan I. a II., jež náležejí stěžujícímu si těžařstvu, učinil báňský úřad v M. výměrem z 18. července 1922 mimo jiné toto opatření: Když na pracovních místech následkem poruch ve větrání, zápar a pod. panují trvale teploty 35° C nebo vyšší, nechť závodní zkrátí dobu trvání směny na 6 hodin. Proti tomuto výměru podalo stěžující si těžařstvo rozklad, načež báň. rev. úřad zahájil nová šetření, v jichž průběhu těžařstvo poukazovalo na obtíže, jež působí zařazení šestihodinných směn mezi směny ostatní, a navrhlo, aby na místech s teplotou přes 35° C zavedena byla směna 61/2 hod. Tomuto návrhu báň. úřad rev. podle výměru z 22. února 1924 nevyhověl a setrval při svém opatření, podle něhož na pracovních místech s trvalou teplotou vyšší 35° C doba pracovní s vjezdem i výjezdem nesmí býti delší 6ti hodin. Odvolání těžařstva z výměru tohoto podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti uvážil nss toto:
Opatření rev. úřadu báň., kterým byla pro pracovní místa svrchu dotčená stanovena šestihodinná směna, potvrdilo žal. báň. hejtmanství, dovolavši se jednak ustanovení § 1, odst. 3 zák. č. 91/18, mimo to však také ustanovení §§ 170 a 220 ob. zák. hor. St-lka namítá proti tomu především, že podle § 1, odst. 3 zák. č. 91/18 není nikdy možno pracovní dobu zkrátiti pod 7 hodin. Slušelo tedy především zkoumati správnost této námitky.
Záleží na tom, jaký smysl a dosah sluší přikládati ustanovení § 1, odst. 3 zák. č. 91/18 o osmihodinné pracovní době. Zákon tento jest podle celého obsahu svého normou sociálně-politickou. Má jím býti po jedné závažné stránce upraven poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zákon řadí se tedy k t. zv. dělnickým novelám živn. řádu (říšský zákoník č. 115/1884 a č. 81/1901) a podobně jako tyto novely zlepšuje sociální postavení hospodářsky slabšího zaměstnance v poměru k hospodářsky silnějšímu zaměstnavateli. Jestliže však ustanovení o maximální době pracovní v zák. č. 91/18 stanovené mají tento účel, musí důsledně působiti oboustranně, t. j. musí znamenati jak hranici ochrany zaměstnanci poskytnuté, tak i maximální hranici omezení uložených zaměstnavateli.
Zákon č. 91/18 stanoví maximální dobu pracovní všeobecně na 8 hodin. Mimo výjimečné případy, zákonem stanovené, nesmí býti zaměstnanec zaměstnavatelem nad tuto dobu k práci přidržován. Naproti tomu není možno na základě tohoto zákona zaměstnavateli všeobecně ukládati, aby pracovní dobu snížil pod mez zákonem stanovenou. Uvnitř těchto hranic zákonných mohla by doba pracovní býti upravena, tedy i pod zákonnou hranici zkrácena jen pracovní smlouvou.
Pro hornické podniky ustanovuje zákon zvláště, že směny nesmějí býti delší, než 81/2 hod. »Při pracích konaných za trvale vysoké teploty, nedostatečného větrání a za přítoku vody může báňský úřad pracovní dobu přiměřeně zkrátiti, aby nepřesahovala s dobou vjezdu a výjezdu 7 hodin.« Báňský úřad jest podle toho pouze zmocněn, aby za uvedených okolností pracovní dobu zkrátil. Z toho je patrno, že zákon v ustanovení tomto neměl na zřeteli ochranu života a zdraví horníků, čili jinými slovy, že nesledoval účel bezpečnostně-policejní, neboť policejní ochrana života a zdraví dělníků nemohla by býti ponechána uvážení úřadů. Ustanovení o zkrácení doby pracovní pod normální zákonnou míru má tedy stejně jako ostatní ustanovení zákona o době pracovní povahu normy sociálně-politické. I ono míří na sociální postavení dělníkovo, a vyplynulo patrně z úvahy, že práce hornická, konaná za zvlášť obtížných podmínek, má býti výše hodnocena než práce hornická, konaná za podmínek normálních. Aby vyrovnán byl rozdíl mezi prací konanou za podmínek obvyklých a prací konanou za podmínek zvláště obtížných, má doba pracovní při práci obtížnější podle vůle zákona býti zkrácena.
Zákon sám ovšem zkrácení toto blíže neurčil, patrně následkem úvahy, že tuhá norma nepřiléhala by k různostem skutečných poměru. Tím se vysvětluie, že zákon ponechává úřadu, aby sám pracovní dobu přiměřeně zkrátil. Podle toho je úkolem úřadu, aby od případu k případu uvážil, zdali obtížnější podmínky výkon pracovní stěžují tak podstatně, že zkrácení doby pracovní jeví se přiměřeným, a je-li tomu tak, aby posoudil, jaké zkrácení bude přiměřeno, aby obtížnější výkon pracovní s normálním výkonem pracovním pokud možno byl vyrovnán a aby takto všem horníkům, bez ohledu na podmínky, za jakých pracují, bylo měřeno pokud možno stejně. Zákon ustanovil ovšem, že za oněch obtížných okolností pracovní doba i s dobou vjezdu a výjezdu nemá přesahovati 7 hodin. Ustanovení toto však, třeba že zní absolutně, nemůže býti vykládáno v ten smysl, že za uvedených, pracovní výkon stěžujících okolností doba pracovní vždycky musí býti zkrácena na 7 hodin, neboť výklad takový nedá se srovnati ani s nekogentní povahou normy této, ani s výslovným ustanovením, že zkrácení doby pracovní má býti přiměřené, tedy že se má říditi podle okolností jednotlivého případu. Stanoví-li zákon, že úřad může pracovní dobu přiměřeně zkrátiti, aby nepřesahovala sedm hodin, může to míti jen ten význam, že tato sedmihodinná doba pracovní je podobně jako normál, osmihodinná doba jen nejvyšší hranicí, po kterou lze zaměstnance podle tohoto zákona chrániti a nad kterouž podle tohoto zákona t. j. u výkonu sociálně-politické ochrany zaměstnancovy není možno zaměstnavateli ukládati obmezení v příčině doby pracovní. Jenom při tomto pojetí zapadá dotčený předpis do rámce zákona o době pracovní, který jest zřejmě myšlen jako zákonné opatření soc.-politické. Jestliže však sedmihodinná doba pracovní představuje hranici, pod kterou dobu pracovní podle zákona o osmihodinné době pracovní zkrátiti nelze, je jasno, že zkrácení na 6 hodin žalovaným úřadem potvrzené tímto zákonem ospravedlniti nelze.
Žal. úřad odůvodnil ovšem rozhodnutí své také ustanoveními §§ 170 a 220 všeob. zák. hor. Podle těchto ustanovení musí hory býti drženy v díle. K tomu je třeba, aby podnik horní byl zajištěn proti nebezpečí hrozícímu osobám, zejména též osobám v podniku horním zaměstnaným. Úřad báňský jest povinen zakročiti, jestliže život a zdraví horníků způsobem dolování jsou ohroženy. Podle toho jest úřad báňský netoliko povolán, nýbrž přímo povinen, aby i po případě dobu prac. upravil, jestliže vzhledem ke konkrétním poměrům dolování zdraví horníků je ohrožováno tím, že pracovní doba jejich je nemírně dlouhá. Vyskytnou-li se okolnosti, které obavu takovou odůvodňují, může úřad báňský zajisté zkrátiti dobu pracovní ještě více, než je přípustno podle zákona o době pracovní č. 98/18, neboť hranice tohoto opatření, jež jest povahy bezpečnostně-policejní, jsou dány jen konkrétní skutečnou potřebou.
Z toho vyplývá, že báňskému úřadu nelze sice v zásadě odpírati oprávnění, zkrátiti dobu pracovní i pod 7 hodin, že však oprávnění toto zakládá se jedině na policejních předpisech §§ 170 a 220 ob. zák. hor., jimiž ovšem vytčeny jsou i meze, po které toto oprávnění úřadu báňského sahá. Zkrácení doby pracovní pod 7 hodin bylo by podle toho možno jen tehdy uznati za zákonné, kdyby bylo řádným způsobem, po případě za přivzetí lékařského znalce prokázáno, že ohled na zdraví dělníků toho žádá, aby zkrácením doby pracovní na 6 hodin byli ochráněni před újmou, jejich zdraví jinak hrozící.
V provedeném řízení správním nebylo však náležitě zjištěno, že tento předpoklad je splněn. Ano dle stavu spisů byla úplně pominuta námitka stěžujícího si těžařstva, podle níž zdraví horníků lze dostatečně zabezpečiti přiměřenou úpravou pracovních přestávek, i když sedmihodinná pracovní doba bude zachována. Nař. rozhodnutí spočívá tedy na skutkové podstatě neúplně vyšetřené, pročež musilo býti pro vadné řízení zrušeno.

Citace:

č. 6272. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 303-305.