Č. 6394.

Vojenské věci. — Řízení před nss-em: I. Rozhodnutím podle § 2 zák. o ss není výrok odvodní komise o způsobilosti povinníka k voj. službě, ani přezkoušení výroku toho min-em nár. obrany; je jím však výrok mno, kterým se o býv. gážistovi v zál. býv. branné moci rak.-uh. vyslovuje, že branné povinnosti podle § 2 bran. zák. podléhá. — II. O zániku branné povinnosti osoby, která při odvodu byla uznána nezpůsobilou.
(Nález ze dne 14. března 1927 č. 3192.)
Věc: Artur S. v K. proti ministerstvu národní obrany o brannou povinnost.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že st-l, poručík v záloze býv. rak. armády, nepodal přihlášky za přijetí do svazku čsl. branné moci jako voj. gážista, že podléhá branné povinnosti podle § 2 bran. zák., že jest podle předpisů prov. nař. k bran. zák. a podle výn. mno č. 74488 voj. osob. (věcný věstník z r. 1919 č. 55 čl. 1063) prostým vojínem, a nařídilo jeho přemístění. V důsledku toho byl st-l přeložen k pěšímu pluku č. 34 do počtu mužstva.
St-l namítá, že byl sice v r. 1916 při domobr. třídění uznán schopným a že pak sloužil jako domobranec, posléze jako poručík, že však přes to je nezákonným jak výrok, že podléhá branné povinnosti, tak i jeho zařadění jako prostého vojína, neboť byl za svého studijního pobytu ve Švýcarech (1919—1921) podroben jako příslušník ročníku 1898 odvodu dle § 60 bran zák. č. 193/1920 a uznán 4. října 1920 nezpůsobilým. Jen proto prý nepodal přihlášky za převzetí v hodnosti gážisty, k níž měl ve smyslu § 8 vl. nař. č. 470/1920 lhůtu až do 30. října 1920. Mimo to vytýká jako nezákonnost, že nař. rozhodnutí, resp. jeho intimát st-li doručený jest prý proti předpisu § 2 zák. č. 122/1920 vydán pouze v jazyku státním, ačkoliv soudní okres Kraslický obývá 99,62% příslušníků národnosti německé. Rozhoduje o této stížnosti, musil se nss zabývati především právním názorem, jejž žal. úřad v odv. spise zastává, že stížnost jest nepřípustná, poněvadž prý výrok, že st-l podléhá branné povinnosti dle § 2 bran. zák., není rozhodnutím ve smyslu §u 2 zák. o ss, nýbrž jen úředním sdělením, že v daném případě jsou splněny okolnosti, které mají brannou povinnost v zápětí. Tento názor nelze sdíleti.
Branná povinnost jest sice dle § 2 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. všeobecná a stejná pro všechny občany, ale jen potud, pokud jsou u nich splněny zákonné předpoklady povinnosti té (na př. pohlaví, věk, způsobilost, státní občanství). Jde-li, jako v daném případě, o aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ vůbec a zejména je-li splnění uvedených předpokladů sporné, jest výrok o tom vydaný způsobilý zasáhnouti do subj. práv strany i jest pak rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o ss. Usnesením Boh. CCXLVI/1925, jehož se žal. úřad v tomto směru dovolává, vyslovil nss, že rozhodnutím takovým není »odvodní rozhodnutí« vydané odvodní komisí o tělesné a duševní způsobilosti ke službě se zbraní, resp jeho přezkoušení mno (§ 10 bran. zák. a § 35 bran. předpisů). O výrok toho druhu však v daném případě nejde.
Proto musil se nss zabývati obsahem stížnosti. Při tom shledal, že námitka týkající se použití jazyka není přípustná. Podle ustanovení § 7 zák. jaz. vyřizují spory o užití jazyka příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které spory ty vzešly. Tímto předpisem bylo zřejmě procesně odloučeno rozhodování o sporech týkajících se práv a nároků odvozovaných z uvedeného zákona, od rozhodování nebo jinakého vyřizování věci samé. Spory jazykové jsou tedy disposicí zákona prohlášeny za zvláštní, samostatný předmět řízení a rozhodování. V důsledku toho jest možno spor ve smyslu § 7 jaz. zák. pokládati za vzešlý teprve tenkráte, když buď strana se nějakého rozhodnutí nebo opatření úřadu podle tohoto zák. domáhala, nebo když úřad, byť i bez výslovného takového zakročení strany, vydal opatření nebo rozhodnutí opírající se o předpisy jaz. zák.
V daném případě podle obsahu spisů i podle znění stížnosti se st-l vůbec nedomáhal, aby mu vyřízení, do něhož byla stížnost podána, bylo vydáno také v jazyku německém a žal. úřad ani neodepřel vyřízení podání st-lova v jazyku něm. sepsaného, ani neučinil výroku, že st-l nároku na vyhotovení rozhodnutí také v jazyku něm. nemá. Pouhé doručení výroku v jazyku jen státním, třeba i bylo vyřízením podání německého, nelze však se zřetelem k tomu, co svrchu bylo uvedeno, pokládati za rozhodnutí vydané ve sporu po rozumu § 7 zák. jaz. vzešlém, t. j. za rozhodnutí o jaz. právu st-lově a nemůže tudíž ani vyřízení to býti před tímto soudem bráno v odpor stížností jedině z důvodu, že jím st-lovo jaz. právo domněle bylo porušeno.
Ve věci samé neshledal nss důvodnou námitku, že prý nepřihlášení se st-le o převzetí v hodnosti gážisty neopravňovalo — vzhledem k ustanovení § 8 vlád. nař. z 27. července 1920 č. 470 Sb. — žal. úřad k tomu, aby ho zařadil jako prostého vojína. Cit. § 8 prodloužil sice lhůtu k řečeným přihláškám až do 10. listopadu 1920, ale jen pro gážisty ročníků 43 až 50letých a pro gážisty, kteří byli původně dobrovolníky na dobu války. St-l však nespadá ani do kategorie prvé, neboť se narodil r. 1898, ani do kategorie druhé, neboť nebyl dobrovolníkem na dobu války, kdyžtě byl, jak ze spisů jde, odveden 10. května 1916 sice dobrovolně, ale řádně jako jednoroční dobrovolník s povinností k jednor. službě presenční a k 11leté službě v záloze, při čemž byl zařaděn do zeměbran. pěšího pluku č. 29 ve smyslu §§ 19 a 21 bran. zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z. a později povýšen na poručíka v záloze.
Není tedy důvodnou stížnost, pokud béře v odpor výrok, jímž st-l byl zařazen ve vlastnosti prostého vojína a nikoli v hodnosti gážisty.
Pokud však st-l namítá, že neměl býti vůbec do branné moci zařazen, poněvadž prý branné povinnosti nepodléhá, byv při odvodě 4. října 1920 uznán neschopným, seznal nss ze spisů správních, že podnětem k vydání nař. rozhodnutí byl dotaz pěšího pluku č. 33 stran st-lova branného poměru, poukazující na připojený k němu dotazník ze 14. ledna 1926, v němž st-l udal, že se k vyzvání čs. konsulátu v Curychu podrobil dne 4. října 1920 odvodu a že byl při něm uznán neschopným. Tento odvod st-lův byl sice výměrem doplňovacího okr. velitelství v Ch. z 29. pros. 1925 prohlášen v souhlase s osp-ou tamtéž za neplatný z důvodu, že st-l odvodní povinnosti nepodléhal, byv r. 1916 u dobrovolného obvodu pravoplatně již odveden. Ale rozhodnutí to bylo, — nehledíc ani k tomu, že dle § 120 bran. předpisů (nař. vlády z 28. července 1921 č. 269 Sb.) přísluší rozhodování takové zemskému voj. velitelství v dohodě s pol. úřadem II. stolice, — doručeno st-li až po vydání nař. rozhodnutí.
Vyslovilo-li žal. ministerstvo za tohoto stavu věci, že st-l podléhá branné povinnosti a nařídilo-li jeho zařadění dříve než byla neplatnost odvodu z r. 1920 pravoplatně vyslovena úřadem k tomu povolaným, zakládá tento postup podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss, neboť občan uznaný při obvodě za nezpůsobilého, nemůže býti do branné moci zařaděn (§ 8 branného zák. č. 193/1920).

Citace:

č. 6394. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 538-540.