Č. 6416.

Státní občanství: * S hlediska předpisu čl. III, č. 1, odst. 1, poslední věty rozhodnutí konference velvyslanců ze 28. července 1920 (vládní vyhláška z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. ex 1925) jest rozhodné, zda ta která osoba, pokud jde o území Těšínské, měla státní občanství rakouské, kdežto pokud jde o území Oravy a Spiše, zda měla státní občanství uherské.
(Nález ze dne 21. března 1927 č. 5337.)
Věc: Viliam Th. ve Vídni proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině stran domovské příslušnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dom. listem ze 7. března 1921 potvrdilo představenstvo obce B., že st-l, narozený 17. prosince 1895 v Z., má v obci B. dom. právo od 1. ledna 1900 na základě § 7 zák. čl. XXII/1886. V listě tom uvedeno, že platí do 31. prosince 1922.
Podáním z 19. září 1922 žádal st-l o prodloužení dom. listu. Obecní zastupitelstvo v B. usneslo se 17. listopadu 1923, že st-l do obce té nepřísluší, poněvadž jeho rodiče jsou stát. občany polskými a přísluší do obce Z. v Haliči. Usnesením z 28. prosince 1923 však totéž zastupitelstvo, měníc usnesení své ze 17. listopadu 1923, uznalo příslušnost st-le z důvodu, že na základě nař. min. vnitra z 13. září 1920 příslušel jeho otec, Markus Th. do obce B., když se tam zdržoval již před 1. lednem 1908, třebas dom. práva neměl, a že tedy do B. přísluší i st-l. Dodáno, že otec st-lův bydlí v B. 24 let, že přispívá k ob. břemenům, platí daně a že jest zapsán do vol. seznamů jako čsl. stát. občan.
Okr. úřad v Náměstově, odvolávaje se na ustanovení § 17 zák. čl. XXII : 1886 zrušil usnesení ob. zastupitelstva v B. z 28. prosince 1923 a vyslovil, že st-l nemá dom. práva ani v obci B. ani na území náměstovského okresu a odůvodnil tento výrok v podstatě tím, že otec st-lův ani st-l sám nikdy nenabyli stát. občanství uherského, nýbrž že zůstali stát. občany rak. a že se proto st-l nemůže dovolávati ustanovení čl. III. konference velvyslanců z 28. července 1920 z důvodu, že sídlil na plebiscitním území, jež patřilo býv. král. uh.
Toto rozhodnutí bylo k odvolání st-lovu rozhodnutím župního úřadu v Turč. Sv. Martině z 25. listopadu 1924 zrušeno a příslušnost st-lova do obce B. uznána v podstatě z důvodu, že býv. uh. stát. občanství není předpokladem pro ustálení příslušnosti na základě druhého odst. III. čl. cit. rozhodnutí konference velvyslanců, když se má příslušnost určiti na základě bydliště v téže obci od 1. ledna 1908 nejpozději tak, že osoba, která před 1. lednem 1908 a nejpozději tohoto dne měla na býv. plebisc. území Oravy a Spiše bydliště nepřetržitě do 28. července 1920, nabyla ipso jure příslušnosti v obci svého bydliště, třebas tato osoba nebyla před tím stát. občanem uh.
Nař. rozhodnutím však týž župní úřad z moci svého dozorčího práva svoje rozhodnutí z 25. listopadu 1924 odvolal a pozměnil v ten smysl. že odvolání Viléma Th. se nevyhovuje a usnesení ob. zastupitelstva v B. a rozhodnutí okr. úřadu v Náměstově se potvrzuje z důvodů tam uvedených, k nimž dodal: »Výnos min. pro Slov. č. 25630/22 adm./I., vydaný k cit. rozhodnutí konference velvyslanců, výslovně uvádí, že titulu bydliště v obci býv. plebisc. území za účelem nabytí příslušnosti v té obci se může dovolávati jen osoba, o které jest dokázáno, že i před tím byla uh. stát. občanem. Poněvadž st-l nemohl dokázati, že před 1. lednem 1908 se stal uh. stát. občanem, nemůže se na něho vztahovati usnesení konference velvyslanců a nemůže míti v B. dom. práva ani z uvedeného titulu bydliště.«
Ve stížnosti do rozhodnutí toho k nss-u podané se namítá: 1. původní rozhodnutí župního úřadu z 25. listopadu 1924, vydané v cestě instanční bylo konečné a nabylo tedy právní moci; župní úřad neměl práva toto své pravoplatné rozhodnutí zrušiti a nahraditi novým a to ani z moci dozorčí, poněvadž mu tato moc přísluší jen nad úřady podřízenými, nedává mu však právo rušiti vlastní rozhodnutí, a jest proto nové jeho rozhodnutí již z toho důvodu nezákonné, 2. nař. rozhodnutí je však také věcně nesprávné, poněvadž druhá věta bodu 1. odst. 1. čl. III. rozhodnutí konference velevyslanců z 28. července 1920, uveřejněného vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925 vztahuje se i na ty, kdož neměli státní příslušnosti v plebisc. území.
Ness shledal stížnost bezdůvodnou.
Pcdle ustálené judikatury nss-u — viz na př. nál. Boh. 823/21 adm. — je přiznání dom. práva osobě, nemající zdejšího stát. občanství, aktem nejen nezákonným, nýbrž absolutně zmatečným, který nemůže vůbec založiti právních účinků a býti účasten právní moci a který proto může býti úřadem kdykoli zrušen. Jde-li o akt této povahy, totiž o úkon, který právních účinků nemůže vůbec založiti, a který nemůže býti účasten právní moci, není tedy překážky, proč by úřad, shledá-li dodatečně, že jeho vlastní výrok takovouto zmatečností je postižen, v mezích vlastní příslušnosti aktu toho neodvolal a nenahradil jej výrokem jiným, který by nedostatku toho nevykazoval, a to i tehdy, když jej týž úřad sám vydal.
V daném případě shledal žal. úřad, že rozhodnutím svým z 25. listopadu 1924 přiznal dom. právo st-li, ačkoli týž nemá stát. občanství čsl., čímž mu de facto občanství to založil. Podle toho, co právě uvedeno, a jak též v cit. svrchu nálezu rozvedeno, byl by tedy žal. úřad mohl právem svůj dřívější výrok jakožto zmatečný odvolati a jiným nahraditi, ovšem za předpokladu, že by právní názor, z něhož žal. úřad, shledav onu zmatečnost, vycházel, odpovídal zákonu, to jest je-li správným závěr, že st-l čsl. státním občanem není.
St-l správnost názoru toho popírá, snaže se dovoditi, že se stal čsl. státním občanem, leč nss nemůže dáti jeho vývodům za pravdu.
Rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, jehož se jak st-l tak i žal. úřad dovolává, bylo vydáno k uspořádání osudu území, o nichž se nestala opatření mírovými smlouvami (čl. 91 smlouvy St. Germainské a čl. 75 smlouvy Trianonské), nýbrž jejichž příslušnost k tomu kterému státu měla se určiti lidovým hlasováním, když opatření učiněná k uskutečnění tohoto hlasování zůstala bez výsledku (srv. úvodní věty cit. rozhodnutí). Z území těch náleželo Těšínsko k býv. Rakousku, území Oravy a Spiše k býv. Uhersku.
Bylo-li však účelem rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 upraviti nově právní poměry na území, k nimž se rozhodnutí to vztahuje, totiž vyřešiti otázku územní příslušnosti toho kterého kraje k tomu nebo onomu státu a důsledně i stát. příslušnost osob to které území obývajících, nelze jeho čl. III., jednajícímu o stát. občanství, rozuměti jinak než, že upravuje nově stát. občanství jen těch osob, které měly dosud stát. příslušnost na územích těch, tedy v území býv. vévodství Těšínského dosavadních stát. občanů rak., na území Oravy a Spiše však býv. stát. občanů uh. čili toliko těch osob, jichž stát. občanství bylo posouditi právě v relaci k tomu kterému území, nikoli však těch, kdož k tomu kterému území měly postavení cizinců, a jejichž dosavadní stát. občanství právě přiznáním toho nebo onoho území čsl. případně k polskému státu dotčeno býti nemohlo.
Je-li tomu tak, nabyly osoby, »které by, aniž měly dom. právo, sídlily v řečených územích« (druhá věta 1. odst. 1. bodu III. čl.) polské nebo čsl. státní příslušnosti jen za předpokladu, že byly příslušníky státu, k němuž dosud patřilo to které území, tedy osoby sídlící na území býv. vévodství Těšínského za předpokladu, že byly dosud rak. stát. občany, osoby však sídlící na území Oravy a Spiše jen za předpokladu, že byly dosud uh. občany stát.
Že tomu tak, vidno také z ustanovení druhého odst. bodu 1. téhož článku; praví-li toto ustanovení také o osobách, sídlících v uvedených územích teprve po 1. lednu 1908, že podrží podle okolností stát. příslušnost rak. nebo uher., jest patrno, že předpokládá i u těchto osob dosavadní rak. nebo uh. příslušnost podle toho, ke kterému z obou států býv. mocn. Rak. Uh. náleželo dotčené území, na kterém osoby ty sídlí. Je-li tomu tak, a není-li sporu o tom, že st-l občanství býv. státu uh. nenabyl, pak nestal se čsl. stát. občanem podle uvedeného ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, třeba sídlil na území Oravy již před 1. lednem 1908, a je tedy dán předpoklad, za kterého mohl žal. úřad své původní rozhodnutí zrušiti.

Citace:

č. 6416. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 577-580.