Č. 6221.Závodní výbory: I. * Strany v řízení před rozhodčí komisínejsou povinny nahraditi členům rozhodčí komise ušlý výdělek. — II.Rozhodčí komise není příslušná rozhodovati spory o právech zaměstnanců podle zákona o placených dovolených.(Nález ze dne 12. ledna 1927 č. 372.)Prejudikatura: Boh. 4825/25 adm.Věc: Firma A. Č. v J. proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech ve Dvoře Král. n. L. stran dovolené členů závod. výboru.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: V červenci r. 1925 požádala stěžující si firma rozhodčí komisi ve Dvoře Králové n./L., aby jí udělen byl souhlas k propuštění členů záv. výboru v mechanické tkalcovně, ježto následkem nedostatku surovin byla nucena vypověděti dělnictvo z práce. Jednání o této žádosti skončilo smírem dne 3. srpna 1925, při němž zástupci firmy prohlásili, že jsou ochotni zavázati se jménem firmy k náhradě mzdy za 158 hodin všem členům a náhradníkům záv. výboru a ponechati v platnosti nárok na placenou dovolenou ve smyslu § 1 a 2 zák. z 3. dubna 1925 č. 67 Sb., budou-li zde podmínky § 10 cit. zák.V říjnu téhož roku podal záv. výbor k rozhod. komisi stížnost do porušení § 3 lit. d) a e) zák. o záv. výb., které spatřoval v tom, že firma vyhláškou stanovila dělnictvu dovolenou dle zák. č. 67/1925 nadobu od 13. července do 18. července 1925, tedy na dobu již uplynulou, ačkoliv záv. výbor žádal, aby dělnictvu udělena byla dovolená teprve v listopadu, až bude následkem opravy kotlů provoz zastaven, a aby již nyní byla dělnictvu vyplacena příslušná mzda. Dále porušila prýfirma též zák. č. 67/25, ježto nepřizvala záv. výbor ke spolurozhodovánío tom, kdy dělnictvu má býti udělena dovolená, a porušila též smír ze 3. srpna 1925, který zachoval nároky na dovolenou. Vzhledem k tomu žádal záv. výbor, aby bylo rozhodnuto, že firma není oprávněna dáti dělnictvu dovolenou od 13. do 18. července, poněvadž nutno uděliti dovolenou do předu, a aby firmě bylo uloženo, by dala dělnictvu dovolenou v době, kdy pro opravu kotlů v továrně nebude se pracovati.Rozhodčí komise jednala o stížnosti dne 27. října 1925, avšak jednání odročila na dobu 14 dnů jednak z toho důvodu, poněvadž zástupce firmy nemohl se vyjádřiti o obsahu svrchu zmíněné vyhlášky, která v originále předložena nebyla, jednak proto, poněvadž bylo možno očekávati, že strany ve věci samy se dohodnou. Když dohoda sjednána nebyla, pokračovala komise v jednání a nař. nálezem zamítnuvši námitku své nepříslušnosti, rozhodla, že firma vydáním svrchu uvedené vyhlášky porušila a) smír, uzavřený před rozhodčí komisí dne 3. srpna 1925 ohledně členů a náhradníků starého záv. výboru, b) ustanovení § 3 lit. d) a e) zák. o záv. výborech a c) § 12 zák. z 3. dubna 1925 č. 67 Sb. o placených dovolených a prohlásila, že firma jest povinna uděliti členům a náhradníkům záv. výboru dovolenou dle zák. č. 67/1925 in nátura do konce roku 1925. Dále vyslovila rozh. komise, že firma je v základě § 37 odst. 3 prov. nař. k zák. o záv. výb. povinna nahraditi ušlý výdělekdvěma přísedícím rozhodčí komise a členům záv. výboru. Svoji příslušnost odůvodnila komise tím, že jde o spor vzniklý z důvodu činnosti záv. výboru, ježto tento jest dle § 3 lit. d) zák. o záv. výb. povolán pečovati o provádění smírů a nálezů rozh. komisí, tedy i smíru, uzavřeného dne 3. srpna 1925 a dle § 3 lit. e) cit. zák. se má staratio to, aby se dodržovala zák. ustanovení o ochraně zaměstnanců, tedy i zákony později vydané, zejména zákon o dovolených č. 67/25, při čemž podotkla, že v tomto případě nejde o nároky soukromoprávní, nýbrž o udělení dovolené členům a náhradníkům záv. výboru in nátura.Pokud jde o věc samu, uvedla rozhodčí komise, že musila vyhlášku ze 6. října 1925 prohlásiti za nezákonnou, poněvadž odporuje smíru mezi žal. firmou a členy a náhradníky záv. výboru, dále § 12 zák. č. 67/1925 a závazku firmy z 28. srpna 1925, a musila odsouditi firmu, aby udělila členům a náhradníkům záv. výboru dovolenou do konce roku. Ohledně osatního dělnictva prohlásila rozh. komise, že stížnost stala se bezpředmětnou, ježto mzda za dovolenou byla mu dne 3. října 1925 řádně vyplacena a svrchu zmíněný smír vztahoval se jen na členy a náhradníky starého záv. výboru. Výrok o útratách opřela komise o ustanovení § 37 odst. 3 prov. nař. a podotkla, že skutečně jednalo se o dvě líčení dne 27. října 1925.O sížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:Nss-u bylo se nejprve zabývati námitkou nepříslušnosti žal. úřadu k výrokům obsaženým v nař. rozhodnutí. Toto především zjišťuje,že vyhláškou z 5. října 1925 ustanovující, že dělnictvu rozpočte se do placené dovoleené doba od 13. července 1925 do 18. července 1925, porušen byl smír ze 3. srpna 1925, kterým firma se zavázala uděliti členům a náhradníkům výboru dovolenou do konce roku 1925 in nátura.Rozh. komise byla by však dle § 26 zák. o záv. výb. kompetentní k tomuto výroku jedině tehdy, kdyby oním smírem byl urovnán spor o rozsahu práv členů a náhradníků závodního výboru, příslušejících .jimz důvodu jejich členství v závodním výboru, nikoliv však spor o jejich práva jako zaměstnanců závodu. Poněvadž smír uzavřený dne 3. srpna 1925 týkal se práv, jež příslušejí jmenovaným podle zákona o placených dovolených, tedy z poměru pracovního, nebyla rozh. komise kompetentní, aby o porušení těchto práv rozhodovala, třeba smír před ní byluzavřen a třeba vztahoval se i na členy a náhradníky záv. výboru (srovn. nál. Boh. 4825/25 adm.). Bylo proto tento výrok rozh. komisezrušiti jako nezákonný.Z uvedeného plyne i nezákonnost dalšího určovacího výroku, jímž bylo vysloveno, že majitelka závodu svrchu uvedenou vyhláškou porušila též ustanovení § 12 zák. o placených dovolených, neboť i tento výrok netýká se práv, jež uvedeným osobám příslušejí z titulu jejich členství v záv. výboru, nýbrž nároku zaměstnanců na placenou dovolenou, který má svůj základ v poměru pracovním, o němž rozh. komise nejsou povolány judikovati.Z týchž důvodů bylo pro nezákonnost zrušiti i kondemnační výrok nař. rozhodnutí, jímž st-lka vzhledem k uzavřenému smíru a ustanovení § 12 zák. o placených dovolených uznána byla povinnou udělitičlenům a náhradníkům záv. výboru dovolenou in nátura, ježto také tento výrok je rozhodnutím o nároku z poměru pracovního.Neprávem dovolává se komise pro svou kompetenci ve svrchu naznačených směrech ustanovení § 3 lit. d) a e) zák. o záv. výborech, neboť ustanovení ta upravují pouze působnost záv. výboru a nikoli kompetenci rozh. komise. Tato je sice podle § 26 odst. 1 cit. zák. povolána rozhodovati o rozsahu povinností a práv záv. vvboru v těchto předpisech obsažených, není však kompetentní, aby věcně vyřizovala veškeré stížnosti, jež záv. výbor při plnění svých úkolů na úřady vznese, aaby rozhodovala o tom, zda zaměstnavatel určitým svým opatřením porušil práva zaměstnanců. Neboť cit. ustanovením § 26 nebylo (na rozdíl od § 3 lit. g) zák. o záv. výb.) na kompetenci k rozhodování sporůz poměru pracovního nic změněno.Pokud pak komise též vyslovila, že svrchu zmíněnou vyhláškou porušeny byly i předpisy § 3 lit. d) a e) zák. o záv. výborech, nevybočila sice z mezí své kompetence, leč ani tento výrok její není ve shodě se zákonem, ovšem z důvodu jiného. Cit. ustanovení dávají záv. výborům jistou působnost za tím účelem, aby mohly účinně hájiti zájmy zaměstnanců v závodě pracujících. Ustanovení tato mohla by vyhláškou z 5. října jen tehdy býti porušena, kdyby vyhláška obsahovala nějakou disposici, kterou by se záv. výboru ve výkonu jeho zákonných úkolů bránilo. Vyhláška neobsahuje však nic, co by omezovalo působnost záv. výboru podle cit. ustanovení zákona, nýbrž týká se, jak svrchu vyloženo, nároku zaměstnanců na placenou dovolenou, tudíž nároku z poměru pracovního. Porušení tohoto nároku nelze však uznati za porušení práv záv. výboru, a nelze proto ve vyhlášce té spatřovati porušení předpisů § 3 lit. d) a e) zák. o záv. výborech.Proti uložení povinnosti k placení procesních útrat namítá stížnost, že ani dle zák. o záv. výborech, ani dle prov. nař. nemůže býti stranám ukládáno, aby přísedícím rozh. komise hradily ušlý výdělek, a že komise neprávem odsoudila st-lku k náhradě výloh za dvě stání, ačkoliv tato nemá viny na tom, že bylo zapotřebí konati stání dvě.Pokud jde o náhradu ušlého výdělku členům rozh. komise, nelze pro dotyčný výrok žal. úřadu nalézti opory ani v zák. o záv. výborech, pokud se týče v prov. nařízení, ani v civ. řádu soud., jehož ustanovení o jednání před soudy okresními platí podpůrně dle § 35 prov. nař. č. 2 z r. 1922 též pro řízení před rozh. komisemi. Zákon o záv. výborech v § 26 odst. 6 ustanovuje pouze, že při svévolném vedení sporu může rozh. komise přiznati zvítězivší straně na její návrh náhradu útrat, a týká se tedy jen útrat vzešlých zvítězivší straně, nikoliv útrat, vzešlých členům rozh. komise. Prov. nařízení prohlašuje v § 29 členství v rozh. komisi za funkci čestnou a v § 37 ustanovuje, že předseda rozh. komise a člen znalec, případně jejich náměstkové, obdrží cestovné a stravné z prostředků min. soc. péče, kdežto ohledně náhrady svědkům a znalcům, jakož i ohledně výloh, spojených s místním šetřením, stanoví, žerozh. komise v každém jednotlivém případě rozhodne o tom, kdo má útraty tyto nésti. O povinnosti stran k náhradě ušlého výdělku členům rozh. komise prov. nařízení žádného ustanovení neobsahuje, a ani v civ. řádu soud. není možno takového ustanovení nalézti. Není-li však takovéhoto ustanovení, nelze stranám řečenou povinnost ukládati, a bylo proto nař. rozhodnutí, jež ji st-lce bezprávně ukládá, zrušiti pro nezákonnost.Pokud jde o útraty vzešlé členům záv. výboru, dlužno vytknouti, že nař. rozhodnutí neukládá úhradu jich st-lce proto, že postupem svým zavinila, že bylo nutno konati stání dvě, nýbrž se zřetelem na výsledek jejího sporu se záv. výborem, v němž st-lka podlehla. Poněvadž nálezrozh. komise st-lku odsuzující byl ve věci samé jako nezákonný zrušen, padá tím i výrok její o náhradě útrat druhé sporné straně.