Č. 6429.

Jazykové právo. — Popisné věci: I. O úředním názvu města Bratislavy. — II. Lze dozorčí stížnost, která po stránce jazykové nevyhovuje, straně vrátiti?
(Nález ze dne 25. března 1927 č. 5962.)
Věc: Firma A. W. v A. a spol. proti ministerstvu spravedlnosti stran jazykového práva.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé podali u presidia soudní tabule v Bratislavě dvě dozorčí stížnosti, v nichž stěžovali si na okr. soud v Bratislavě, jenž prý jako exekuční soud v jejich exekučních věcech proti bratislavským dlužníkům zdržuje nepřístojným způsobem provádění exekuce a mimo to dává jim proti předpisu jaz. zák. vyřízení pouze ve státním jazyku. Obě tyto stížnosti adresovány: »An das Präsidium der Gerichtstafel in Pressburg« a v obou označován okr. soud v Bratislavě jako »Bezirksgericht in Pressburg.« Obě tyto stížnosti vráceny st-lům výměry z 29. srpna 1925 tohoto znění: »Die beiliegenden Beschwerden werden zurückgestellt, nachdem weder das Gerichtstafelpraesidium noch das Bezirksgericht »in Pressburg« existieren. Der amtliche Name ist »Bratislava « V Bratislave, dňa 29. augusta 1925. Za predsedu súdnej tabule: ....«
V odvolání z výměru toho podaném namítali st-lé: 1. Presidium soudní tabule vydalo st-lům vyřízení jejich stížností pouze v jazyku slov., ač v okresu Bratislavském přebývá více než 20% příslušníků jazyka něm. Tím porušilo jaz. právo st-lů. 2. Není platného předpisu, jímž bylo by pro město Bratislavu toto označení stanoveno jako výhradné jméno a jímž by stranám bylo zakázáno označiti je starým jménem »Pressburg.« 3. Avšak i kdyby takový předpis existoval, nebylo žal. presidium oprávněno stížnosti st-lům prostě vrátiti, nýbrž mělo jim je dle § 4 vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. zaslati k opravě, a to tím spíše, kdyžtě poslední odstavec tohoto § stanoví, že ustanovení prvého odstavce neplatí pro taková podání, jež učiněna jsou výhradně v zájmu veřejném, kterýžto předpoklad u dozorčích stížností, zejména jazykových, jest vždy dán. Návrh zní, aby min. napadený výměr zrušilo a změnilo v ten smysl, že se presidiu ukládá meritorní rozhodnutí o stížnostech proti okr. soudu v Bratislavě. Nař. rozhodnutím min. sprav. 1. vyhovělo podané stížnosti, pokud směřuje proti jazykové stránce napadeného výměru, a nařídilo předsednictvu soudní tabule v Bratislavě, aby výměr ten doručilo st-lům též v jazyku něm., neboť v tomto případě splněny jsou podmínky stanovené v § 2 odst. 2 jaz. zák. pro vyřizování též v jazyku menšinovém. 2. Naproti tomu zamítlo stížnost, pokud se obrací proti meritu cit. výměru z těchto důvodů: Úřední název města Bratislavy stanoven byl výnosem min. pro Slov. ze 4. října 1919, uveřejněným v »Úradných Novinách« č. 30 — 31 z roku 1919. Podle tohoto výnosu — hledíc k § 4 zák. č. 266/1922 a čl. 4 vl. nař. č. 324/1921 jest užívání názvu »Pressburg« nepřípustno. Cit. rozhodnutím předsednictva soudní tabule v Bratislavě nebyly stížnosti zamítnuty, nýbrž vráceny; že se vrací k opravě formální vady do stanovené lhůty (čl. 4 vl. nař. čís. 324/21), nebylo třeba zvláště uváděti, neboť dozorčí stížnost není lhůtou vázána. V tomto případě nelze použíti posledního odstavce čl. 4 cit. vl. nař., neboť nešlo o podání učiněné jedině ve veř. zájmu.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Pokud námitky stížnosti brojí proti názoru žal. úřadu, že výnosem min. pro Slov. ze 4. října 1919 stanoven byl platně úřední název města Bratislavy a že podle tohoto výnosu, hledíc k § 4 zák. č. 266/20 a čl. 4 vl. nař. č. 324/21 jest v úředním styku užívání jména »Pressburg« pro toto město nepřípustno, poukazuje nss na svůj nález Boh. 2222/23 adm., v němž vysloven a podrobně odůvodněn názor úplně souhlasný s názorem žal. úřadu. Mínění stížnosti, že by úřední jméno města Bratislavy nemohlo býti stanoveno před uzavřením mírových smluv St. Germainské a Trianonské, ježto teprv jimi určeno bylo území republiky čsl., je pochybené proto, že vychází z předpokladu, že stát vzniká teprv mezinárodním uznáním. Mylnost jeho dovozena byla v nál. Boh. 114/19 fin. Jakmile se stát čsl. ujal moci nad územím Bratislavským a jakmile dosavadní právní řád zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. prohlásil za prozatím platný, mohlo být učiněno opatření spočívající na zák. čl. IV z roku 1898, tvořícím součást tohoto právního řádu.
K další námitce, že čl. 3. a 4. vl. nař. 324/21 odporuje čl. II smlouvy St. Germainské, jakož i zákonům ústavním, zejména zákonu jazykovému, budiž uvedeno toto: Podle § 102 úst. listiny mají soudcové právo, řešíce určitou právní věc, zkoumati platnost nařízení; o nařízeních stanoví § 55 úst. listiny, že je lze vydávati jen k provedení určitého zák. a v jeho mezích, § 84 pak, které podpisy členů vlády se při nařízení vyžadují, a zákon z 13. března 1919 č. 139 Sb., kterak se nařízení vyhlašují. Mezinárodní úmluva, jakou je i smlouva St. Germainská, není — pokud nebyla vtělena ve vnitrostátní právní normu — státním zákonem a součástí právního řádu vnitrozemského (srovnej nál. Boh. 786/21 adm.). Ale pak by nemohl býti případný rozpor mezi ustanovením takové mezinár. úmluvy a určitého vlád. nař. vůbec předmětem přezkoumávání soudu, neboť tento může jeho platnost posuzovati jen s hlediska §§ 55 a 84 úst. listiny a předpisů zák. č. 139/1919.
Pokud pak vl. nař. č. 324/1921 v čl. 3 ukládá stranám povinnost užívati ve styku s úřady úředních názvů měst, jest v plném souhlasu se zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. (§4), k jehož provedení bylo vydáno. Byl-li by tu nějaký rozpor se zákonem jazykovým, tvořícím součást úst. listiny, pak by šlo o rozpor mezi uvedeným zákonem č. 266/20 a součástkou ústavy. O tom však nemohl by rozhodovati nss, nýbrž jen ústavní soud (čl. II uvoz. zák. k úst. listině), a to ovšem jen na návrh vznesený povolanými k tomu činiteli (§ 9 zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb.) ve tříleté lhůtě, čítané ode dne, kdy dotyčný zákon — v daném případě tedy zák. č. 266/1920 — byl vyhlášen (§ 13 cit. zák. č. 162/1920.). Z toho plyne, že uvedenými námitkami se nss nemůže zabývati.
Bezdůvodná jest námitka, že dozorčí stížnosti nesměly býti st-lům vráceny proto, že šlo o podání ve smyslu posl. odst. čl. 4. cit. nař. č. 324/21, t. j. o podání učiněná jediné ve veř. zájmu. Třebas že tu šlo o stížnosti, jimiž se st-lé obraceli na úřad dozorčí, tedy uplatňovali v nich st-lé přece jen vlastní svoje zájmy, aby totiž exekuční řízení v jejich věci vedené nebylo zdržováno a aby při vyřizování věci té dbáno bylo jejich práv jazykových.
Ježto tedy dle toho, co právě dovoděno, bylo presidium soudní tabule oprávněno stížnosti st-lům vrátiti, padá i námitka, že presidium to, po případě žal. úřad, měly se zabývati meritem stížností těch.

Citace:

č. 6429. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 606-608.