Č. 6314.

Vojenské věci: * Ustanovení § 115 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích nezakládá pro stranu právního nároku na povolení k požívání zaopatřovacích požitků v cizině.
(Nález ze dne 15. února 1927 č. 2906.).
Věc: Emilie B. v T. (adv. Dr. Eugen Pštross z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. m. taj. Dr. Marek Caha) stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka je vdovou po lodním kapitánu býv. rak.-uh. vál. loďstva. Ovdověla již před převratem a bydlí od té doby nepřetržitě v cizině. Zaopatř. požitky byly jí po převratu vypláceny voj. pens. likvidaturou v Praze. Výnosem ze 17. prosince 1924 povolilo mno, aby st-lce vypláceny byly voj. zaopatř. požitky v cizině až do odvolání. Zároveň však st-lku vyzvalo, aby nejdéle do 10. ledna 1925 předložila potvrzení příslušného berního úřadu o tom, jaký celkový příjem přihlásila v r. 1923 k dani z příjmu a z čeho příjem ten plynul, a dále aby zaslala úředně ověřený průkaz o tom, z čeho její movitý a nemovitý majetek sestává. Konečně pak podotklo mno, že nebudou-li tato tvrzení zaslána do 10. ledna 1925, bude koncem ledna 1925 výplata zaopatř. požitků až do dalšího rozhodnutí mno zastavena. St-lka žádané výkazy včas nepředložila. Mno vyžádalo si po té zprávu vrchního prokurátora přímých daní v Terstu o majetkových poměrech st-lčiných a na podkladě sdělených dat vyslovilo pak nař. rozhodnutím, že nevyhovuje st-lčině žádosti o povolení další výplaty zaopatř. požitků v cizině a nařídilo, aby výplata těchto požitků byla koncem ledna 1925 definitivně zastavena. — O stížnosti na toto rozhodnutí nss uvážil:
Zákon ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jímž byly upraveny zaopatř. požitky čsl. voj. gážistů a jejich vdov a sirotků, a jenž v §u 104 a 105 obsahuje také předpisy o zaopatř. požitcích pozůstalých po gážistech bývalé armády rak.-uh., rak. neb uh. — a mezi ty st-lka patří — vychází ze zřejmé zásady, že dotyčný voj. gážista nebo jeho pozůstalí mají nárok na nerušenou výplatu zaopatř. požitků jen na tak dlouho, pokud meškají na území republiky čsl. (arg. § 30 lit. c) a § 47 lit. c) a § 104, posl. odst. cit. zák.). Jen výjimečně může mno povoliti požívání zaopatř. požitků v cizině (§115 leg cit.). Vzhledem k této všeobecné zásadě a vzhledem k dikci § 115, jenž nestanoví nic takového, z čeho by se dalo souditi, že za určitých podmínek snad úřad požívání, t. j. výplatu zaopatř. požitků v cizině povoliti musí, dlužno souditi na to, že zákon svěřil rozhodování o tom, zda takové povolení k požívání zaopatř. požitků v cizině v konkrétním případě uděliti třeba, do volné ničím neobmezené úvahy úřadu. Z toho pak následuje, že cit. předpis nedává straně právního nároku na udělení takového povolení. Nezakládá-li však cit. norma st-lce právního nároku na udělení zmíněného povolení, nelze v tom, že úřad její žádosti nevyhověl, spatřovati zásah do jejích subj. práv i když úřad jí nesdělil, jakými úvahami při svém rozhodování se dal svésti. — — — —

Citace:

č. 6314. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 377-378.