Č. 6287.

Státní zaměstnanci (Slovensko): O rozsahu nároku státního zaměstnance (Ob. notáře) na náhradu stěhovacích výloh při přeložení.
(Nález ze dne 7. února 1927 č. 1769.) Věc: Julius G. v M. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran stěhovacích výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud st-li odepřelo náhradu 280 Kč za dopravu nábytkového vozu, zrušuje se pro vady řízení. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle správních spisů byl st-l, obvodní notář VIII. hodn. tř., služebně přeložen z D. do M. a předložil žal. úřadu z tohoto důvodu účet stěhovacích výloh, znějící na úhrnnou sumu 8259 K. V těchto výlohách jsou obsaženy mimo jiné tyto položky: za dopravu kočáru 300 Kč, za dopravu včel vozem (pol. 8) 750 Kč, za doprovod tohoto vozu (pol. 9) 150 Kč, za opravu (reparaci) nábytkového vozu, poškozeného při dopravě (pol. 18) 280 Kč, za zpropitné personálu (pol. 5) 100 Kč. Dále doložil a účtoval st-l částku 110 Kč za vyčistění bytu, do něhož se nastěhoval, částku 120 Kč za 2 vozy s nákladem obilí a zemáků z D. na nádraží, pak částky 180 Kč a 200 Kč za zapakování a vypakování nábytku, dále dietu v částce 30 Kč, za povoz z P. do M. a zpět 28 Kč a zpropitné vozkovi 10 Kč.
Nař. rozhodnutím žal. úřad škrtl obnosy 300 Kč za dopravu kočáru, 750 a 150 Kč za dopravu včel, 280 Kč za dopravu nábytkového vozu, 110 Kč za vyčištění bytu, 120 Kč za dopravu obilí a zemáků, 180 a 200 Kč za zapakování a vypakování nábytku, s odůvodněním, že je st-l požaduje neprávem, ježto tu nejde o výdaje povstalé dopravou osob, cestovních zavazadel a bytového zařízení podle odst. II — D — 1 usnesení vlády ze 27. července 1920 a výn. min. fin. z 2. srpna 1919. Rovněž odepřel žal. úřad uznati obnos 100 Kč účtovaný jako zpropitné, ježto jeho vynaložení není st-lem prokázáno. Pod titulem cestovní diety, povozného a zpropitného účtované částky 30 Kč, 28 Kč a 10 Kč nebyly likvidovány proto, že první a druhá byly hrazeny st-li při nastoupení jeho služ. místa již dříve, třetí pak že není prokázána. Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Podle odst. II — D— 1 usnesení min. rady ze 27. července 1920 přísluší zaměstnancům státním, ustanoveným na systemisovaná místa, jak při původním jejich jmenování tak i při pozdějším případném přeložení z moci úřední odškodné při stěhování a to náhrada skutečných, doklady prokázaných výloh stěhovacích ... Výlohami stěhovacími rozumí se výdaje povstalé dopravou osob ..., cestovních zavazadel podle nař. č. ř. z. 166/1896, bytového zařízení, jakož i zpropitné v místě obvyklé. To vše přiměřeně úřednímu postavení toho kterého zaměstnance a počtu členů jeho rodiny.
Stížnost, zabývajíc se položkou 300 Kč za dopravu kočáru, netvrdí, že kočár spadá pod pojem předmětů vypočtených ve shora již zmíněném usnesení min. rady, nýbrž vytýká, že kočár jest za daných poměrů věcí, kterou notář přiměřeně k svému úřednímu poslání a úřednímu postavení nemůže postrádati. Stížnost tudíž má za to, že státní zaměstnanec má nárok na náhradu stěhovacích výloh veškerých předmětů, kterých přiměřeně ke svému úřednímu postavení a úřadování nemůže postrádati, i tehdy, nejde-li tu ani o zařízení bytové, ani o cestovní zavazadla. Tento výklad jest mylný. Zmíněné usnesení ministerské rady dává státnímu zaměstnanci podle svého doslovu toliko nárok na náhradu výdajů vzniklých dopravou osob, cestovních zavazadel a bytového zařízení, leč ani tento nárok v míře neomezené, nýbrž toliko v míře přiměřené jeho úřednímu postavení a počtu členů jeho rodiny. Na úhradu výloh spojených s dopravou věcí, které nejsou ani bytovým zařízením ani zavazadly podle nařízení č. ř. z. 166/1896, nemá státní zaměstnanec nároku za žádných okolnoslí. Nař. rozhodnutí vycházelo po skutkové stránce ze zjištění, že kočár není předmětem, který by se dal zařaditi do některé kategorie právě vytknuté, a z tohoto důvodu odepřel st-li náhradu výloh, spojených s jeho přepravou. Když však st-l správnost tohoto zjištění vůbec nepopíral, nemůže činiti právem nárok na hrazení položky právě zmíněné a to ani tehdy, kdyby kočár byl skutečně předmětem, přiměřeným jeho úřednímu postavení. Není proto stížnost v této příčině důvodnou.
Podobně se to má i ohledně částek 150 a 750 Kč účtovaných za dopravu včel. Ani tu st-l netvrdí, že jde o zařízení bytové nebo o zavazadlo podle nařízení ř. z. č. 166/1896, nýbrž snaží se svůj nárok na náhradu těchto částek opříti jen důvody ekvity. Nelze proto ani v této příčině přiznati stížnosti důvodnost.
Stran částky 110 Kč, vynaložené za čištění bytu, stížnost neuvádí více, nežli že byly způsobeny stěhováním, netvrdí, že by spadaly pod některou kategorii výloh shora vzpomenutých. Nelze tudíž ani ohledně této položky přiznati stížnosti úspěch.
Stran položky za dopravu obilí a zemáků v částce 120 Kč projevuje stížnost názor blíže neodůvodněný, že poživatiny patří k zařízení domácnosti. Stížnost tu přehlíží, že usnesení min. rady z 20. července 1920 nedává zaměstnanci nárok na úhradu výloh spojených s přesídlením zařízení domácnosti, nýbrž toliko zařízení bytového. Pod pojem zařízení bytového lze však, jak z tohoto slovného výrazu samotného plyne, vyrozumívati toliko zařízení bytu, t. j. předměty, jichž jest třeba k tomu, aby byt mohl býti k obývání použit, tedy předměty, které slouží k ukojení potřeby bydlení. Že mezi předměty ty nenáleží zásoba potravin, nepotřebuje dalšího výkladu. Jestliže tudíž žal. úřad odepřel st-li hraditi náklady vzniklé dopravou zásob takových, nejednal proti zákonu.
Stran částek 180 a 200 Kč, vynaložených na zapakování a vypakování zařízení bytového namítá stížnost jednak, že nelze pochybovati o tom, že i tyto výdaje byly způsobeny přeložením, jednak že určité předměty pro jejich křehkost bez zabalení nelze vůbec přestěhovati. Podle cit. usnesení min. rady hradí se však státním zaměstnancům pouze výdaje povstalé dopravou a podle výn. min. fin. z 2. srpna 1919 nehonorují se mimo jiné výdaje vedlejší jako ... zabalení, opravy nábytku atd. Z toho plyne, že podle norem, kterých se žal. dovolal, není nároku na hrazení výdajů, spojených se zabalením a vybalením zařízení bytového, a to ani tehdy, vznikly-li u příležitosti dopravy bytového zařízení. Není proto stížnost ani v tomto bodu důvodná.
Ohledně položek 30 a 28 Kč (dieta a povoz) st-l nenamítá, že tvrzení žal. úřadu, že položky ty byly mu již jednou hrazeny, neodpovídá skutečnosti, tvrdí však, že tím není stát nikterak zkrácen, poněvadž st-l neúčtoval ničeho za přepravu své rodiny z býv. svého působiště do nynějšího. Toto hledisko není ovšem správné.
Vznikly-li st-li určité výlohy s přestěhováním jeho rodiny, měl podle cit. usnesení min. rady nárok na jejich úhradu, nebyl však oprávněn účtovati na místě toho náklady, které mu byly již jednou uhrazeny. Jestliže žal. úřad odepřel likvidovati tyto výdaje právě a jedině z důvodu, že st-li byly hrazeny, a nepopírá-li stížnost správnost tohoto zjištění, pak ovšem nemůže se právem domáhati jejich opětného zaplacení, a to ani tehdy, jestliže útraty jiné, jichž náhrada snad st-li po právu náležela, neúčtoval.
Stran zpropitného 10 Kč a 100 Kč vyslovil žal. úřad, že jeho vynaložení st-l neprokázal. Stížnost netvrdí opak a nevznáší proti nepřiznání částky 10 Kč vůbec žádných výtek, zapravení pak obnosu 100 Kč domáhá se, dokládajíc potvrzení onoho vydání. K tomu ovšem nss podle ustanov. § 6, odst. 1 zák. č. 36/1876 přihlížeti nemohl, poněvadž doklad podobný ve správním řízení předložen nebyl. — — —

Citace:

č. 6287. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 329-332.