Čís. 5.
Prohlásil-li pojišťovatel, že není sice povinen pojištěného odškodniti, že jest však ochoten, aby se vyhnul soudům, vyplatiti mu část odškodného, jest to odepřením plnění, které mu překáží, aby se dovolával předchozího ujednání, že výše plnění, k němuž jest povinen, má býti určena rozhodčím soudem.
Na základě ujednání takového může pojišťovatel jen tehdy s úspěchem popírati příslušnost řádných soudů k rozhodováni o žalobě na zaplacení odškodného, dal-li již před podáním žaloby jasně na jevo, že plnění v zásadě neodpírá; pozdější uznání žalobního nároku co do důvodu příslušnost řádných soudů již neruší.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1919, R II 1/19.)
Na základě smlouvy o pojištění proti úrazu, která obsahovala též ustanovení, že výše plnění, k němuž jest pojišťovna povinna, má určena býti rozhodčím soudem, žaloval pojištěný, utrpěv úraz na těle, před řádným soudem na zaplacení odškodného za dočasnou invaliditu. Žalovaná pojišťovna namítala nepříslušnost dovolaného soudu, poněvadž nárok žalobní co do důvodu uznává a uznala již před podáním žaloby а k určení výše škody, která jest jedině spornou, jest příslušným soud rozhodčí ve smyslu hořejšího ujednání. — Prvý soud (okresní soud pro Brno-město) odmítl žalobu pro nepříslušnost dovolaného soudu. Důvody: Dle § 11 (2) zák. ze dne 23. prosince 1917 č. 501 ř. z. jest ujednání, že výše plnění, k němuž jest pojišťovatel povinen, má určena býti rozhodčím soudem, platným; odepře-li však pojišťovatel plnění, nemůže se ujednání toho dovolávati. Z dopisu pojišťovny ze dne 12. dubna 1918 vychází, že tato uznala svou povinnost ku plnění a že se postavila na stanovisko poněkud odchylné jen, pokud jde o výši odškodného žalobcem požadovaného. Na témž stanovisku stojí žalovaná i v této rozepři. K rozhodnutí o žalobě domáhající se zaplacení určité sumy odškodného jest tudiž dovolaný soud nepříslušným. — Rekursní soud (zemský soud v Brně) zamítl námitku nepříslušnosti dovolaného soudu a nařídil soudu prvé stolice, aby v jednání pokračoval. Z důvodů: V dopisu ze dne 12. dubna 1918 prohlašuje žalovaná, že není sice povinna žalobce odškodniti, že jest však ochotna nabídnouti mu polovinu požadovaného obnosu, aby se vyhnula zbytečnému soudnímu protahování a proto, že jest žalobce kromě u ní ještě i u jiné pojišťovny pojištěn. Toto prohlášení žalované nelze pokládati za uznání povinnosti ku náhradě. Žalovaná by byla musila výslovně prohlásiti, že uznává svou povinnost odškodniti žalobce na základě pojistky a že jej odkazuje pouze, pokud jde o výši obnosu na rozhodčí soud. Zmíněný dopis obsahuje pouze návrh na vyrovnání, jejž žalobce nepřijal. Soud prvý ocenil nesprávně průvody a posoudil věc zároveň po stránce právní nesprávně, shledav v dopisu tomto uznání žalované, že jest k odškodnění povinna. K tomu, že žalovaná během sporu prohlásila, že žalobní nárok co do důvodu uznává a že popírá jen jeho výši, přihlížeti nelze. Bylo na ní, aby vůči žalobci již před podáním žaloby nárok na odškodné co do důvodu uznala a, pokud jde o výši nároku, jej odkázala na rozhodčí soud. Jelikož tak neučinila, vzdala se práva na rozhodnutí tohoto sporu soudem rozhodčím a dovolaný soud jest tudiž k rozhodování o něm příslušným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalované.
Důvody:
Neodůvodněnost stížnosti vyplývá zřejmě a určitě z ustanovení §§ 172 a 173 podmínek pojišťovací smlouvy ve spojení s obsahem dopisu ze dne 12. dubna 1918. Rozhodčí soud jest jen tehdy oprávněn vedle § 172 pojišťovacích podmínek rozhodovati o výši náhrady, byla-li již napřed rozřešena otázka, zdali pojišťovna jest vůbec povinna k náhradě čili nic, a neshodl-li se pojišťovací ústav s pojištěným o výši náhrady. Proto jest usnesení rekursního soudu, jímž byla zavržena námitka nepříslušnosti, důvody k němu připojenými úplně ospravedlněno. Stěžovatelka nesprávně vykládá obsah dopisu ze dne 12. dubna 1918, který právnímu zástupci žalobcovu zaslala. Oznamujíc mu, že jest ochotna, ačkoli není povinna mu poskytnouti náhradu, nabídnouti mu polovinu požadovaného obnosu, neuznala tím nikterak svou povinnost k náhradě a důvod k tomuto nabídnutí v citovaném dopise připojený, »abychom se vyhnuli zbytečnému soudnímu protahování,« nemění ničeho na odepřeném uznání povinnosti náhradní; vychází to i z dalšího dodatku k nabídce připojeného, »že žalobce jest pojištěn též ještě u jiného ústavu, od kterého také náhradu požaduje.« Z těchto důvodů jest správným názor rekursního soudu, že nelze vzíti zřetele na prohlášení žalované učiněné teprv během sporu, že náhradní nárok žalobcův co do důvodu uznává. Nehledíc k tomu, že takovéto prohlášení po zahájení sporu je pro příslušnost dovolaného soudu právně bezvýznamným, nelze v něm zde tím méně spatřovati rozřešení otázky o povinnosti k náhradě, jelikož žalovaná vznesla při témže ústním líčení oproti žalobnímu nároku námitku dvojitého pojištění, které prý je contra bonos mores a musí míti za následek rozdělení škody — tedy povinnosti náhradní — mezi jednotlivé pojišťovny. I další námitka žalované, že žaloba měla směřovati pouze na zjištění povinnosti pojišťovny k náhradě, nikoli však také na zaplacení odškodného, jest bezdůvodná. To vyplývá ze srovnání znění §§ 172 a 173 pojišťovacích podmínek a byla by zajisté mohla žalovaná proti žalobě určovací namítati, že pro ni není podmínek § 228 c. ř. s., poněvadž žalobce mohl žalovati hned na splnění smlouvy.