Č. 6239.

Státní zaměstnanci (Slovensko): Jest nároky stát. zaměstnanců na Slov. na stěhovací výlohy posuzovati jenom podle usnesení min. rady z 27. července 1920, či také podle předpisů starších, zejména podle dekretu dvor. komory ze 3. září 1804?
(Nález ze dne 20. ledna 1927 č. 904).
Věc: Eduard P. v P. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran stěhovacích výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl jako kancelista přeložen z O. k okr. úřadu v P. Dne 14. srpna 1925 předložil cestovní účet za přestěhování. Nař. rozhodnutím byl st-lem účtovaný tříměsíční plat v částce 4583 Kč 40 h jako odškodné za přestěhování nábytku z úpravy účtu vyloučen s odůvodněním, že o odškodném při stěnování stát. zaměstnanců na Slov. na systemisovaná místa ustanovených jsou směrodatné předpisy bodu II. D 1 »Zásad pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slov.«, schválených usnesením vlády z 27. července 1920, podle nichž uvedeným stát. zaměstnancům, přestěhují-li se, přísluší jen náhrada skutečných, doklady prokázaných stěhovacích výloh z místa jejich bydliště na nové přikázané služební místo. Dále vyloučil žal. úřad z úpravy účtu též částku 378 Kč, účtovanou st-lem z titulu diet za 14 dní, poněvadž předposlední odstavec části IV. prozatímní úpravy cestovních požitků stát. zaměstnanců při služ. cestách mimo úřední místo, na základě něhož byla uvedená částka účtována, obsahuje provedení staršího usnesení min. rady z 19. července 1919 a z 9. prosince 1919, které — jsouc všeobecného rázu — bylo nahrazeno specielně pro Slov. usnesením vlády z 27. července 1920.
O stížnosti nss uvážil:
St-l, odvolávaje se na stručnou instrukci o úpravě cestovních účtů vydanou žal. úřadem, namítá, že jeho nárok na odškodné za přestěhování bytového zařízení a na diety neměl býti posuzován výlučně podle bodu II D 1 »Zásad pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slov.«, nýbrž také podle předcházejících předpisů, jež byly v platnosti ponechány. Naproti tomu žal. úřad, poukazuje v odv. spisu na to, že st-l neuvedl v účtu žádných norem, na základě kterých vznesl nárok na úhradu stěhovacích nákladů, a že účtoval v prvé řadě skutečné výlohy doklady prokázané, soudí, že st-l opíral svůj nárok o bod II D 1 Zásad a že tedy se úřad mohl obmeziti na zkoumání tohoto nároku jedině s hlediska těchto Zásad.
S tímto názorem bylo by souhlasiti jenom tenkráte, kdyby bylo ve správním řízení straně všeobecně uloženo, aby konkretisovala svůj na úřad vznesený petit do té míry, aby se také dovolala určité konkrétní normy, na jejíž základě se domáhá splnění své žádosti, nebo kdyby takové břímě bylo straně uloženo právní normou, jež padá na váhu při posuzování stranou na úřad vzneseného petitu. Ježto naznačená povinnost není straně uložena ani normou všeobecnou ani normou speciální, bylo povinností žal. úřadu, aby st-lovu žádost za úhradu stěhovacích nákladů a diet přezkoumal podle všech předpisů, které podle vzneseného petitu st-le a podle jím udaných faktických okolností pro vyřízení jeho žádosti mohou míti význam.
Nároky úředníků vyplývající z přestěhování do jiného služebního místa jsou upraveny po stránce právní v prvé řadě dekretem dvorní komory ze 3. září 1804 č. 29311 sb. z. pol. svazek 22. str. 135 (stěhovací normál). Ježto není sporu o to, že jde o úředníka, jehož služ. poměr jest posuzovati podle zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatiky), dlužno se zřetelem na ustanovení § 58 tohoto zákona, podle něhož nároky na vedlejší platy stát. zaměstnanců se posuzují podle zvláštních o tom vydaných předpisů, přihlížeti také k cit. dekretu dvorní komory. V této normě se přiznávají úředníku, který se přestěhoval z důvodů přeložení, za určitých podmínek jednak diety za dobu, po kterou trvala cesta do nového služ. místa, dále náklady převozní (dopravní) s ní spojené a za jeho nábytek (patrně jeho přemístění a poškození) odškodné, a to ve formě příspěvku vyměřeného určitým násobkem měsíčního služného.
Tato norma zákonná se stala podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. součástí právního řádu Čsl. republiky a mohla by býti změněna toliko zákonem, což se však nestalo. Bylo proto povinností žal. úřadu posouditi st-lem vznesený nárok také s hlediska uvedeného dekretu dvorní komory, resp. právních norem tento zákonný předpis doplňujících a vykládajících. Slušelo zejména uvážiti a rozhodnouti, není-li st-lem vznesený nárok odůvodněn, jak on patrně míní, nejen s hlediska Zásad pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slov., nýbrž i s hlediska zmíněných zákonných předpisů starších, má-li tedy st-l nárok podle obou těchto norem, či jen podle jedné z nich, podle které a do jaké míry. Omezil-li se žal. úřad pouze na zkoumání vzneseného naň nároku jedině s hlediska zásad pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na
Slov., zvolil postup, který jest v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 6239. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 242-244.