Č. 6269.

Pozemková reforma: I za platnosti vl. nař. č. 225/1921 může stpú činiti disposice podle § 4 zák. o hospodaření na zabrané půdě sám a přímo, nikoliv jen jako druhá stolice k odvolání z rozhodnutí obvodových úřadoven.
(Nález ze dne 1. února 1927 č. 1895). Prejudikatura: Boh. 4845/25 adm.
Věc: Alexandr K. a Středočeský dřevní průmysl, spol. s r. o. v Praze (adv. Dr. Oskar Glaser z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rudolf Vyšín) stran platnosti prodeje dříví.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l Alexandr K. prodal smlouvou ze 14. listopadu 1924 firmě »Středočeský dřevní průmysl, společnost s r. o. v Praze« veškeré dříví, jež každoročně po dobu 30 let na jeho velkostatku V. bude vytěženo. — — — — Písemnou smlouvu o prodeji uzavřenou, datovanou dnem 14. listopadu 1924 předložily strany dne 20. listopadu 1924 stpú-u, který ji postoupil obvodové úřadovně v P., kamž došla dne 2. prosince 1924. Obv. úřadovna nejprve telegraficky a pak písemně výměrem z 2. prosince 1924 prohlásila onu smlouvu podle § 4 zák. z 12. února 1920 č. 118 Sb. za neplatnou, poněvadž došla obv. úřadovně po uplynutí 14 dnů od jejího uzavření, tudíž po lhůtě cit. předpisem zákonným stanovené. Dále uvedla obv. úřadovna, že stpú oznámil již vlastníku převzetí dotčeného lesního majetku a dal mu výpověď z hospodaření na něm ke dni 1. září 1925, čímž dal na jevo, že stát zamýšlí majetek onen pro sebe podržeti a na něm hospodařiti. Zamýšleným prodejem bylo mu však toto právo omezeno a hospodaření státu v převzatých lesích na dlouhou dobu znemožněno, pročež bylo i z tohoto důvodu prohlásiti prodej za neplatný. Z tohoto rozhodnutí podali st-lé odvolání, které stpú nař. rozhodnutím zamítl. — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Odstavec 1 § 4 zák. o hospodaření na zabraném majetku ukládá osobám na majetku tom hospodařícím, aby do 14 dnů od uzavření prodeje hlásily stpú-u každý prodej dříví, vyjímaje drobný prodej místní, a prohlašuje, že prodeje řádně neoznámené jsou již ex lege neplatné. Odstavec 2 tohoto ustanovení zmocňuje pak stpú, aby prohlásil za neplatné i řádně ohlášené prodeje, jestliže odporují řádné těžbě lesní neb obmezují právo státu vyplývající ze záborového zákona
Nař. rozhodnutím deklaruje především ve smyslu odstavce prvého, že prodej dříví je ex lege neplatný, poněvadž nebyl včas oznámen jedině kompetentní obv. úřadovně, a tedy nebyl řádně dle předpisu zák. ohlášen, mimo to však ještě samo ve smyslu odstavce druhého zbavuje dotčenou kupní smlouvu platnosti, ježto smlouva omezuje právo státu vyplývající ze záb. zák.
V prvém směru je na sporu otázka, je-li 14denní lhůta pro oznámení prodeje dříví zachována jedině tehdy, když v této lhůtě dojde oznámení obv. úřadovně, či je-li předpisu zákona vyhověno, když v uvedené lhůtě oznámen byl prodej stpú-u. Žal. úřad se domnívá, že včasnost oznámení dlužno posuzovati výlučně dle toho, kdy oznámení ono dojde obv. úřadovně, ježto tato jest dle § 5 č. 2 vl. nař. z 23. června 1921 č. 225 Sb., pokud nejde o výjimky tam uvedené, výlučně kompetentní, aby v prvé stolici činila opatření a vydávala rozhodnutí dle zák. o hospodaření na zabr. majetku, tedy také aby přijímala hlášení dle § 4 tohoto zák.
Náhled tento nemohl nss sdíleti. Ustanovením § 8 zák. o poz. úřadě byla sice vláda zmocněna, aby nařízením přenesla část působnosti poz. úřadu na obv. úřadovny nebo komise zřízené pro jednotlivé územní obvody, v nichž potřeba toho se objeví, tím však nikterak není řečeno, že použije-li vláda tohoto zmocnění, smí tak učiniti jen tím způsobem, že zbaví stpú jeho kompetence v určitém směru, a přenese tuto kompetenci na orgán jiný, který však jedině rozhodovati může ve stolici prvé, neboť onoho zmocnění může zajisté býti použito i tak, že se ob. úřadovnám a komisím přikáže část působnosti stpú-u bez současného omezení kompetence tohoto úřadu, takže určitá opatření a rozhodnutí může pak vydávati jak stpú tak příslušná obv. úřadovna, resp. komise, jež v tom směru jest jakousi odbočkou stpú-u s omezenou pravomocí s tím rozdílem, že její rozhodnutí možno dle odst. 2 § 8 zák. o poz. úřadě bráti v odpor stížností na stpú.
Záleží tedy na tom, jak ve skutečnosti onoho zmocnění bylo užito. V tom směru nutno konstatovati, že z nařízení č. 225/1921 nikterak neplyne, že obv. úřadovny jsou výlučně oprávněny, s výjimkami tam uvedenými, prováděti v první stolici zák. o hospodaření na zabr. majetku, spíše nutno míti za to, že v této činnosti konkurují se stpú-em, neboť nařízení ono sice přikazuje onu působnost obv. úřadovnám (arg. slova »obv. úřadovnám přísluší«), nestanoví však, že stpú následkem toho své působnosti, rozhodovati v jediné instanci, pozbývá, a může na dále rozhodovati jen jako stolice odvolací. Z toho nutno souditi, že i po vydání cit. nařízení mohl stpú činiti opatření dle zák. o hospodaření na zabr. majektu, a že i jemu s účinkem mohlo učiněno býti hlášení o prodeji dříví dle § 4 tohoto zák. Poněvadž není sporu o tom, že hlášení prodeje dříví došlo stpú-u ve lhůtě § 4 zák. o poz. úřadě, je prvý důvod, o nějž se nař. rozhodnutí opírá, nezákonný (vide nál. Boh. 4845/25 adm.).
Žal. úřad však, jak svrchu uvedeno, opřel své rozhodnutí ještě o důvod další, když prohlašuje smlouvu za neplatnou proto, že omezuje právo státu vyplývající ze záb. zákona, disponujíc s užitky lesů s účinkem i pro právní nástupce v držení jich na dobu 30 let bez ohledu na to, bude-li během této doby lesní majetek st-lův převzat či nikoliv.
Nss dal v tom směru úřadu za pravdu. Oznámil-li již stpú st-li Alexandru K., že hodlá veškerý lesní majetek nebo část jeho převzíti a vypověděl-li již také tomuto st-li ke dni 1. září 1925 hospodaření ať již na celém tomto majetku nebo jeho části, dal tím jasně na jevo, že aspoň část majetku, jehož se smlouva týče, převezme dříve, než uplyne doba 30 let, na kterou lesní těžba se prodává. Prodej však disponující s plody lesní půdy, jež od ní budou odděleny teprve po jejím převzetí státem, nutně omezuje právo státu ze záboru plynoucí, neboť disposice ona přechází na stát převzetím zabraného majetku. Na věci nemění nic okolnost, že snad část oné lesní půdy bude stpú nucen ponechati vlastníku jednak ke krytí jeho nároků dle § 11 zák. záb. a § 20 zák. příd., jednak jako půdu vyloučenou ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb., neboť smlouva ona neomezuje se na majetek dle těchto ustanovení požadovaný, nýbrž vztahuje se na veškerou lesní půdu velkostatku vůbec, a proto již z toho důvodu nemohou námitky stížnosti o tato ustanovení se opírající míti úspěch; neboť stpú může prohlásiti smlouvu za neplatnou i tehdy, když tato třeba jen z části omezuje právo státu ze záboru plynoucí. Rovněž nemůže stížnost s úspěchem namítati, že ceny, zač dříví bylo prodáno, jsou výhodné, neboť není jisto, zda výhodnými zůstanou během celé 301eté doby, na kterou dříví bylo prodáno, a pak stát má nárok na to, aby po převzetí majetku sám mohl rozhodnouti, zda dříví se má prodati, komu, a za jakou cenu, či zda se ho má užíti jinak, a toto právo jeho se smlouvou nesporně omezuje.
Je tedy tento důvod nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem, a poněvadž nař. rozhodnutí i o tento důvod samotný opřeno býti může, zamítl nss stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6269. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 295-298.