Č. 6395.Státní zaměstnanci: Státní zaměstnanec nemá ani před 1. lednem 1923 ani podle zák. č. 394/22 od 1. ledna 1923 nárok na drahotní přídavky na (bývalou) rozloučenou manželku, třebas jí platí alimenty.(Nález ze dne 14. března 1927 č. 5044).Prejudikatura: Boh. 2851/23 a 4726/25 adm.Věc: Stanislav K. v M. (adv. Dr. Ed. Kosinka z Král. Městce) proti ministerstvu financí o drahotní přídavek.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: St-li byl usnesením okr. soudu v K. ze 16. července 1921 povolen rozvod manželství od stolu a lože. Rozvod ten přeměněn usnesením kraj. soudu v J. z 10. září 1922 v rozluku. Dle dohody platí st-l svojí rozvedené a rozloučené manželce 250 Kč měsíčně. Zfř v Praze zastavilo st-li rozhodnutím z 30. listopadu 1922 výplatu drah. přídavku na manželku koncem září 1922. Odvolání st-lovu min. fin. rozhodnutím ze 17. dubna 1923 nevyhovělo. Na to podal st-l dne 11. září 1925 u min. fin. novou žádost, v níž dovozuje, že ve smyslu § 4, odst. 3 nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. — jsa povinen pečovati o výživu rozvedené (rozloučené) manželky — jest na roveň postaven ženatému stát. zaměstnanci a žádal o přiznání veškerých přídavků na manželku od 1. října 1922 počínajíc. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. fin. této opětné žádosti st-lově o povolení drah. přídavku na manželku, se kterou jest rozloučen, vzhledem k tomu, že není ustanovení, které by stát. zaměstnancům, jejichž manž. poměr jest zrušen rozloučením, dávalo nárok na drah. přídavek pro býv. manželku.O stížnosti uvážil nss toto:Sporný nárok jest posouditi vzhledem k obdobím, za něž jest uplatňován, do konce roku 1922 dle zák. č. 541/19, č. 214/20 a č. 650/20 a od 1. ledna 1923 dle §§ 5 a 6 zák. č. 394/22.Pokud jde o období do 31. prosince 1922, čerpati jest materielně-právní předpoklady pro určení rodinné třídy, dle níž jest přídavky ty vyměřiti, z nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., jež bylo zákonem ze 7. říina 1919 č. 541 Sb. recipováno a jež stanoví v § 4, odst. 3: »Rozvedení zřízenci buďte, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, na roveň postaveni ženatým zřízencům, jinak ovdovělým zřízencům.«Ani tento předpis, ani ostatní citované a st-lem dovolávané normy nestanoví, že i státní zaměstnanci, jejichž manželství jest rozloučeno, se staví na roveň ženatým, pečují-li o výživu býv. manželky. To st-l sám připouští, hledí však z ducha zákona a právního stavu v době vydání těchto norem dovoditi, že pod výrazem »rozvedení«, jehož používá § 4, odst. 3 nař. č. 333/1918, rozuměti jest i zaměstnance »rozloučené«. Stížnosti nelze přisvědčiti.Intence, kterou sleduje cit. předpis, nese se zřejmě k tomu, aby ženatí stát. zaměstnanci dostávali přídavky podle vyšší třídy nežli svobodní a ovdovělí, poněvadž jsou povinni podle ob. z. obč. (§ 91) opa- třiti své manželce slušnou výživu. Povinnost ta trvá i po rozvodu s modifikacemi stanovenými v §§ 105, 106 a 1264 o. z. o. a nejvyššího rozhodnutí ze dne 4. května 1841, kdežto při prohlášení manželství za neplatné a při rozluce manželství zaniká manželský svazek s obapolnými z něho plynoucími právy a závazky, tak že oba manželé jsou právně posuzováni tak, jako by ke svazku manžeskému mezi nimi nebylo došlo. Zaniká zejména i alimentační povinnost manžela stanovená §em 91 a zůstává jen případný náhradní nárok nevinné strany dle § 1265 a 1266 o. z. o.Stížnost míní, že cit. norma proto výslovně se nezmiňuje o zaměstnancích rozloučených, poněvadž před zákonem rozlukovým z 22. května 1919 č. 320 Sb. nebylo ani třeba poměry rozloučených nějak upravovati. Manželství katolická byla nerozlučitelna a manželství rozlučitelných bylo tak nepatrné procento, že poměry jejich bylo lze upraviti bez jakýchkoli obtíží úřadem případ od případu, aniž bylo třeba je upravovati zvláštním nařízením. K vývodům těm stačí upozorniti, že v době, kdy otázka drah. přídavků byla upravována naším zákonodárstvím, t. j. vl. nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb. a zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb., jež recipovaly § 4, odst. 3 nař. č. 333/1918 beze změny, ačkoli § 4 doplněn připojením dalšího odstavce 7., pojednávajícího o družkách a dětech nemanželských, byl již vydán tak zvaný zákon rozlukový č. 320 z r. 1919, tak že nelze tvrditi, že jde o legislativní úpravu z doby před vydáním zák. rozlukového a nelze proto přihlédnouti k vývodům zbudovaným na této nesprávné premise.Jak již shora vyloženo, jest mezi rozvodem a rozlukou manželství po stránce materielně-právní zásadní rozdíl. Rozdíl ten zákonem č. 320/19 odstraněn nebyl. Je-li tomu tak, a jestliže nebyli zákonem neb jinou platnou normou při úpravě drah. přídavků zaměstnanci, jejichž manželství bylo rozloučeno, výslovně postaveni na roveň ženatým zaměstnancům, pak nelze na ně vztáhnouti ustanovení cit. § 4, odst. 3 nař. č. 333/1918, jež jmenuje jen zaměstnance rozvedené.Pokud jde o období od 1. ledna 1923, nabýval se nss spornou otázkou již ve svém nál. Boh. 4726/25 adm. a vyslovil právní názor, že rozloučení státní zaměstnanci nemají podle zák. č. 394/22 nároku na zvýšené drah. požitky, i když jsou povinni přispívati na býv. (rozloučenou) manželku. Není tedy ani pro toto období nárok uplatňovaný st-lem v zákoně odůvodněn.St-l dovolával se v řízení a dovolává se i ve stížnosti nál. Boh. 2851/23. Nález ten neřešil však ex professo otázku, jež jest tuto na sporu, a nevyslovil právní zásadu pro tento spor prejudicielní, nýbrž zabýval se jen otázkou, zda vyplacení kapitálu jednou pro vždy rozvedené manželce cestou smíru lze považovati za přispívání na výživu rozvedené manželky po rozumu § 4, odst. 3 nař. č. 333 ex 1918. Kladl-li na dvou místech vedle výrazu »rozvedený« v závorce výraz »rozloučený«, citoval tím jedině slova nař. výn. min. sprav. z 12. července 1922, — jež vyslovilo, že tehdejšího st-le jest považovati za rozvedeného (rozloučeného) bez povinnosti ve smyslu § 4, odst. 3 nař. č. 333 z r. 1918 — ve svém odůvodnění však rozebírá cit. nález jedině právní postavení manžela rozvedeného. Jdou proto závěry na tomto nálezu vybudované vesměs mimo cíl.