Č. 6284.

Školství. — Rodinné právo. — Církevní věci: I. * Pěstoun sirotka školou povinného není oprávněn bez souhlasu, tím méně proti vůli poručníka dítěte žádati, aby dítě bylo ve smyslu § 3, odst. 5 zák. č. 226/22 zproštěno povinnosti zúčastniti se vyučování náboženství. — II. Kdo je oprávněn určiti dítěti náboženské vyznání, po případě stav bez vyznání?
(Nález ze dne 5. února 1927 č. 2061).
Věc: Alfons F. v Z. proti ministertsvu školství a národní osvěty stran účasti Eduarda H. při školním vyučování náboženství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l zažádal jako pěstoun Eduarda H., žáka IV. třídy ob. školy v Z., 6. září 1922 u ošv-u v Z., aby Eduard H. byl na základě § 3, odst. 5 zák. č. 226/22 zproštěn povinnosti navštěvovati hodiny vyučování náboženského. Ošv výnosem z 11. října 1922 zprostil Eduarda H. podle § 3, odst. 5 zák. č. 226/22 a podle výn. min. škol. z 24. srpna 1922 č. 74276 povinnosti účastniti se vyučování náboženského. Když se o tom dozvěděl poručník Eduarda H. Hynek U. (poručník z povolání), podal proti tomuto vyřízení 29. prosince 1922 odpor, ale ošv vyřízením z 15. února 1923 setrval na původním svém usnesení z 11. října 1922, poněvadž § 3, odst. 5 zák. č. 226/22 dává právo na odhlášení z náboženství rodičům nebo jejich zástupcům. Alfonse F. považuje úřad za skutečného zástupce rodičů, poněvadž se stará o výchovu a výživu. Kdyby zákon měl na mysli poručníka, bylo by ustanovení to vysloveno v zákoně jinou stylisací, a to buď výslovně slovem poručník nebo »zákonný zástupce«. K odvolání Hynka U. zrušila zšr mor. rozhodnutím z 21. listopadu 1924 výměr ošv-u z 15. února 1923 jako nezákonný z této úvahy: Byť § 3 zák. č. 226/22 přiznával právo k odhlášení dítěte z vyučování náboženství rodičům neb zástupcům, ze kteréžto stylisace dalo by se souditi, že měl slovem »zástupce« na mysli osoby, které zastupují rodiče, pokud jde o výchovu dítěte a jimž náleží péče o jeho kázeň, přece je patrno z povahy úřadu poručníka, zejména v případě, kdy dítě nemá již ani matky, nýbrž je úplným sirotkem, že poručník musí býti aspoň dotázán, zdali se zamýšleným odhlášením dítka z náboženství souhlasí čili nic, že tedy krok takový učiněný proti vůli zákonného poručníka neměl býti nadřízeným úřadem školským schválen, resp. vzat na vědomí. Rekurs podaný st-lem do tohoto rozhodnutí byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost vytýká a) že formální důvod, o který prý zšr svoje rozhodnutí jedině opřela, není správný, poněvadž poručník měl již v řízení před 1. stolicí možnost se vyjádřiti a taky tak učinil, a že dále b) § 3, odst. 5 zák. 226/22 výrazem »jejich rodiče nebo jejich zástupce« nemíní zákonné zástupce dítěte, nýbrž ony osoby, které fakticky vůči dítěti místo rodičů zastávaií.
Nss shledal stížnost bezdůvodnou:
I. Žal. úřad přijal za své důvody rozhodnutí zšr-y. Tato pak svým rozhodnutím nevyslovila, že rozhodnutí prvé stolice ruší proto, že poručník nebyl slyšen; naopak podle celého znění rozhodnutí onoho zrušila zšr rozhodnutí prvé stolice proto, že »krok takový učiněný proti vůli zákonného zástupce neměl býti nadřízeným úřadem schválen, resp. vzat na vědomí.« Proto odpadá pro nss potřeba, zabývati se námitkou stížnosti uvedenou shora sub a) a bylo soudu naopak zkoumati meritum věci, totiž otázku, zda proti projevené vůli poručníka mohl či nemohl školský úřad ve smyslu § 3 odst. 5 zák. č. 226/22 zprostiti žáka Eduarda H. povinnosti zúčastniti se vyučování náboženství.
Podle § 1 cit. zák. jest náboženství (s výhradou § 3, odst. 5) povinným předmětem učebným na školách obecných a podle § 2 též na školách občanských. Podle § 3 odst. 5 cit. zák. 226/1922 sb., § 3.5 226/1922 sb., § 3.5
Nechať již podle slovného znění tohoto předpisu zájmeno »jejich« při »zástupcích« sluší vztahovati na žáky (zástupci žáků) anebo na rodiče (zástupci rodičů), tedy v žádném případě nemůže žádost taková vycházeti od pouhého pěstouna sirotka, jak jde z těchto úvah:
Zástupcem žáka, resp. dítěte, které nemá rodičů, může býti v ohledu právním jenom zákonný zástupce, tedy poručník, nikoliv pouhý pěstoun. Na tom nemůže nic měniti ta okolnost, že zákon nemluví výslovně o »zákonných« zástupcích; neboť stejně jako pojem rodiče jest pojmem právním, nutno i výraz zástupci chápati ve smyslu právním, tedy — když zákon výslovně jinak nepraví — ve smyslu ostatního řádu právního, tudíž v prvé řadě ve smyslu předpisů občanského práva; že pak podle obč. práva »zástupcem« dítěte ve styku úředním je poručník a nikoliv pěstoun, plyne zřejmě ze srovnání jednak předpisů §§ 187 a násl., jednak § 186 o. z. o. »Zástupcem« žáků nemajících rodičů ve smyslu § 3, odst. 5 na konci, může tudíž býti jenom poručník.
Že tomu tak, plyne ostatně také z této úvahy: § 3, odst. 5 pojednává v prvé větě o dětech bezkonfesních. Určiti dítěti, které nemá rodičů, náboženské vyznání může jak podle zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z. ve znění zák. z l5. dubna 1920 č. 277 Sb. (čl. 1 odst. 2 a čl. 2), tak i podle nového zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. (§ 1 odst. 2, druhá věta a § 2) jedině zákonný zástupce, tedy poručník, nikoliv pěstoun. Když tedy změna náboženského vyznání sirotkova (resp. podle výslovného předpisu čl. 1, odst. 1 zák. č. 277/10 také určení stavu bez vyznání) (do 14. resp. nyní 16. roku věku), může býti provedena jen zákonným zástupcem, je na snadě, že témuž orgánu musí býti ponecháno také rozhodnutí o tom, má-li dítě — třebas přísluší k určitému státem uznanému náboženskému vyznání — přes to býti zproštěno od účasti na — jinak povinném — vyučování náboženství ve škole.
Kdyby se však zájmeno »jejich« ve výrazu »jejich zástupci« na konci odst. 5. § 3 zák. č. 226/22 vztáhlo na »rodiče«, takže by tu byli mínění zástupci rodičů a nikoliv zástupci dětí, nemohlo by se dospěti k názoru, že podávání žádostí tam zmíněných přísluší u dětí osiřelých nikoliv poručníku, nýbrž pěstounu, a to z těchto úvah:
O »zástupci« může býti řeč jen tam, kde je také »zastupovaný«; možno tedy mluviti o »zástupcích rodičů« jen tam, kde tito rodiče sice tu jsou, kde však na místo nich, z jejich vůle vystupuje někdo jiný, jak tomu na př. může býti při rodičích nepřítomných. Není možno však mluviti o »zástupci rodičů« tam, kde rodičů není, u sirotka. Je ovšem možno, že vůči takovému dítěti někdo fakticky nebo právně vykonává práva a povinnosti, jinak příslušející rodičům, osoba taková však není »zástupcem« rodičů, ona rodiče nazastupuje, nýbrž nahrazuje. Již proto nelze tedy u sirotka považovati pěstouna za zástupce rodičů. Naopak nastupuje ve smyslu předpisů obč. práva na místo rodičů (zejména na místo otce) poručník, a je tedy i při takovém výkladu jedině poručník oprávněn podávati žádost ve smyslu § 3, odst. 5 cit. zák. a mohl by v takovém případě pěstoun vystupovati snad jenom jako zástupce poručníka, jednaje z příkazu a jménem poručníka (snad nepřítomného), nemůže však pěstoun tu vystupovati jako nositel samostatného práva za zproštění sirotka od vyučování náboženství bez souhlasu, tím méně proti vůli poručníka.
Na tom nemůže nic měniti tvrzení stížnosti, že prý účel a úmysl předpisu § 3, odst. 3 druhé věty zák. č. 226/ je ten, aby bylo dítě vyvarováno eventuelních rozporů mezi výchovou domácí a výchovou školskou; neboť jednak účel a úmysl takový není ani v zákoně samém vyjádřen ani nedošel výrazu v důvodových zprávách k zák. č. 226/22 (srovnej tisk posl. sněmovny 3478 a 3768, pak tisk senátu 1408 a 1437), jednak jsou rozpory mezi směrem výchovy domácí a vyučování školského možny a zajisté též časty i při jiných předmětech jako na př. při občanské nauce, dějepise a podobně, jednak konečně přísluší právo a povinnost pečovati o výchovu sirotka podle § 216 o. z. o. poručníku za dozoru soudu, a nikoliv pěstounu (§ 186 o. z. o.). Na tomto právu poručníkově nemění se ovšem nic tím, že jde o poručníka z povolání, poněvadž zákon v tomto směru nerozeznává (srovnej zejména též §§ 207 a 208 o. z. o. ve znění prvé novely).
Z těchto úvah dospěl soud k závěru, že oprávněn podávati žádosti podle § 3, odst. 5 druhá věta zák. 226/22 jest stran dětí nemajících rodičů jedině poručník a že tedy úřad školský nemůže po zákonu vysloviti zproštění dítěte takového od účasti při povinném vyučování náboženství k žádosti pěstouna proti projevené vůli poručníka.
Tomu svědčí ostatně též znění § 8 odst. 2 vlád. nař. č. 64/25, kde je výslovně řečeno, že právo žádati za osvobození podle § 3, odst. 5 zák. 226/22 přísluší u oboustranných sirotků zákonnému zástupci díděte.
Nelze tedy shledati, že by nař. rozhodnutím bylo porušeno nějaké subj. právo st-lovo a bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 6284. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 324-327.