Č. 6339.

Samospráva obecní. — Administrativní řízení: Rozhoduje cestou instanční o usnesení obecního zastupitelstva o vypsání obecních přirážek určité výše za určitý rok, nemůže zsv ustanoviti, aby přirážky téže výše byly vybírány v roce jiném, nikoliv v roce, jak usneseno obecním zastupitelstvem.
(Nález ze dne 25. února 1927 č. 9096/26.).
Prejudikatura: Boh. 945/21, 2657/23 a 5428/26 adm.
Věc: Firma W. a M., kruhová vápenka v Ž. a spol. proti zemskému správnímu výboru v Praze o náhradu nákladu na stavbu školy.
Výrok: Stížnost Marie K. odmítá se jako nepřípustná. Ke stížnosti fy W. a M.v Ž., fy C. K. ve St., Josefa K. a Jana M. v Č. zrušuje se nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Č. usneslo se dne 1. července 1923, aby část 100000 Kč mimořádné potřeby školního rozpočtu pro 1923 na stavbu školy uhrazena byla 1495%ní přirážkou k přímým daním předepsaným v roce 1921. Rekursem několika poplatníků, mezi nimiž byli také dnešní st-lé až na Marii K., věc přivedena do sporu, v němž osk posléze rozhodnutím ze 4. května 1925 vyslovila 1. že se obci Č. povoluje k úhradě nákladu na stavbu školy uzavříti u Okr. hosp. záložny v S. obecní výpůjčku do výše 200000 Kč, splatnou v 30 letech, 2. že se usnesení ob. zastupitelstva z 1. července 1923 o úhradě částečného nákladu na tuto stavbu 1495%ní přirážkou k daním předepsaným pro rok 1921 neuznává za vhodné a vyhovující předpisu § 42 ob. fin. novely. Z rozhodnutí tohoto odvolala se obec Č., žádajíc, aby rozhodnutí bylo zrušeno a obnoveno usnesení ob. zastupitelstva, po případě aby rozhodnutí osk bylo změněno v ten smysl, že polovina nákladu na stavbu školy má se krýti v roce stavby přirážkou k přímým daním předepsaným v roce 1923, a druhá polovina výpůjčkou umořitelnou v 5 letech. Zsv nař. rozhodnutím z 26. listopadu usnesení osk. ad 1. zrušil pro nezákonnost, v bodu 2. změnil je v ten smysl, že část nákladu hraditi jest 1495%ní přirážkou k přímým daním, předepsaným r. 1923. V odůvodnění k bodu 2., dnes jedině spornému, uvádí zsv, že shledává úhradu části nákladu obecní přirážkou za vhodnou a účelnou. Poněvadž však nelze vybírati přirážku — jak se o tom usneslo ob. zastupitelstvo — k daním předepsaným v roce předminulém (1921), nýbrž v roce běžném, t. j. v roce, kdy se stalo příslušné usnesení (1923), a poněvadž obec ve svém rekursu sama uznává, že jako daňový základ vzíti jest daně předepsané v roce 1923, bylo rozhodnutí v tomto smyslu změněno.
Předmětem rozhodování zsv-u byla otázka, je-li přípustno a po případě účelno, aby náklad na stavbu školy v č. hrazen byl tak, jak se usneslo ob. zastupitelstvo dne 1. července 1923, t. j. 1495%ní přirážkou k přímým daním, předepsaným v obci pro rok 1921. Zsv uznal, že to přípustno není, poněvadž nelze k úhradě nákladu rozpočtového pro rok 1923 vypisovati přirážky k daním předepsaným v roce 1921. Nespokojil se však tím, aby v důsledku tohoto instančního úsudku zamítl rekurs obce v tomto bodě, nýbrž vyslovil dále, že příslušnou část nákladu na stavbu školy uhraditi jest ob. přirážkou 1495%ní k přímým daním, předepsaným v obci v roce 1923. Tímto výrokem překročil však meze své rozhodovací pravomoci instanční.
Nss již ve svých nál. Boh. 945, 2657 a 5428 adm. vyvodil z předpisů ob. zříz. právní zásadu, že ve věcech hospodářské správy obecní vyšší stolice je sice oprávněna usnesení obce odstraniti, že však jí nepřísluší, aby opatření obce nahradila sama disposicí jinou. Proti této zásadě však zsv v daném případě se prohřešil, neobmeziv se na přezkoumání zákonitosti usnesení ob. zastupitelstva o vypsání přirážky obecní na rok 1921, nýbrž nahradiv toto usnesení výrokem, že se vypisuie ob. přirážka co do výše stejná na rok 1923. O nějakou normu právní, která by mu za skutkových předpokladů daného případu výjimkou ze zásady shora uvedené takové oprávnění dávala, výrok svůj opříti nemůže.
Oprávnění zsv-u k vydání nař. výroku nemohlo však býti založeno ani tím, že obec ve svém rekursním petitu navrhovala, aby náklad stavební uhrazen byl z části přirážkou k daním předepsaným pro rok 1923, neboť toto prohlášení obce, které učinila vůči vyšší instanci jako procesní strana, nemohlo nahraditi usnesení, jímž obec vůči poplatníkům jako veř. korporace nadaná berní pravomocí tuto svou pravomoc vykonává, ani nemohlo kompetenci v tomto směru obci příslušející přenésti na zsv.
Překročil tedy žal. úřad nař. výrokem svoji kompetenci, pročež bylo rozhodnutí v napadeném bodě 2. jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 6339. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 438-439.