Čís. 175.

Zápověď přijímati vklady na knížky, běžné účty, pokladniční poukázky, nebo bezúročná deposita, vydaná §em 12 nař. min. fin. ve srozumění s min. spravedlnosti ze dne 25. února 1919 č. 86 sb. z. a n. platila i pro soudní uschovací úřady. Při složení k soudu má tento jen zkoumati, jsou-li zde podmínky § 1425 obč. zák., nikoliv i otázku, je-li složení oprávněno a jaké právní následky má pro složitele nebo toho, pro nějž bylo složeno.
(Rozh. ze dne 13. května 1919, R II 57/19).
Prvý soud (okresní soud pro Brno - město) odepřel přijati do soudního uschování 2000 K, které tam chtěl navrhovatel dne 1. března 1919 pro jinou osobu složiti, poukázav ku předpisu § 12 min. nařízení ze dne 25. února 1919 č. 86 sb. z. a n. (o okolkování bankovek, vydaných rak. uher. bankou a nalézajících se na území čsl. státu). Rekursní soud (zemský soud v Brně) přijal k stížnosti navrhovatele uvedený peníz do soudního uschování.
Důvody: Usnesení v odpor vzaté bylo ustanovením zákona v něm citovaným opodstatněno. Náhled stěžovatelův, že § 12 min. nařízení z 25. února 1919 č. 86 sb. z. a n. neplatí pro soudní uschovací úřady, jest mylný. Nařízení teto sloužilo ku provedení státní finanční akce, nařízené zákonem ze dne 25. února 1919 č. 54 sb. z. a n. I když se § 12 cit. nař. nezmiňuje o soudních uschovacích úřadech, plyne přece již z účelu okolkování bankovek a soupisu jmění v zákoně výslovně vytčeného, že předpis jeho platí i pro tyto úřady; neboť z příčiny tohoto okolkování bylo právě zapovězeno přijímati vklady. Mezitím byla však tato v době skladu, to jest dne 1. března 1919 plativší zápověď nařízením vlády republiky čsl. ze dne 6. března 1919, čís. 111 sb. z. a n. počínajíc dnem 10. března 1919 zrušena, takže toho času není závady, by zmíněný sklad byl přijat do soudního uschování. Přijetí to bylo proto povoleno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti opatrovníka osoby.
pro niž byl obnos složen.
Důvody:
Usnesení soudu rekursního jest správně odůvodněno, pročež se na důvody jeho poukazuje, neboť vývody stížnosti nejsou, s to, by správnost jich vyvrátily. Dlužno pouze dodati, že soudu náleží při složení k soudu toliko zkoumati, jsou-li po ruce podmínky pro složení k soudu v § 1425 obč. zák. stanovené. V tom směru stížnost nevytýká ničeho. Oprávněnost složení k soudu, zkoumati nemá soud ani povinnosti ani práva, rovněž tak není oprávněn zabývat se otázkou, jaké následky právní, složení k soudu pro složitele anebo pro toho, pro nějž bylo složeno, má neb míti může. Jest proto stranou ponechati vývody stížnosti k této otázce se vztahující.

Citace:

Rozhodnutí č. 175. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 349-350.