Č. 6225.

Policejní řízení trestní (Podk. Rus): I. * Nezakládá
ztnatečnost řízení podle uh. trest. policejního řádu (č. 65000 ex 1909) — k níž by nss musil hleděti z povinnosti úřední —, když trestně policejní soudce zahájil a provedl řízení o přestupku z úřední moci stihatelném bez návrhu fiskála a nepřivolav ho k řízení. — II. O skutkové podstatě přestupku § 11 zák. č. 304/21 o zabírání budov.
(Nález ze dne 14. ledna 1927 č. 24275/26.)
Věc: Alexandr J. v B. proti civilní správě Podkarpatské Rusi o policejní přestupek.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Dr. Elemér V., tabulární soudce v B., oznámil dne 19. května 1922 u hlavního policejního kapitanátu tamtéž, že když se objevil se svou paní a s drem G. v bytě, zabraném pro něho, syn majitele domu Alexandr J. brutálně je napadl, vyhrožuje, že každého rozseká, kdo do domu vkročí. Pro čin ten jest podáno oznámení u okr. soudu v B. Když prý pak chtěl vkročiti do zabraného bytu, resp. umístiti tam svůj nábytek, bránil tomu nynější st-l způsobem v trestním oznámení blíže vylíčeným a překazil prý tak, aby V. v bytu tom se mohl usaditi.
Hlavní polic. kapitán v B. po provedeném řízení uznal rozsudkem z 27. října 1922 st-le vinným přestupkem § 11 zák. z 12. srpna 1921 č.
304 Sb. a odsoudil jej k peněžité pokutě 1000 K, v případě nedobytnosti této pokuty k trestu uzamčení na dobu 30 dnů. Tento rozsudek byl přes st-lovo odvolání potvrzen cestou instanční jak županským úřadem v Mukačevě, tak i nař. rozhodnutím.
Uvažuje o stížnosti do rozhodnutí toho podané musil se nss předem vypořádati s námitkami, jež st-l vznáší s hlediska procesního a to, že jednak nebyl k řízení před policejně trestním soudem přivzat veř. žalobce, ačkoli prý to polic. trest. řád positivně nařizuje a jednak, že
polic. trestní řízení bylo zavedeno, ačkoli prý pro týž čin bylo již zavedeno trestní řízení před řádnými soudy a vedlo prý se tedy dvojí trestní řízení paralelně.
Nss námitkám těm důvodnosti nepřiznal.
První námitky st-l v řízení správním nevznesl, věc nebyla proto po této stránce vyřešena pořadem přípustných stolic správních, a byla by tudíž námitka ta nepřípustná po rozumu § 5 zák. o ss, leč ovšem, že by šlo o zmatečnost, k níž náleží úřadům přihlížeti v každém stadiu procesu z úřední povinnosti, a již ani nss nemohl by ponechati nepovšimnutu. Po názoru hss-u však zmatečnosti té zde není.
Byť i podle § 17 polic. trest. řádu uh. č. 65000 z 1909 byl k zastoupení žaloby v případě přestupku stihatelného z úřední povinnosti oprávněn úřední fiskál, který podle § 23 může zakročiti ve veř. zájmu v zastoupení žaloby, když jedná se o přestupek stihatelný z úřední povinnosti, a když i podle § 24 jest tomuto fiskálu z úřední povinností sděliti trestní oznámení a rozhodnutí v § tom blíže označená, a když
dále podle § 106 jest přivolati ho za podmínek tam uvedených i k líčení, nelze z předpisů těch ještě nikterak dovoditi, že teprve splněním těchto požadavků byla by založena kompetence policejně trestního soudce, a že tudíž, nestalo-li se tak, šlo by o rozhodnutí orgánu nekompetentního,
čili o úkon postižený zmatečnosti.
Zmatečnost ta předpokládala by positivní předpis, jímž fiskálova činnost a účast v policejně trestním řízení, zejména i návrh či obžaloba s jeho strany, prohlášeny by byly výslovně za podmínky, zakládající teprve úřední kompetenci policejně trestního soudce. Předpisu
této povahy však polic. trestní řád uh. neobsahuje, jak patrno zejména i z ustanovení § 28, kterým ponechává se pozdější úpravě stanoviti případy, ve kterých by bylo spolupůsobení úředního fiskála co veř. žalobce nutným, jakož i vydati předpisy stran zastoupení žaloby v těchto
případech. Poněvadž však k této pozdější úpravě dosud nedošlo, a předpisy ty dosud vydány nebyly, není zde zákonného podkladu pro závěr, nebyl-li fiskál přivzat k policejně trestnímu řízení, případně není-li zde návrhu či obžaloby s jeho strany, že založena by tím byla
zmatečnost aktů policejně trestním soudem předsevzatých.
V nešetření oněch svrchu zmíněných procesních předpisů spatřovati jest tudíž pouhou nezákonitost, k níž však nss, jak již uvedeno, podle § 5 zák. o ss v daném případě přihlížeti již nemůže.
Bezdůvodná je však i druhá z procesních námitek předem zmíněných, a to již proto, že ze správních spisů jest patrno, že předmětem trestního řízení před řádnými soudy byl přestupek § 41 přest. zák., spáchaný výhrůžkou, kdežto policejně trestní orgány v daném sporu zakročivší, stihaly st-le pro přestupek § 11 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 Sb. spáchaný mařením řízení o záboru objektů podle cit. zák., tudíž pro čin jiné
skutkové povahy, byť i spáchaný při téže příležitosti, jako zmíněný přestupek § 41 přest. zákona, náležející v obor kompetence řádných soudů. Nejde tudíž, jak st-l se domnívá, o pararelně vedené dvojí trestní řízení pro jeden a týž čin, pročež není ani třeba zabývati se otázkou, zda a jaký vliv by okolnost ta měla na zákonitost rozhodnutí nyní v odpor vzatého.
Ve věci samé snaží se st-l dovoditi nezákonitost výroku toho předem z důvodu, že prý není zde skutkové povahy přestupku stihatelného podle cit. § 11 zák. č. 304/21 předpokládajícího, že někdo maří řízení o záboru předmětů dle onoho zákona, řízením však po názoru st-lovu nelze rozuměti, když někdo, soukromá osoba, chce se nastěhovati do
bytu již zabraného a přikázaného.
Nss ani této námitce důvodnosti nepřiznal, kdyžtě není pochybnosti, že pachatel, brání-li osobě takto oprávněné do bytu úřadem zabraného a jí přikázaného se nastěhovati, maří tím i řízení o záboru, jehož cílem je přece, aby zabraný objekt byl účelu, pro který byl zabrán, též skutečně odevzdán. Maří-li se tudíž toto odevzdání, resp. převzetí objektu toho osobou k tomu oprávněnou, jest tím zřejmě mařeno i zabírací řízení.
St-l namítal však již v řízení správním zánik své trestnosti pro čin jemu za vinu daný z důvodu promlčení, rozváděje tuto svou námitku podrobně jak po skutkové, tak i po právní stránce, již v odvolání z rozhodnutí druhé instance. Jak z nař. rozhodnutí patrno, žal. úřad se námitkou tou vůbec nezabýval, odvolav se při odůvodnění svého výroku
toliko na důvody první instance, jimiž však otázka ta nebyla a nemohla ani býti vyřešena, kdyžtě šlo o promlčení, nastavší podle st-lova přednesení teprve po vydání rozsudku policejního kapitanátu. Nevyčerpal tudíž žal. úřad svým výrokem obsahu odvolání, o němž mu bylo rozhodovati a to v podstatném bodu, pročež bylo zrušiti nař. rozhodnutí
pro tuto vadnost podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 6225. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 221-223.