Č. 6237.Horní právo: I. Majitel (podnikatel) hor neručí již podle § 187, odst. 1. hor. zák. (cís. pat. z 23. května 1854 č. 146 ř. z.) za příspěvky k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen, které byly podle zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. předepsány pachtýři. — II. Povinnost takovou nelze opříti také o předpis § 77, odst. 2 zák. o daních osobních.(Nález ze dne 20. ledna 1927 č. 1651/26.)Prejudikatura: 3961/24 adm.Věc: Inž. Felix R. v T. proti zemské správě politické o příspěvky k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Výměrem ústř. zaopatř. fondu bratrských pokladen v Praze ze 16. října 1923 byl z dolu Ferdinand v S. st-li jako majiteli předepsán příspěvek k tomuto fondu za dobu od 13. března 1920 do 4. ledna 1921 obnosem 1841 42 Kč s úroky z prodlení, poněvadž příspěvek ten byl marně vymáhán od Pavla D. v T., pachtýře uvedeného dolu.Odporu z výměru toho podanému zsp v Praze, vyslechnuvši báň. hejtmanství, nař. rozhodnutím nevyhověla a napadený výměr potvrdila z těchto důvodů: Nynější hornické zaopatření jest pokládati za součást zákonodárství horního. Podle § 187 hor. zák. ručí podnikatel dolu (báňský vlastník) za zachovávání horních zákonů. Vzhledem k tomu ručí i za zachování předpisů o hornickém zaopatření a jest mu možno po rozumu § 187 hor. zák. a podle analogie § 77 odst. 2 zák. o osobních daních přímých předepsati nedoplatek příspěvků pro ústř. zaopatř. fond, jestliže vymáhání tohoto nedoplatku na pachtýři bylo bezvýsledným. Příspěvky pro ústř. zaopatř. fond požívají stejných výsad jako příspěvky do bratrské pokladny, které patří mezi horní dávky, ježto propachtovatel za tyto horní dávky pachtýři ručí, ručí i za příspěvky pachtýřovy pro ústřední zaopatř. fond. Další námitka, že právo dobývací nelze považovati za poměr pachtovní, jest neodůvodněna, poněvadž jednak toto t. zv. »právo dobývací« věcně není ničím jiným, nežli pachtem v širším smyslu a jednak i proto, že § 187 ob. hor. zák. nelze vykládati restriktivně, t. j. vztahovati jej jen na soukromoprávní poměr »pachtovní«, nýbrž extensivně, t. j. nutno jej vztahovati na soukromoprávní (»smluvní«) poměry vůbec, což vyplývá ze znění »také propachtováním.« Vlastník dolu jest tedy povinen dlužný obnos zaplatiti a chce-li, může se podle obsahu své soukromé smlouvy hojiti na pachtýři.O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nss toto:Na sporu jest otázka, ručí-li v daném případě st-l jako vlastník dolových měr za příspěvky k Ústř. zaopatř. fondu bratrských pokladen, k jichž bezprostřednímu zaplacení byl zavázán, jež však nezaplatil Pavel D., jemuž st-l uvedené míry dolové soukromoprávní úmluvou přenechal k zužitkování. Žal. úřad opřel kladné zodpovědění této otázky o dva samostatné důvody, a to jednak o ustanovení § 187 všeob. zák. hor., jednak o § 77 odst. 2 zák. o přímých daních osobních. Prvý z těchto důvodů založen jest na právním názoru, že povinnost uložená podnikateli hor v § 187 odst. 1 hor. zák., t. j. povinnost zodpovídati za zachování horních zákonů při provozu jeho hor i tenkráte, neprovozuje-li je podnikatel sám, nýbrž dal-li je do pachtu, vztahuje se na dodržení všelikých předpisů obsažených v zákonech horních, tedy i všech předpisů obsažených v zákonech o bratrských pokladnách, jež tvoří součást všeobecného zákona horního.Nss na základě usnesení svého odborného plena ze 6. prosince 1926 názor ten neuznal za správný.Při výkladu § 187 hor. zák. dlužno si všimnouti, že podle 1. věty tohoto předpisu uložena zde odpovědnost za zachování horních zákonů podnikateli hor vůči báňskému úřadu. Důsledek výkladu, jejž dává ustanovení tomu žal. úřad, znamenal by, že báňský úřad jest oprávněn doháněti podnikatele hor k zachování kteréhokoli z předpisů obsažených v kterémkoli zákoně horním, ať jest předpis ten rázu jakéhokoli. Již ve všeob. zák. hor. samém jsou však předpisy, nad jichž dodržováním svěřena jest kompetence dozorčí i rozhodovací úřadům jiným. Tak na př. v § 133 hor. zák. uloženo majiteli hor opatřiti si stav. povolení k provedení určitých staveb povrchových od úřadů politických, resp. nyní stavebních; v § 136 hor. zák. normováno ručení podílníků horního majetku za závazky vzájemné i závazky vůči osobám třetím dle všeobecných předpisů o spoluvlastnictví, tedy dle předpisů o. z. o., o kterýchžto předpisech náleží judikovati výhradně soudům, atd. Podobné předpisy jsou v míře daleko rozsáhlejší ještě v novějších zákonech horních, zejména v těch, jež upravují poměr majitele hor k jeho zaměstnancům, tak zejména v zákonech o záv. a rev. radách, o podnikových radách atd. Důsledné provádění názoru žal. úřadu vedlo by tedy k tomu, že o všech povinnostech v předpisech takových podnikateli hor uložených byly by úřady báňské oprávněny rozhodovati bez ohledu na to, že podle zvláštních předpisů o tom vydaných jsou k rozhodování takovému v prvé řadě povolány úřady jiné, po případě i soudy, ať již řádné či rozhodčí. Znamenal by tedy předpis § 187 hor. zák. normu kompetenční, zakládající příslušnost báňských úřadů, doháněti podnikatele hor k dodržování jakýchkoli předpisů, obsažených v některém zákoně horním. Již pro toto pojetí neskýtá však ustanovení to dostatečné opory, neboť k tomu, aby úřadu nějakému byla propůjčena tak dalekosáhlá kompetence, bylo by třeba ustanovení jasnějšího a positivnějšího.Než výklad žal. úřadu vedl by nad to i k duplicitě rozhodování v oněch případech, kde specielní předpisy zákonné svěřují přidržování podnikatele hor k dodržování předpisů těch úřadům jiným. Jest známo, k jakým potížím vede v praxi takováto duplicita rozhodování. Aby tedy bylo lze z ustanovení nějakého vyvoditi, že zákonodárce duplicitu takovou skutečně zavésti chtěl, bylo by tím více třeba, aby tato jeho vůle z kompetenční normy zcela jasně vyplývala.Po názoru nss-u nemají v § 187 hor. zák. obsažená slova »jest zodpověděn vůči báňskému úřadu«, jiného významu, než že báňský úřad jest oprávněn doháněti podnikatele hor a vynutiti na něm dodržení oněch předpisů zákonů horních, které již dle jiných předpisů zákonů těch jsou svěřeny péči úřadů báňských, tedy jistě v prvé řadě předpisů rázu policejního, předpisů sledujících národohospodářskou péči o provoz hor ( § 1 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z.) a snad i ještě předpisů jiného rázu, vždy však předpisů takových, v nichž jde o onen zvláštní zájem veřejný, za jehož ochránce báňské úřady byly ustanoveny, na rozdíl od předpisů takových, jež upravují práva a závazky vůči osobám třetím (jako na př. § 136 hor. zák.). Jistě však bude tato vynucovací kompetence úřadů báňských míti svoji hranici tam, kde rozhodovací neb dozorčí moc svěřena jest úřadům jiným, neboť nedá se mysliti — a nedá se také dovoditi ze stručného znění § 187 hor. zák., — že by byl zákonodárce chtěl předpisem tím učiniti z báňských úřadů nějaké exekuční orgány, sloužící k vynucování závazků, o nichž judikovati přísluší úřadům jiným.Snad dalo by se proti názoru tomu namítnouti, že při tomto výkladu bylo by cit. ustanovení zbytečným. Leč neprávem. Věta prvá § 187 cit. zák. má dvojí význam: jednak vyslovena tu osobní odpovědnost podnikatele hor při nedodržení všech předpisů rázu shora vymezeného, ať nedodržení to zaviněno bylo kýmkoli, tedy bez ohledu na to, lze-li podnikateli samému přičítati nějaké zavinění či nikoli, — jednak tvoří věta ta úvod a jednotný celek s oběma ostatními větami tohoto paragrafu, t. j. vymezení okruhu oněch závazků, za jichž splnění ručí podnikatel hor i za svého pachtýře a za své spoluvlastníky.V daném případě šlo o závazek platiti příspěvky k ústř. zaopatř. fondu bratr. pokladen. Podle § 12 zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. přísluší o závazcích toho druhu rozhodovati zsp-é a nad splněním této povinnosti majitele hor není žádným platným ustanovením svěřena ani dozorčí moc úřadům báňským. Dle toho, co svrchu dovoděno, není majitel hor za splnění této povinnosti zodpověděn báňskému úřadu dle 1. věty § 187 hor. zák. Nejde-li však o takovouto zodpovědnost, pak nelze ani z 2. věty cit. zákonného ustanovení dovozovati, že by majitel hor ručil za nesplnění této povinnosti se strany osoby, jíž důl svůj propachtoval. Pokud tedy žal. úřad opřel rozhodnutí své o ustanovení § 187 hor. zák., nemá rozhodnutí jeho opory v zákoně.Zbývá pak zkoumati, zda žal. úřad k odůvodnění svého výroku mohl se právem dovolati ustanovení § 77 odst. 2 zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. o přímých daních osobních. Ustanovení toto, jež obsaženo jest v I. hlavě tohoto zák., pojednávající výhradně o všeobecné dani z výdělku, praví v odst. prvém: »Několik spoluvlastníků podniku dani výdělkové podrobeného ručí rukou nerozdílnou za připadající daň výdělkovou«, v druhém odstavci pak: »Týmž způsobem ručí propachtovatel živnosti za daň pachtýři předepsanou«. Již z toho důvodu, že jde o předpis specielní, vydaný výhradně pro daň výdělkovou, plyne, že ho nelze přímo aplikovati na příspěvky k účelům hornického pojištění. Není však přípustno použíti ho v daném případě ani analogicky, neboť analogie předpokládá, že jde o poměry podobné, tu pak mezi všeobecnou daní výdělkovou a příspěvkem k ústř. fondu o nějaké podobnosti vůbec mluviti nelze, když jde o dvě od základu zcela odlišné instituce právní, — tam o příspěvek k všeobecným výdajům státním, zde však o úplatu, kterou si pojištěnec zajišťuje peněžitý důchod pro případ invalidity. Názor, že by tento příspěvek náležel k horním dávkám, jest již dle toho zcela mylný; jeho nesprávnost vyniká však i z předpisů hor. zákona samého, jenž o dávkách z hor pojednává ve zvláštní hlavě XI., kdežto poměry bratrských pokladen upravuje výhradně v hlavě X. Jest tedy i tento druhý důvod žal. úřadu v odporu se zákonem.