Č. 6282.

Učitelstvo: I. * Osobní přídavek učitele podle čl. XIV, odst. 4. zák. č. 251/22 poskytnutý není započítatelný do výslužného. — II. * Snížení schopnosti zrakové, které činí učitele neschopným k výkonu služby nebo jakékoliv živnosti, nezakládá nároku na zápočet 10 roků k době služební započítatelné pro výměru výslužného podle § 29, odst. 1. zák. č. 274/19 Sb.
(Nález ze dne 5. února 1927 č. 1797.)
Prejudikatura: Boh. 5023/25 adm.
Věc: Olga Z. v M. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran výměry odpočivných požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jde o výši pensijní základny, zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 12. února 1924 vyslovila zšr mor., že st-lka má ve smyslu čl. XIV zák. č. 251/22 nárok na osobní vyrovnávací přídavek ročních 3348 Kč a nařídila, aby byl st-lce tento přídavek vyplácen, počínajíc 1. červencem 1922. Výnosem z 29. dubna 1924 vyslovila táž zšr, že dává st-lku, která se stala z příčin zdravotních další služby neschopnou, z moci úřední koncem měsíce května 1924 na trvalý odpočinek a vyměřila jí vzhledem k 251eté započítatelné době služební výslužné roční částkou 7756 Kč 56 h, t. j. 76% posledních jejích do výslužného započítatelných služ. přijmu a k tomu jednotný drah. přídavek I. tř. rodinné ročních 2404 Kč 80 h. Výnosem z 26. června 1924 nevyhověla táž zšr žádosti st-lčině o připočtení 10 let pro výměru výslužného, poněvadž dle posudku zdrav. oddělení zsp-é z 25. června 1924 neodpovídá stupeň choroby § 29 zák. č. 274/1919, ježto nelze mluviti o oslepnutí, nýbrž pouze o snížení ostrozrakosti. Rozhodnutím ze 16. prosince 1924 nevyhověla pak zšr žádosti st-lky, aby jí byl vyrovnávací přídavek 3348 Kč, jenž jí byl přiznán výnosem z 12. února 1924, též započítán pro výměru výslužného, poněvadž dle článku XIV zák. č. 251/1922 zůstane nárok na větší základnu pro výměru požitků odpoč. zachován jen učiteli v činné službě potud, pokud nenabude nároku na pensijní základnu vyšší. Nelze tudíž učiteli, jenž byl dán na odpočinek podle tohoto ustanovení, započísti tento vyrovnávací přídavek do pense.
Min. škol. nař. rozhodnutím zamítlo odvolání z výnosu zšr-y z 26. června 1924, jímž nebylo vyhověno žádosti st-lčině za přiznání 10 let pro výměru výslužného, z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého. Odvolání z výnosu z 16. prosince 1924 ve věci započtení vyrovnávacího přídavku pro výměru výslužného zamítlo min. škol. týmž rozhodnutím z důvodů: Pense vyměřuje se dle platných zákonných ustanovení podle služ. doby, rozhodné pro výměru odpoč. požitků, percentuálně z pens. základny hodn. třídy a plat. stupně, dosažených časovým postupem. Pens. základna jako úhrn platů vpočítatelných do výslužného rovná se služnému zvýšenému po př. o osobní přídavek dle § 2 zák. č. 251/22, a 50% míst. přídavku pražskému příslušné hodn. třídy a stupně. Osobní vyrovnávací přídavek dle čl. XIV odst. 4 uvedeného zák., který poskytuje se akt. učitelským osobám, není započítatelný pro výměru výslužného; pro výslužné by mělo význam pouze ustanovení odst. 3 čl. XIV uvedeného zák., zachovávající učitelským osobám vyšší pens. základnu, jež však v daném případě není pro věc rozhodným vzhledem k tomu, že pens. základna st-lčina před platností zák. č. 251/22 byla podstatně nižší než základna po provedené úpravě jejích požitků podle zák. č. 394/22, i když se přihlíží k tomu, že vzhledem k ustanovení § 6 zák. č. 251/22 jí příslušelo pouze 75% služ. požitků příslušné hodn. třídy.
Stížnost namítá, že I. výrok o nepřipočítání 10 let pro výměru st-lčina výslužného je 1. nezákonný, poněvadž st-lka je skutečně na jedno oko osleplá a § 29 zák. č. 274/1919 přiznání výhody v něm stanovené neváže na předpoklad oslepnutí obou očí. 2. spočívá na vadném řízení, poněvadž st-lka, připojivši k odvolání z výroku I. stolice vysvědčení odb. lékaře, že je nejen osleplá na jedno oko, nýbrž také neschopná vykonávati jakoukoliv činnost, otřásla předpoklady, na kterých spočívalo rozhodnutí I. stolice a žal. úřad byl tedy povinen st-lku podrobiti nové lék. prohlídce, ale neučinil tak, II. v odporu se zákonem je také výrok nař. rozhodnutí, jímž nebyl st-lce započítán do pens. základny osobní vyrovnávací přídavek, ale také poukaz nař. rozhodnutí k tomu, jakoby byla nynější pens. základna st-lčina podstatně vyšší než ona přísluševší jí před 1. červnem 1922, je nesprávný, poněvadž má st-lka nyní toliko 75% požitků.
Ad I. Ustanovení § 29, odst. 1. parit. zák., o něž tu může jedině jíti, zní: 274/1919 sb., § 29.1
Podle právního názoru, jejž nss vyslovil v nál. Boh. 5023/25 adm., má učitel nár. školy nárok na připočtení 10 let při pensionování podle prvého odst. § 29 zák. č. 274/1919 jen tehdy, je-li neschopen nejen k výkonu učitelské služby, nýbrž zároveň též k výkonu jakékoliv činnosti (výdělku).
Ze znění prvého odst. § 29 cit. zákona 274/1919 sb., § 29.1, je však dále patrno, že sice zákon dává učiteli nárok na ono připočtení při neschopnosti v něm označené, že však tato neschopnost, t. j. ve smyslu uvedeného nál. neschopnost vykonávati službu a jakoukoliv živnost, musila býti způsobena buď oslepnutím nebo duševní chorobou, že tedy a contrario nárok ten nepřísluší, třeba učitel stal se neschopným vykonávati další službu i jakoukoliv živnost, nebyla-li tato neschopnost způsobena oslepnutím nebo duševní chorobou.
Poněvadž nař. rozhodnutí ve shodě s rozhodnutím prvé stolice vyslovilo, že st-lce nepřísluší nárok dle prvého odstavce § 29 uvedeného zák., protože nelze mluviti o oslepnutí, nýbrž pouze o snížení ostrozrakosti, jde jen o to, měl-li žal. úřad pro předpoklad, z něhož vycházel, totiž že st-lka vůbec neoslepla, dostatečný podklad ve správních spisech. Z těch je patrno, že st-lka byla dvakráte vyšetřena zdrav. oddělením zsp-é. Poprvé 11. dubna 1924, po druhé pak 25. června 1924 vzhledem k vyjádření z 2. června 1924, jež st-lka připojila ke své žádosti z 11. června 1924 a jež pochází od primáře Dra. Z. v O. Oba posudky zdrav. oddělení zsp-é shodují se v tom, že st-lka stížená je toliko snížením ostrosti zrakové. Vyjádření jmenovaného primáře zní pak doslovně takto: »Olga Z., učitelka v. v. v M. je po zákalu a operaci na pravém oku ve vysokém stupni slabozraká, téměř slepá, kdežto také levé oko je toliko ve zmenšené míře schopno činnosti následkem dalekozrakosti a nervové slabosti přizpůsobovací. Není proto s to opatřiti, resp. zlepšiti si výživu jakýmikoliv pracemi.« Jiného posudku znaleckého st-lka v řízení správním vůbec nepředložila a zejména ani k odvolání nepřipojila, nýbrž poukázala v odvolání toliko k onomu vyjádření jmenovaného primáře.
Vycházel-li vzhledem k tomu žal. úřad z uvedeného předpokladu, nelze shledati, že by předpoklad ten byl v rozporu se spisy správními, a nelze pak shledati ani, že by byl v rozporu se zákonem výrok nař. rozhodnutí o nepřipočtení 10 let pro vyměření výslužného st-lčina, poněvadž st-lčina nezpůsobilost, vykonávati další službu a jakoukoliv živnost, nebyla dle obsahu správních spisů způsobena vůbec oslepnutím, nýbrž pouhým snížením zrakové ostrosti a odpadá tudíž potřeba zabývati se otázkou, stačí-li dle uvedeného ustanovení již oslepnutí na jedno oko nebo předpokládá-li zák. oslepnutí na obě oči. Není tedy stížnost, pokud jde o nepřipočtení 10 let pro vyměření výslužného st-lčina, odůvodněna.
Ad II. K odůvodnění prvé části této námitky stran osobního přídavku do pense uvádí stížnost, že prý žal. úřad se neprávem dovolává čl. XIV zák. č. 251/22, poněvadž dle § 61 mor. zem. zák. č. 18/1870, zachovaného v platnosti §em 26 par. zák. č. 274/1919, se řídí výměra zaopatř. požitků jednak dle ročního platu, jednak dle služ. doby a poněvadž dle § 62 téhož zem. zák. započítatelný roční plat je plat pobíraný bezprostředně před odchodem na odpočinek a zahrnuje v sobě nepochybně také osob. přídavek, pokud dotčená osoba tento přídavek pobírala v době přestupu do výslužby.
Stížnost tu přehlíží, že §em 26 par. zák. byla ustanovení zem. zákonů se změnami v tomto zákoně obsaženými zachována v platnosti jen, pokud jimi byly stanoveny podmínky a postup při pensionování učitelů, že však otázka, které platy jsou započítatelny pro vyměření výslužného, resp. na základě kterých platů vyměření to se stane, upravena je samostatně v § 28 par. zák. tak, že pro vyměření výslužného jsou započítatelnými platy jako u stát. úředníků, že vyměření stane se podle platů, na které měl učitel v době odchodu do výslužby nárok podle §§15—23 par. zákona a že konečně se započítává do výslužného činovnický přídavek učitelů, kteří školu řídí, jakož i přídavek osobní, který podle zákonů zem. je započítatelný do výslužného. Že přídavek podle 4. odst. čl. XIV zák. č. 251/22, jehož započtení do pense se st-lka domáhá, nelze subsumovati pod platy pro vyměření výslužného dle § 28 par. zák. započítatelné, netřeba vzhledem k jasnému znění tohoto ustanovení zvláště vykládati a stížnost ostatně opak ani netvrdí.
Že však přídavek podle 4. odst. čl. XIV zák. č. 251/22 není do pense započítatelný, plyne nad to jasně ze samého článku toho. Odst. 4 jeho stanoví: »Pokud v jednotlivých případech byly by tímto zákonem sníženy celkové požitky učitelovy pod výměru příslušející mu dosud vzhledem k § 2 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb., přiznává se rozdíl mezi touto výměrou a mezi požitky podle tohoto zákona jako osobní přídavek, jenž se zmenší nebo pomíjí dosažením vyšších požitků podle tohoto zákona.« Z ustanovení toho je patrno, že se vztahuje k učitelům, kteří byli dosazeni v úřad již před účinností zák. č. 251/22 a že účelem jeho nebylo poskytnouti těmto učitelům nějaké plus nad dosavadní míru jejich aktivních požitků, nýbrž uchrániti je před újmami, které by je stihly z provedení tohoto zákona v ten způsob, že se jim na dobu toliko přechodnou, než dosáhnou vyšších požitků podle tohoto zákona, zachovávají ve formě vyrovnacího přídavku akt. požitky, kterých dosáhli již před účinností zák. č. 251/22.
Týž účel sleduje i odst. 3. téhož článku v příčině nároku na pens. základnu, stanově 251/1922 sb., čl. 14.3
Sleduje-li však odst. 3 ve příčině nároku na pens. základnu týž účel jako odst. 4 v příčině akt. požitků, je ovšem započtení přídavku dle odst. 4 do pens. základny, na niž nárok nabytý dle dosavadních zákonů se v odst. 3 výslovně zachovává, vyloučeno, poněvadž by započtením tím nastalo zvýšení pens. základny, což by však bylo s tendencí článku XIV v rozporu.
Nemůže tudíž stížnost dovozovati ničeho ani z toho, že výměr o přiznání přídavku toho nabyl právní moci.
Nss musil však přes to nař. rozhodnutí v této jeho části, t. j. ve výroku o výši zaopatřovacích požitků st-lčiných zrušiti podle § 6 zák. o ss, poněvadž žal. úřad vychází sice z toho, že pens. základna st-lčina před platností zák. č. 251/21 byla podstatně nižší než ona po provedené úpravě jejích požitků podle zák. č. 394/22, i když se přihlíží k tomu, že vzhledem k ustanovení § 6 zák. č. 251/22 jí příslušelo pouze 75% služ. požitků příslušné hodn. třídy, stížnost tvrdí vsak opak a nss nemá možnosti přezkoumati, zda je správné stanovisko žal. úřadu nebo stížnosti, když nař. rozhodnutí neuvádí ciferně, jaká by byla pens. základna st-lčina dle zákonů platných do účinnosti zák. č. 251/22 a jaká je dle zák. č. 394/22, na základě kterých skutkových okolností a předpisů právních došlo k závěru, že by ona pens. základna st-lčina byla nižší než tato, zejména, dospěl-li k závěru tomu snad podle výpočtu účtárny ve spisech uloženého, a které to jsou dřívější pens. předpisy, podle kterých by příslušelo st-lce toliko 75% částek ve výpočtu tom uvedených.

Citace:

č. 6282. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 319-322.